Josef Skála varuje: NATO provokuje zemi, která zlomila hřbet nacistické bestii. Idiotská politika nás vystavuje hrozbě

KSČM se staví proti účasti České republiky v NATO. Jaké vidíte alternativy současné bezpečnostní architektury v Evropě?
Proti agresím NATO jsme se skutečně postavili jako první. Teď už však proti nim – a našemu členství v paktu – protestuje mespolu se spoustou dalších sil a osobností. I na náměstích se u mikrofonu střídáme s některými signatáři Charty 77 či doktorem Jánem Čarnogurským, vicepremiérem prvé z polistopadových vlád. A společně podepisujeme i petice, požadující zákaz rozmístit u nás cizí vojenské jednotky či vyslat české vojáky na ruské hranice – a vypsat referendum o vystoupení země z NATO.
Tím častěji nás vábí všelijakými sliby, že pokud se na téma NATO odmlčíme, zvýší to náš „koaliční potenciál“. Na tuhle udici zabere leda legrační naivka – anebo kachní žaludek, jemuž se politika zdrcla na přízemní kšeft. Kdekoli to totiž komunisté udělali – tím spíš výměnou za vládní posty – dopadli naprosto tragicky. Jasné stanovisko k NATO je naší devizou, a ne slabinou. Jeho hodnota i akční rádius už jenom porostou. Ten trumf by si nechal vzít jen politický diletant. 
Bezpečnost, nemá-li zůstat jen hazardní atrapou, musí být kolektivní. Tedy rovná a vymahatelná pro všechny. Bezpečnost „jedněch proti druhým“ není než úlitbou „spojenecké vděčnosti“. Sklapovačkou pár nicotných kariér, pasených zahraničními protektory. Mocenskou pojistkou pro ty, komu se nechce „vrátit nakradené“. Skutečně životaschopná je jen bezpečnostní architektura typu helsinského Závěrečného aktu. Tedy vzájemné záruky v duchu Charty OSN, závazné „od Atlantiku po Ural“, je-li řeč o našem kontinentu. Tehdy je přijaly všechny evropské země i USA a Kanada. Tentokrát by to měly být i všechny mimoevropské jaderné mocnosti.       
Co podle vás představuje největší aktuální a výhledové vnější bezpečnostní riziko pro naši zemi?
Teď je to hlavně expanze mezinárodního terorismu. Zlomí ho jen koalice, široká jako ta proti Hitlerovi. Teror však neroste na stromech. Je bumerangem státního terorismu, páchaného liberálními svatoušky, i „práva“ silnějšího, které diktují světu ekonomicky. Cynickou „kartou“ těch samých trubadúrů „lidských práv“ je však i teror, kterému kypří úrodnou půdu.
Pupeční šňůra hrdlořezů, masakrujících i Francii a Německo, Británii či Belgii, vede až k „mudžahedínům“, které si USA vycepovaly v Afghánistánu už v 70. letech. Nedávno zesnulý Zbigniew Brzezinski se tím holedbal už v týdeníku Time před 37 lety, shodou okolností právě v těchto červencových dnech. Sázka na teroristické týpky je krátkozraká. Vymstila se už křiváčkům mnichovanského „appeasementu“ – a sponzoringu hitlerovské verbeže. Také dnes si vybírá krutou daň i v zemích, jejichž „elity“ si vypiplaly všechny Usámy.

Nevůle spojit síly proti chátře, vraždící i v západních metropolích, pramení z politiky, jejíž rizika jsou fatální. Tkví v „obkličování“ jaderné mocnosti východně od nás. Jeho „narativ“ lže stejně jako bláboly o „zbraních hromadného ničení“ v Iráku a Libyi – a „chemických masakrech“ Bašára Asada. Teď ale NATO provokuje na hranicích země, která prošla peklem Velké vlastenecké války – a dokázala zlomit hřbet nacistické bestii i zatnout tipec jadernému vydírání. My se od ní nacházíme blíž než mocnosti, které té idiotské politice velí. Tím větší hrozbě nás vystavují ti, kdo jí servilně posluhují.         
V programu pro letošní parlamentní volby vaše strana uvádí, že hodlá „řešit příčiny migrační krize a odmítnout vnucované kvóty na přerozdělování běženců“. Migrační krize, to je dost komplexní a systémový problém, ale přece jen: kde byste s řešením příčin začal?
Právě tam, kde pimprlata „politické korektnosti“ končí. K poznání, že to chce řešit příčiny, a ne až následky, se kodrcala celé roky. Víc než ta holá věta z nich ovšem ne a ne vypadnout ani dnes. „Globalizace“, jak si ten predátorský podnik říká, naslibovala roh hojnosti i vískám v rovníkové Africe. Většinu „třetího světa“ však od těch „za vodou“ vzdálila ještě víc. „Ztracené iluze“ dráždí hlavně ročníky na startu do života. Klamavá reklama „globalizace“ se podbízela hlavně jim. Teď se jim upírá i právo na práci a smysluplnou existenci. Tím víc si pro to, nač je ty prolhané billboardy lanařily, vyrážejí do míst, které jim vylíčily jako zemský ráj. Prchají i před spouští „lidskoprávních intervencí“ – a terorem, kterému hnojí půdu.
Migrační vlnu zastaví jen spravedlivý mír a důstojná perspektiva pro ty, koho vyhání válka a nouze z domova. Jen reparace za následky zločinných agresí – a investice, polidšťující zóny humanitárních kalamit. Obojí musí jít z účtů „elit“, které se z martýrií „třetího světa“ nabalíkovaly. Přes 30 tisíc miliard EUR si nakřečkovaly jen v „daňových rájích“. Pokud z nich do zemí, odkud se migrační vlna valí, nevyrazíme aspoň část, pohroma nevídaných rozměrů nemá kudy minout ani nás.         
Fenoménem současného světa je Čína. Slaví úspěchy nejen v ekonomické či technologické oblasti, ale i v oblasti sociální. Velmi rychle se zvyšuje celková kvalita života i v okrajových oblastech, prodlužuje se střední délka života. V superlativech se o Číně často zmiňují i západní média, která ale neopomínají tvrdit, že země „už nemá se socialismem nic společného“. Nicméně zastírají několik zásadních faktů: pozitivní vývoj v ČLR trvá už bezmála čtyřicet let, a to při uchování plánování s dominantní úlohou státu a pětiletkami – přitom nikdo nemůže říct, že by se v Číně nedařilo podnikání. Je pro vás „čínský model“ inspirací?
„Čínský model“ prokázal obdivuhodnou vitalitu tam, kde to dokázal. Tolik lidí – a tak raketovým tempem – nevyvedl z nouze ještě nikdo. Svou exportní závislostí na USA i dalších západních zemích však Čína začíná narážet na meze, které už není kam překročit. Prochází komplikovaným manévrem, který má v „tahouna“ růstu změnit domácí spotřebu. Souběžně řeší i ekologickou zátěž své proměny v „globální továrnu“. Držme jejímu vedení palce. Vedle moudrého, odpovědného výrazu jeho tváří vypadá většina „euroamerických elit“ jako panoptikum groteskních kašpárků.

„Čínský model“ nám nabízel inspirace v 80. letech. Gorbačov – a jeho kamarila prázdných sudů a morální křivice – však vsadili na pravý opak. Pod lidovou moc nakladli tuny semtexu a ekonomiku vydali galerce, co umí jen krást. Tehdejší vteřina dějin, umožňující usměrnit privátní iniciativu v celospolečenském zájmu, je ta tam. Teď je i politická moc v rukou, pro něž jsou veřejné statky a finance jen a jen dojnou krávou. Sen o tom, že nás z kolenou zvedne „konkrétní vlastník“, zcepeněl v jalovou iluzi. Suverenita a prosperita v zájmu demokratické většiny tak leží jen přesně opačným směrem.
Když začátkem června vstoupila do NATO Černá Hora s počtem obyvatel jako necelá půlka Prahy, byly toho plné noviny a televize. Přitom naprosto ignorovaly fakt, že jen pár dní poté se plnohodnotnými členy Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) staly Indie a Pákistán, země s druhým, resp. šestým největším počtem obyvatel na světě, tedy obrovské a velmi rychle se rozvíjející trhy. Jaký vidí KSČM potenciál ve východních integračních projektech, jako je právě ŠOS, „Jedno pásmo, jedna cesta“ či Eurasijská hospodářská unie?
Média, zchromlá „politickou korektností“, jsou k smíchu i pláči všude. U nás však o to víc, že vězí v chomoutu „omezené suverenity“. Černá Hora v NATO je další porcí dynamitu v regionu, třaskavém už od poloviny 90. let. Čínské projekty i Eurasijská hospodářská unie – unikátní nabídkou rozvoje. Katalyzátorem „reálné ekonomiky“ – a ne „virtuálního“ švindlu a „zločinu bílých límečků“. Šancí na inkaso přidané hodnoty v oborech, kde jsme my, Češi, doma – a ne jen na mikroskopickou marži pro montovny, nevzhledné sklady na kilometrech úrodné půdy a subdodavatelské kulišovny.      
Nelze si nevšimnout, že se ve slovníku KSČM objevují výrazy jako „my Češi“, „suverenita“, „nezávislost“ či „podpora českých podniků“. Upřímně: do jaké míry je KSČM skutečně stranou českých vlastenců?
My svoji zemi „do frcu“ nevydali. Z těch, co nám nadávají do „národovců“, mluví černé svědomí. Změnili v kolonii zemi, jež byla ekonomicky svébytnější už za c. a k. monarchie. Tím suverénnější part hrála po jejím rozpadu – a dvojnásob po druhé světové válce. Privatizační „loupež tisíciletí“ zcizila „kolektivní investici“ – „práce, úspor a odložené spotřeby“, mám-li to říci slovníkem XXI. století. Ti, co ji vydali cizí moci, to spáchali za provize. Tím vydíratelnější jsou mamonem, který je korumpoval. Nás to břemeno netíží. My máme čisté ruce. Národní zájem je s to ubránit jen síla, kterou ti, kdo ho škrtí, nedrží pod krkem.
U nás to má i rodokmen, vlivnější než mnohde jinde. V českých dějinách jsou sociální a národní emancipace siamským dvojčetem. Ten motiv se vrací znovu na scénu. Jsme nejprůmyslovější zemí EU. Na dveře klepe Revoluce 4.0. Vtrhne-li do nich v cizí moci, bude tím destruktivnější. Tím větší šanci nám otevře, čapneme-li ji za pačesy sami. Chopíme-li se jí technologickými průlomy, které nás vrátí do suverénní role. Tak, aby výnos z toho, co umí české mozky a ruce, nemizel na zahraničních kontech. Aby financoval náš vlastní rozvoj. Rozvoj celé země a prosperitu náš všech. Zvládne to jen z husitských kádí. Výkon českého kapitálu stagnuje už od 90. let. Právě to leze jako z chlupaté deky i z čerstvé vládní analýzy. Nám Revoluce 4.0. pomůže jen ve veřejné režii a vlastnictví.
ea24
Foto: archiv Josefa Skály

Není zde článek celý?