Ad Trump

Poslední dobou se stále častěji setkávám s jakýmsi zklamáním z Trumpa, respektive z toho, že jeho volba jakoby ve výsledcích vychází vniveč ve vztahu k nadějím do něj vkládaných. S tím souvisí nezbytně i to, že většina lidí stále dobře nechápe, nebo nechce chápat, jaká je Trumpova reálná pozice a jeho ukotvení v americkém politickém systému. Pesimismu propadají i někteří význační autoři z prostředí alternativních médií. Jde přitom jen o to, že se nekoná očekávaná suverénní kovbojská jízda solitéra, který převálcoval systém. Nejde totiž o solitéra a kovbojská jízda není na místě.

Reagoval jsem v této souvislosti v diskusi na jednom předním českém serveru na článek jednoho z významných představitelů nemainstreamové publicistiky, ale po zamyšlení nad tématem mi z toho vyšel celý tento článek, jehož jádrem je onen původně krátký diskuzní příspěvek.

Když bych to maximálně zjednodušil, dalo by se říci, že v USA spolu zápolí dvě hlavní mocenské úrovně a skupiny. Jedna je mimo jiné představovaná linií Clintonových, Bushových apod. a je orientovaná na americkou jednopolární dominanci ve světě s kdykoliv a komukoliv vnutitelným dolarem. Čili na globalizaci pouze podle amerických pravidel. Druhá je představována celoplanetárními globalistickými kruhy, jsou to prosazovatelé vícepolárního světa složeného z několika ekonomických a měnových zón, v němž USA mají být jedním z mocenských center z několika, ne tak jako tomu bylo dříve a jak se snaží udržet ti první. Představa, že byl v americkém systému zvolen prezidentem někdo (Trump), aniž by měl podporu jedné ze skupin, je nereálná. Trump zřejmě patří k těm druhým, byl prosazen proti Clintonové, ale protože boj probíhá a není definitivně rozhodnut, je nucen lavírovat. Nemůže něco na papíře rozhodnout, když ti první mají natolik silné pozice, že reálně pak příslušná mocenská/státní složka udělá podle jejich vůle opak. To by byl jeho otevřený debakl. Přesto už se Trumpovi mnoho povedlo, jen to v médiích není moc rozebíráno. Navíc nevíme, kolik toho protivníkům zmařil, nevíme, co se nestalo. Ale podle toho, co reprezentovala Clintonová, se stačí podívat na postupnou eliminaci Islámského státu na Blízkém Východě, na zastavení vyhrocování žhavé položky konfliktu na Ukrajině atd. namísto dalšího rozjíždění celoplošné světové války, a dá se tak něco odhadovat…

Výše řečeným netvrdím, že ti, co stojí za Trumpem, jsou ideální kluci (a holky), ale je to nyní ta lepší varianta a má v sobě potenciál na revitalizaci původních národů a států tam, kde dojde k dostatečnému probuzení a odporu vůči dnešním multikulti tlakům a trendům. Dává to šanci na oživení národních programů přežití tomu, kdo se chopí příležitosti ze správného konce. Uvedu příklad za všechny, který je mimo diskuzi – Rusko a Putinův „tým“.

Jestliže tedy například P. C. Roberts, kterého si jinak za roky jeho záslužného a erudovaného mediálního působení velice vážím, propadá stále více pesimismu (podobně jako řada dalších alternativních autorů, často z anglosaského prostředí), když například konstatuje, že „ignorantská, hloupá Nikki Haleyová, kterou Trump jmenoval velvyslankyní v OSN, veřejně shodila svého prezidenta halasným prohlášením: ‘Nemůžeme důvěřovat Rusku a Rusku nikdy důvěřovat nebudeme!’“ a dochází z těchto a dalších indicií k závěru, že Trump tak nemá nic pod kontrolou, když jmenuje do důležitých pozic osoby, které jeho politické snahy podrývají, poznamenal bych k tomu na druhou stranu pár trochu optimističtějších slov. S hodnocením Haleyové (asociace s kometou se nabízí sama) zcela souhlasím. Ale když jako představitelka první výše uvedené skupiny takto podrývá Trumpovy snahy a dostává se tak do rozporu s většinovým očekáváním ve světových politických kruzích, které si samozřejmě nepřejí vyostřování napětí mezi dvěma největšími vojenskými mocnostmi planety, natož válku mezi nimi, ale naopak dohodu a zmírňování napětí, pak ty za které mluví, zásadně diskredituje. A všichni, kteří tomu správně rozumí, to vědí. Proto z dlouhodobého hlediska neškodí Trumpovi, ale „svým.“ Což Trumpovi umožní jejich postupné obehrávání. A to i za okolnosti, že na některé pozice je občas z předložených jmen nucen jmenovat i všelijaké „komety.“

Vzhledem k výše uvedenému je to lavírování, ale situace je taková, že jinak než jemným „škrábáním špendlíčkem“ to nejde. Pokud nemají být USA uvrženy do nezvladatelného chaosu občanské války. Což opět není v ničím zájmu, jsou jadernou velmocí.

V době, kdy se chystala demontáž SSSR, také málokdo mimo nejužší kruh zasvěcených tušil, co mu probíhá před očima, když Rust přistál v Moskvě a stalo se to záminkou Gorbačovovi pro rozsáhlé čistky v řadách nejvyšší generality, nebo když probíhala jednání Reagan – Gorbačov. Zejména jednání v Rejkjavíku v r. 1986, jehož oficiálních mediální výstupy zklamaly lidi z Východu i Západu, neboť se konstatovalo v podstatě jen tolik, že je úspěch, že spolu obě strany mluví, ale průlom dosud nastat nemůže. A to se jednání navíc oficiálně týkalo pouze rozsáhlého jaderného odzbrojení. Ve skutečnosti neoficiální zákulisní fáze byla mnohem dál, už bylo na nejbližší roky „napečeno“ víc, než by si kdo dokázal představit…

Proto namísto poraženeckého pesimismu doporučuji mírný optimismus a samozřejmě pečlivé analyzování všech událostí, k nimž dochází. Vše se teprve začíná ukazovat. A v zemi, kde budou veřejnost tvořit jednak „věřící“ v mainstream a jednak probuzení pesimisté, namísto optimistů, nebude obecně atmosféra nakloněná pro pozitivní společenský vývoj. Ti věřící v mainstream tolik nevadí, jsou pasivní většinou, která se vždy vezla ze setrvačnosti. Důležité je, aby odpadl z této víry dostatečně velký počet lidí ze všech stávajících společenských a ekonomických kategorií obyvatelstva. Podstatná je proto názorová a očekávací profilace u oněch nejméně 10 procent obyvatel tvořících tradičně politicky aktivní národ (Poznámka: tipuji proto, že pokud dojde k pozitivním změnám, nepůjdou cestou, které by předcházely parlamentní volby s nějakým dlouho očekávaným přelomovým výsledkem, ale odehrají se uvnitř institucí). Trendy euroasijského programu, alternativního k atlantickému, už i u nás stojí přede dveřmi, ale až budou realizovány, kruhy reprezentované v českých zemích navenek například prezidentem Zemanem, budou potřebovat dostatečně širokou společenskou základnu, která bude v pozitivní charakter trendů věřit, a bude chtít změny realizovat. Ideálně tak, aby tyto změny byly ku prospěchu především samotného národa a jeho státnosti. Pokud „nejsou lidi,“ tak jako tomu prakticky bylo za normalizace v 70. a především v 80. letech minulého století, není možné z dlouhodobého hlediska uspět.

Není zde článek celý?
Zdroj: Ad Trump