Erdogan o EU: Jenom marní náš čas

To není výrok někoho z naší politické scény, komu by celkem pochopitelně už mohla začít docházet trpělivost s oponenty, spojenci nebo s voliči. Je to výrok tureckého prezidenta v interview, které poskytl BBC pro její pořad HARDtalk (bude se vysílat v pátek tento týden).

Prezident probral mnoho témat, včetně zatčených údajných teroristů (v Turecku není nikdo ve vězení za svou žurnalistickou činnost, sdělil světu) nebo Kataru. Výrok v titulku se týkal Evropské unie a jejího údajně neobjektivního zacházení s Tureckem.

V Evropě, Prahu nevyjímaje, se na různé úrovni a v různých sestavách mluví a přemýšlí o tom, co dál s Tureckem. Tak jako mezi občanstvem, i v diplomatických a politických kruzích názory oscilují mezi dvěma fundamentalistickými stanovisky: a) s Tureckem je třeba jednat za každou cenu, protože je to jediný způsob, jak mít možnost ovlivňovat vývoj v zemi, nehledě na to, že nevíme, co by se stalo, kdybychom s ním mluvit přestali; b) okamžitě se přestat s Turky bavit o členství v EU a nechat je, ať si doma dělají co chtějí; případných důsledků v podobě vypovězení dohody o vracení uprchlíků se netřeba obávat, protože Turecko je na EU ekonomicky závislé.

Zatím převládá postoj a) v poněkud moderované podobě: mluvit ano, ale ne za každou cenu, a dát jasně najevo, kde leží hranice naší tolerance. Nevýhodou tohoto postoje zůstává, že hranice nejsou jasně stanoveny (v každé tzv. negociační kapitole také leží někde jinde), že v podstatě všechny unijní země mají v Turecku své zájmy a že Turecko tvoří hranici mezi řádem a chaosem. Podtónem tohoto převládajícího postoje také je taktická úvaha, že nedává smysl, aby EU přestala s Tureckem jednat, dokud Turecko samo nezruší svou přihlášku k členství. Kdo mrkne první, prohraje, a to ví jak politici v EU, tak jejich turečtí protihráči.

Erdoğan v interview prohlásil, že „Pokud EU jasně řekne ´Nebudeme schopni akceptovat Turecko v EU´, bude to pro nás uklidňující (comforting). Spustíme náš plán B nebo C. … Evropská unie není pro nás nepostradatelná. … Jsme v pohodě.“

Jak se říká v Turecku, bakalım – uvidíme. Plány „B nebo C“ obsahují pojmy jako Rusko, Šanghajská organizace pro spolupráci (v češtině s příznačnou zkratkou ŠOS) a podobné záležitosti. Ty sice nacházejí své obhájce a obdivovatele nejen v Ankaře, ale v Ankaře stejně jako v Praze se ví, že plnohodnotná náhrada za EU to není a nikdy nebude. Proto také (zatím?) nebyla odvolána schůzka na úrovni ministrů, plánovaná na 25. července do Bruselu. Účastnit se mají turečtí ministři zahraničí a pro evropské záležitosti, ze strany Komise to budou komisař pro rozšiřování EU a vysoká představitelka pro zahraničí a bezpečnostní záležitosti.

Jen před týdnem byl v Ankaře komisař pro sousedskou politiku, v květnu se prezident sešel s předsedou EK a s předsedou Evropské rady, nemluvě o dalších kontaktech a setkáních za poslední dva nebo tři měsíce. Do Ankary mají přijet komisaři pro dopravu a zemědělství, má proběhnout dialog o energetice a další o ekonomických otázkách. Takhle nevypadá relace s někým, koho můžete snadno nahradit nebo komu můžete ukazovat hrdé čelo a provokovat ho prázdnými výzvami.

Ze strany prezidenta Erdoğana totiž – jako u něj tak často – nejde o nic jiného. Dokonce ani jako pokusný balónek jeho slova neobstojí, byť se je snaží podepřít tvrzením, že „většina Turků stejně do EU nechce“. Pochybuji, že by se někdy odhodlal k pokusu tuto „většinu“ otestovat. Těsné a problematické vítězství v nedávném referendu a mohutná manifestace opozice v neděli v Istanbulu jsou pro něj jistě dostatečným varováním, že na tureckého voliče se spolehnout nemůže. To je dobrá zpráva pro všechny kromě prezidenta.

Není zde článek celý?