Rozcestí…

Reklama

Velmi aktuální rozhovor s ruským historikem Andrejem Fursovem*) z roku 2011

Jaké historické období je pro nás vyčleněno před dosažením historického rozcestí?

Nám už toho moc nezbývá, protože docházíme k rozcestí – a dál: buď, anebo. V případě, řekněme pomalé fáze posunu k rozcestí, se dá hovořit o třech až pěti letech. Pak nastane hodina pravdy – na čí účet vyjde další skok. Obě možné odpovědi jsou nebezpečné. Švýcarský spisovatel a novinář Richard Labévière, autor výborných knih Dolary teroru a Kulisy teroru, nazývá islamisty bojovými psy americké globalizace. Svého času americký autor Chalmers Johnson, příslušník CIA a v 60.letech specialista na protipartyzánský boj ve Vietnamu, napsal znamenitou trilogii: Blowback (Odplata), Smutek impéria, a Nemesis: Poslední dny Americké republiky. První vydání Odplaty vyšlo v roce 2000, kde Johnson napsal, že příštích 50 let se USA dostane takové odplaty za to, co provedly ve druhé polovině 20. století, především v Asii, že toho budou mít dost. Knížka prošla v podstatě bez povšimnutí, ale po událostech z 11. září 2011 vyšlo 2. vydání a to se stalo bestsellerem. Druhá knížka – Smutek Impéria – je ještě zajímavější, protože se tam ukazuje, jak se Spojené státy v období Clintonova prezidentování staly v podstatě vojenským impériem, jak tam vojáci upevnili svoje pozice. A třetí knížka pojednává o tom, jak se USA nevyhnutelně dostane odplaty, a budou muset odejít z míst, kde se pevně zabydleli, ale kde jsou nevítanými – jinak budou muset vynakládat příliš mnoho prostředků.

Domnívám se, že nikoli náhodou se dnes v USA objevují filmy jako Devátá legie – o tom, jak Římané odcházejí z Británie, jak poslední ohnisko civilizace opouštějí a přicházejí barbaři. Velmi zajímavé věci se dějí dnes s vědou, se společenskými vědami, které rovněž odrážejí procesy ve světě. V 90. letech vyšlo mnoho výborných knih o zániku římské říše, zatímco posledních deset let (po roce 2000) vychází řada zajímavých knih o období let 400 – 1000. Ale to, co bylo po pádu Říma – tam nic. Takže vědci jakoby cítili, že je něco ve vzduchu, že Amerika bude nucena odejít. Ačkoli to není ani zdaleka ve všech případech věc pozitivní, protože v oněch částech přece jen jakžtakž zajišťovaly stabilitu. Američané, když odcházejí, tak se naopak snaží vytvořit zónu nestability. Tady vzniká jakýsi dialektický protiklad, který se bude nějak konkrétně řešit.

V 90. letech ve Francii vyšla kniha Jeana Lefebevra „Noví barbaři“, knížka v mnohém prorocká. Píše se tam, že po roce 2020 se USA a Evropa střetnou s vážným problémem velkého přívalu migrantů – nových barbarů – s tím, že Sever, tedy Evropa, má dispozici pouze tři strategie: – první z nich je tzv. Kleberova strategie (Jean-Baptiste Kléber – francouzský generál, kterého Napoleon zanechal po svém odchodu v Egyptě, aby tam zavedl evropské pořádky – taková typická westernizace). Kleber byl ovšem zabit. Druhou strategií je strategie bílého člověka, který vede hordy barbarů proti Západu. Třetí je strategie Marka Aurelia – udělat čáru a přes ni nikoho nepustit. Knížka vyšla v roce 1993, uteklo skoro 20 let a je jasně vidět, že tato strategie nefunguje, protože Afričané a Arabové v Evropě už jsou.

Tady ale vzniká další kategorie. Marxisté by ji nazvali třídním spojenectvím, kdy mezi nadnárodní vrchností (velmi mobilní), kterou Jacques Atali nazývá neokočovníky, a spodinou, jež se stále pohybují a svírají původní obyvatelstvo, a především střední třídu a dělnickou třídu, které žijí uvnitř státu, a které jsou nuceny živit jak migranty, tak se nechávat vysávat nadnárodními korporacemi. A jediné, co proti nim mohou ty stacionární skupiny postavit, je pravicový radikalismus, nacionalismus a silný stát. Nikoli náhodou vidíme dnes v Evropě, že s „multikulti“ je třeba skončit, Le Penova strana, v jejímž čele stojí nyní jeho dcera, nabývá na popularitě a já se domnívám, že brzy budeme svědky vzedmutí vlny pravicového radikalismu v Evropě. Přirozeně to není obrození fašismu, historie se neopakuje, ale bude to na jiné úrovni rozvoj pravicového radikalismu a tvrdé státní diktatury, nasměrované na jedné straně proti nadnárodním strukturám korporací a byrokracie, a na druhé straně proti migrantům. Je zřejmé, že pokud zvítězí vrstvy, které pracují proti globalizaci, nebude žádná EU. Bude úplně jiné rozpoložení. Především to bude Německo a Francie a pak další úrovně – takže globalizaci vystřídá makroregionalizace. A vypadá to právě na takový vývoj, protože odmítnutí globalizace sejme z mnoha států onu velkou zátěž nadnárodní byrokracie, především bruselské – oné parazitické vrstvy, které vyhovuje imigrace, atd. Lze očekávat konflikt sociálně organizovaného obyvatelstva se sociálně dezorganizovaným, jež bude využívat právě nadnárodní vrchnost, a který bude ostřejší než konflikt třídní.

Zatím nemůžeme hovořit o velmi ostrém konfliktu, ale ten mohou podnítit krize, geoklimatická katastrofa. V případě geoklimatické katastrofy nebude v silách Západu pomáhat tradičních v oblastech neštěstí (Asie, Afrika, Latinská Amerika), a všichni ti lidé se pohrnou tam, kde je čisto a světlo. Potom ovšem na misku vah lehne nikoli osud státu a střední třídy, ale osud evropské civilizace a bílého člověka.

Mnohé krizové jevy, kterými prochází Rusko, jsou nepochybně krizovými jevy kapitalistické epochy. A samo zhroucení komunismu a sovětské společnosti je jedním z elementů krize kapitalistického systému, protože SSSR byl zosobněním systémového antikapitalismu. A v tomto smyslu byl oním slabým článkem, který nevydržel. Ačkoli nevydržel není přesný výraz – částečně nevydržel a částečně byl odstraněn. Jak se vyjádřila v roce 1991 někdejší britská ministerská předsedkyně M. Thatcherová na ropném institutu v Houstonu: „… SSSR nebyl pro Západ vojenskou hrozbou, protože ten měl proti němu co postavit, ale v 80. letech byl tak velkou hrozbou ekonomickou, že hrozilo, že nás vystrnadí ze světových trhů“.

Je tu ještě jedna zajímavá věc, a to, že současně se SSSR, který po roce 1990 deindustrializovali, potopili ještě jednu průmyslově rozvinutou zemi, a to de facto v roce 1991 a de jure v roce 1994 – Jižní Afriku. Od té doby je JAR fakticky jen teritoriem, nikoli státem – deindusrializovaná, s extrémně vysokou zločinností. Pokud vím, tak velmi podstatnou roli v tomto procesu sehrála celosvětově působící společnost De Beers, která právě na tomto území operuje. To znovu svědčí o tom, že máme co dělat s velmi promyšlenou politikou nadnárodních struktur, jejichž třídními kontrahenty jsou právě sociálně neorganizované vrstvy. Tyto vrstvy především jižních migrantů se spojují s kýmkoli, kdo jim, jako např. eurobyrokracie, prostřednictvím daňového systému „odlupuje“ peníze sebrané sociálně organizované vrstvě. Nikoli náhodou už se množí případy, kdy mladí Němci nebo Francouzi opouštějí svou zem, protože odmítají živit Kurdy, Araby,  Turky atd.

Víte o hráčích, kteří by byli ochotni a schopni poznat tyto problémy, vytýčit cíle a soustředit sílu, prostředky na jejich vyřešení?

Domnívám se, že jich moc není – maximálně tak desítka – a to nejsou státy, ale nadnárodní vzdělávací organizace, kluby, lóže, Vatikán – to jsou ale struktury, o kterých máme jen velmi slabou představu. Ovšem s vyhrocením krize všechny tyto stínové instituce vyjdou na světlo boží.

Je naprosto jasné, že pokud nedojde ke globální katastrofě, tak během 50 až 70 let dojde k přeformátování současného světa a všechny zmíněné struktury v tom musí být velmi aktivně zapojeny, aby si zachovaly privilegia v postkapitalistickém světě. V tomto je i velká šance Ruska, kterému se mohou naskytnout velmi nečekaní spojenci. K jejich rozpoznání ale je nezbytné mít velmi přesnou představu o uspořádání moderního světa a mít vůli a znalost, jak zlomit nepříteli hřbet.

Kdosi z našich mudrců poznamenal, že Rusko v celé své historii mělo jednoho důležitého spojence, a tím byla jeho historie. Vy jste v jedné ze svých prací připomněli, že ruská historie, přinejmenším posledních pěti století, to je opričnina**). Může toto téma vstoupit znovu do hry, jsou na to lidé?

Určitě ano. Dokud existuje Rusko a není zlomeno, opričný princip bude fungovat. Problém je v tom, že u nás nejsou instituce, jsou slabé. Jsou mimořádné organizace. Byly v podstatě dva uzlové momenty, kdy se historie radikálně měnila: Rok 1565 – zavedení opričniny a rok 1929 – zrušení NEP***). Rok 1929 pro mě je datem podstatně významnějším než rok 1917. Sedmnáctý rok nezměnil postavení Ruska v mezinárodní dělbě práce a nebylo vůbec jasné, čím se Rusko stane během příštích 10-15 let. Podle záměrů bolševiků se mělo stát roštím pro podpálení světové revoluce, ale když se světová revoluce neuskutečnila, bylo jasné, že Rusko bude surovinovým přívěskem.

Ovšem Stalinův příkaz v letech 1927-1929 všecko změnil, i postavení Ruska ve světě. Stalin přitom použil právě onen opričný princip. On neměl vlastní opričninu, ale dokázal šikovně využít různé organizace jako svou opriční sílu. Společným jmenovatelem let 1565 a 1929 byl tento. Protože se u nás historicky produkuje nevelký nadprodukt, dochází tu k závažným posunům v době, kdy se projí dědictví předchozích generací – nebyla půda k dalšímu rozdávání. Do roku 1560 bylo projedeno dědictví období Hordy. K roku 1929 bylo projedeno dědictví předrevoluční epochy. Průmysl stagnoval, v zemědělství bylo k uživení z půdy na obyvatele potřeba 4 ha, ale bylo 0,4 ha. Vyvstala otázka, kdo bude zdrojem pro trhák – zda vládnoucí skupiny nebo obyvatelstvo. V každém případě je potřeba nějaký strategický subjekt, který to uskuteční. Ivan Hrozný a Josif Hrozný realizovali národní strategii.

U nás během 5-6 let bude projedeno dědictví sovětské epochy a opět vyvstane ostrá otázka, na čí účet uskutečnit další skok. Přitom jsou obě možné odpovědi nebezpečné, protože z obyvatelstva už skoro není co vzít, a brát vrchnosti spojené s kriminalitou a zahraničím kapitálem může znamenat občanskou válku s mezinárodními důsledky. Ale volbu bude nutno udělat. Je jasné, že na tuto volbu jsou v establishmentu různé názory. Kampaň destalinizace, kterou se snaží rozjet určité skupiny, má připravit situaci, aby jakoukoli kritiku režimu, pokus otočit vývoj tak, aby se zdrojem akumulace stala parazitická vrchnost, bylo možno označit za pokus o stalinizaci – s příslušnými následky.

Překlad: g.hrošík

*) Andrej Iljič Fursov (1951) – ruský historik a spisovatel, odborník na teorii elit a geopolitiku, ředitel Střediska ruských studií, ředitel Vědecko-výzkumného ústavu systémové strategické analýzy, mezinárodní člen rakouské akademie věd v Innsbrucku.
**) Opričnina – součást státní politiky v Ruském státě v letech 1565-1572, spočívající v realizaci mimořádných represivních opatření, konfiskace feudálního majetku a půdy ve prospěch státu (nacionalizace) a v boji s předpokládanou zradou v prostředí bojarsko-knížecí šlechty a upevnění a centralizace moci ve státě.
***) NEP – Nová ekonomická politika, systém vyhlášený Leninem k oživení ruského hospodářství v r. 1921, který připouštěl soukromou iniciativu.

Není zde článek celý?