Hluboce si vás vážíme, vašich pracovníků i vojáků. Tak ať vám ten drůbeží separát chutná

Test kvality potravin prodávaných v České republice byl spíše dalším testem naší hodnoty pro ty, do jejichž přízně se neustále lísáme. Znovu ukázal v celé nahotě licoměrnost a ulhanost všech, kteří razí heslo „patříme na Západ“ a současně si hrají na české vlastence. Pro Západ jsme vždy byli a vždy budeme druhá kategorie.

Za dva roky tomu bude už třicet let od okamžiku, kdy jsme se odpoutali od východní „Říše zla“ a „znovu se stali součástí Západu“. To je velmi dlouhá doba – dostatečná k tomu, abychom vymazali vzpomínku na padlé sovětské vojáky a přijali za samozřejmost bombastické oslavy osvobození Plzně.

Je to také dostatečně dlouhá doba na to, aby nás jádro Západu za toto neustálé ponižování a podbízení se plnohodnotně přijalo a „odměnilo“ férovým přístupem.
Místo toho se znovu oficiálně dozvídáme to, co beztak vědí nebo tuší úplně všichni: i po těch bezmála třiceti letech nás Západ pomalu tráví nekvalitními potravinami a jejich předraženým prodejem z nás vysává zdroje.
Ani po osmnácti letech v NATO a třinácti letech v EU nejsme žádným Západem. A nikdy nebudeme. Pokud bychom měli mít „západní“ potraviny stejně kvalitní jako třeba Britové, Holanďani nebo Rakušani, už bychom je měli dávno. Přičemž nejde o nic menšího než o zdravé jídlo, tedy základní atribut kvality života; jim je dopřán – nám upřen.
Slyšíme, že to je tím, že se „neumíme ozvat“. Aby nám nebyla upřena základní podmínka normálního života, musíme se ozývat?
Ta otázka se nedostala na zinscenovaný politický přetřes poprvé. Děje se tak pravidelně, ve vlnách, a vždy podle toho, jak to kdo politicky potřebuje. Ze všech nejvíc se teď potřebuje ukázat jako vlastenec a bijec za práva Čechů, Moravanů a Slezanů prozápadní (v časech Národní fronty provýchodní) lidová strana.
Koalici KDU-ČSL a Starostů totiž akutně hrozí, že se vůbec nedostane do sněmovny a bude muset přenechat koryta jiným aktuálně prozápadním stranám. Ty se budou naprosto stejně lísat do přízně Západu a v příkrém rozporu s tím naoko vlastenecky poukazovat na kvalitu potravin jen tehdy, jakmile se jim to hodí.

Takzvaní politici řešili otázku kvality potravin na půdě národních i nadnárodních orgánů už xkrát. Co vyřešili, vidíme sami.
Není to otázka politiky, ale otázka etiky. Etiky skupiny lidí ze západní Evropy a z USA, těch, kteří vlastní korporace a ovládají zákonodárce. Němcům hodí maso, Čechům a Slovákům smradlavé kůže. Odpad. A ne že ne. Jasně to ukázalo srovnání pouhých jedenadvaceti druhů zboží (nejen potravinového), tedy pouhé kapičky v nekonečném moři toho, čím jsou zaplaveny naše pulty.
Nejenže je ve výrobcích prodávaných v našich zemích méně výživných látek, zejména bílkovin. Chybějící podíl přírodních proteinových složek v „oříškovém“ krému, v jogurtech, sýrech, v rybích prstech nebo lančmítu musí být do německé gramáže a ještě vyšší české ceny zákonitě „něčím“ nahrazen, že? Čímpak asi?
Babišem placeni marketingoví experti, kteří umí nejlépe využívat data, nálady a mínění veřejnosti a manipulovat s ní, sepsali knížku s názvem „O čem sním, když náhodou spím“. Udělali to opět na jedničku: hrůzná vize dravého kapitalismu, ze kterého hyperefektivita a digitální technologie odřezaly poslední zbytky člověka, je formulovaná tak líbivě, že letí internetem jako šíp.
V kapitole věnované zdravotnictví a nemocnosti je uvedena tabulka s počtem úmrtí na rakovinu v přepočtu na 100 tisíc obyvatel podle OECD. Zatímco v České republice je to 229,8, v Německu jen něco málo přes 200 a ve Švédsku ještě méně.
O kvalitě potravin není v daném kontextu ani slovo, zato je zde horem dolem skloňována „prevence“: kontrola obezity a cukrovky, kontrola krevního tlaku jako prevence kardiovaskulárních chorob a mozkové mrtvice, snížení příjmu soli. A tak dále.
Můžeme si jen domýšlet, o kolik víc nadbytečné soli, o kolik víc nadbytečných cukrů a tuků, zejména v podobě podřadného oleje a jiných rakovinotvorných zabijáků na úkor přírodních bílkovin do sebe nacpeme při zkonzumování stogramové potraviny v porovnání se stejně nazvanou a zabalenou stogramovou potravinou v Německu nebo ve Švédsku.

Mimochodem: „Babiš“ hezky líbivě, vlastenecky, píše o potravinové soběstačnosti. V ostatních částech knihy leze Západu do zadnice, jak se dá, ale zrovinka o potravinovou soběstačnost mu jde. Aby ne. Každý rozumně uvažující člověk tuší, jak by „potravinová soběstačnost“ ČR v jeho režii vypadala.
Ne každého ale při nákupu trkne podívat se na složení a výživové hodnoty gothajského salámu z Babišových Kosteleckých uzenin nebo makového závinu z jeho Penamu. Neradno se pak vracet k čtení „jeho“ krásně napsané knihy, protože pokud jste citliví na vnímání lidských charakterů, k obsahu knížky může znenadání přibýt i obsah vašeho žaludku.
Otázka kvality potravin přestala být politikou už dávno. Už tehdy, když jsme cestou „zpět na Západ“ přihlíželi likvidaci československého zemědělství, s nímž padly i všechny podniky s přidanou hodnotou místního zpracování.
Zničilo se to, o čem se dnes znovu mluví, už moderním, marketingovým jazykem, ale v plošném měřítku je to naprostá utopie – totiž lokální produkce kvalitních potravin. Republika jí byla poseta. Něco podobného přinejmenším do roku 2035 neumožní oligarcha Babiš a už vůbec ne západní režiséři predátorské globalizace. 
Pro ty budeme dobří jen tehdy, pokud budeme draze nakupovat jejich odpad. Nemluvit, montovat, konzumovat, obdivovat je a bojovat za ně o území, která se pokoušejí vysmeknout z jejich kontroly.
Až na nás zase budou zkoušet solidaritu s uprchlíky, můžeme jim solidárně nacpat do chřtánů drť z kuřecích kostí a zalít ji palmovým olejem.
Geo, Eurasia24.cz

loading…

Není zde článek celý?