Hodnoty evangelia v dějinách Evropy

Obecně
s „pokřesťanštěním“ Evropy to nikdy nebylo moc slavné.
Zkuste si přečíst Dantovou Božskou
komedii
,
v níž Dante – tento asi největší katolický básník –
líčí naprostý rozklad a cynismus uprostřed válek všech proti
všem. Válek křesťanů, často prelátů, proti křesťanům. A to
jsou dějiny Evropy, dějiny téměř nepřestávajících krvavých
válek. Dokonce i v dobách – jako byly ty Dantovy – kdy na
Západě byli všichni vlastně „stejné víry“. Rozdíly ve víře
nejsou zjevně k vzájemnému vraždění se nezbytné.

Napětí
mezi křesťanskou zvěstí, kterou k nám přinesli soluňští
bratři a k níž se tak vášnivě hlásil Hus, a politickou či
společenskou realitou „křesťanské Evropy“ začalo nést plody
vlastně až s pádem feudálního řádu a se stále silnější
emancipační představou, že všichni lidé jsou si ve své
důstojnosti rovni – odtud pak celé to hnutí za rovnost před
zákonem, hnutí za emancipaci žen a osvobození černých otroků,
hnutí za sociální práva.

Tady
někde se konečně začalo realizovat evangelium, často těmi –
ale to už máme popsáno mnohokrát v Bibli – kdo byli
oficiálními církevními hodnostáři pronásledováni. Často také
těmi, kdo samo křesťanství a víru v Boha odmítali.
Podstatné je, že hodnoty evangelia se za ta staletí neztratily, že
přežily veškerou diskreditaci, kterou kritizoval Hus. Ano, Hus by
jistě byl zhrozen z životních standardů emancipované
společnosti, jistě by nesouhlasil se zrušením panského a
poddanského stavu atd. Evangelní ideály lidské důstojnosti,
rovnosti a svobody daleko překonaly možnosti jeho doby a její
představivosti.

Změnit
představivost k lepšímu trvá někdy staletí, často to bylo
v Evropě spojeno s mnoha sociálními konflikty. A když
pominula náboženská nenávist, povstala nacionální nenávist.
Napadlo by Goetha nebo Schillera na začátku 19. století, že
Evropu čekají dvě světové války a de facto průmyslově vedená
genocida, provedená ve jménu jejich národa? Evropu, která měla
během 19. století nesmírně pokročit ve vědeckém poznání
světa, v technologiích a celkové úrovni kvality veřejného
života. Evropu Kocha a Pasteura. Změnit představivost k horšímu
a vyvolat nenávist a ničení může trvat jen krátkou dobu. Goethe
umírá roku 1832, roku 1933 byl Hitler jmenován kancléřem.

Emancipace
je vždycky křehká, je podmíněna celkovou životní úrovní a
představivostí. Ve středověku prostě nebyla možná. Dějiny od
věrozvěstů k Husovi a od Husa k moderní demokracii
nedávají žádný důvod k slepému optimismu. V jednom
ovšem mírně optimistické jsou: hodnoty evangelia přežily
všechny války a čekaly uvnitř srdcí, aby se nakonec realizovaly
v tom úžasném emancipačním hnutí, jaké Evropa
v posledních dvou staletích zažila, a to jsou přesně ty
hodnoty, které dnes země V4 popírají na případu chování
k uprchlíkům.


V každém
výtisku Nového zákona totiž najdeme příběh o milosrdném
Samaritánovi (Lukáš 10,25-37), příběh o lásce a pomoci, které
se obracejí k úplně neznámým lidem, dokonce lidem za
kulturní bariérou. A v každém výtisku Nového zákona také
najdeme pasáž (Matouš 25,31-46), v níž Ježíš jakožto
soudce u posledního soudu tvrdí, že ti, kdo pomohli těm
nejposlednějším, pomohli jemu. A nic jiného ho u toho soudu –
pro mnohé možná velmi překvapivě – nezajímá.

Není zde článek celý?