Ruská revoluce roku 1917 (III): venkov, národní hnutí, revoluční obranářství a červencové dny

<!–

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

Na začátku června už opadla euforie prvních revolučních týdnů. Už v těchto nadšených chvílích nemohlo nikomu ujít, že různé politické proudy a společenské skupiny si další vývoj revoluce představují víc než rozdílně. První velká krize nového režimu na přelomu dubna a května naplno ukázala, že se tyto představy jen těžko dají skloubit. Krizi nakonec umírněné síly (jak v liberálním, tak i v socialistickém táboře) úspěšně přestály a mohlo se zdát, že jejich koalice přes časté spory posouvá nastolování demokratické společnosti kupředu. Ve skutečnosti jen odsouvala řešení problémů na později. Tato taktika brzy narazila na své hranice: ti, kteří na starý systém nejvíce dopláceli, reagovali na pomalost změn se stále většími rozpaky a netrpělivostí.

Revoluce na venkově

Do ruských měst se zprávy o petrohradských událostech přelomu února a března dostaly bleskovou rychlostí – po telegrafu – a stejně rychle se místní obyvatelé do revoluce zapojili. Vzhledem k okamžitému zhroucení režimu šlo v regionech o revoluci doslova sametovou.

Jinak tomu bylo na venkově, kam informace o nejnovějším dění přicházely se zpožděním a v kusé podobě. Ještě ke konci března vesničané na mnoha místech sice už věděli, že v hlavním městě došlo k převratným změnám a dosavadní car již nesedí na trůně, tím však jejich informovanost končila. Jak postupně docházely přesnější údaje, zachvátilo revoluční nadšení i vesnici. Rolníci se obraceli proti nenáviděným nižším zástupcům vlády („zemským náčelníkům“), jejichž vměšování do vlastních záležitostí už nechtěli tolerovat, proti placení církevního desátku (pravoslavná církev jinak v té době řešila své vlastní interní věci a do politického dění se nijak nezapojovala), atd. Jelikož tehdy v Rusku žili na venkově čtyři obyvatelé z pěti, zajistil teprve příklon rolnictva k revoluci její přežití (v dějinách západní Evropy revoluce právě na vlažnosti nebo nepřátelství venkova ztroskotávaly) – a konec všech nadějí monarchistů na zvrácení nového stavu věcí. Liberálové tento vývoj uvítali, k sociálním požadavkům vesnice se ovšem stavěli rezervovaně.

Hlavním problémem venkova byly na začátku století chudoba a nerovnost, hlavním přáním rolníků pak přerozdělení zemědělské půdy. Většinu půdy vlastnily tehdy v Rusku aristokracie (cca 1,5 % obyvatel), církev a stát, zatímco masa drobných selských hospodářství živořila v nuzných podmínkách. K tomu byli ještě rolníci toho názoru, že se stali obětí vládou organizované krádeže.

Do roku 1861 platil totiž na ruské vesnici nevolnický systém, na jehož základě se rolník nesměl volně odstěhovat či oženit bez souhlasu svého pána, který ho naopak mohl kdykoliv přesunout na jiný svůj statek nebo i prodat jinému vlastníkovi, poslat na vojnu či za trest i na Sibiř. Rolník byl k tomu svému pánovi povinován i různými poplatky a službami (nejčastěji prací na jeho poli zadarmo) a za neposlušnost mohl být fyzicky trestán, neboť vrchnost nad ním zároveň měla i soudní pravomoc. V roce 1861 bylo nevolnictví zrušeno, reforma byla ale pojata tak, aby co nejvíc zvýhodnila vrchnost a co nejvíc znevýhodnila rolníka. Ten byl nucen platit svému bývalému pánovi v ročních splátkách dlouhodobé kompenzace (v případě, že na ně neměl, mohl si je na jeho pozemcích postaru odpracovat), současně s tím dostávaly vrchnosti od státu další odškodné financované z daně, kterou opět platili rolníci. A nedosti na tom, čtvrtina dosavadní rolnické půdy byla v rámci reformy převedena na vrchnost (tzv. „odřezky“). Rolníci na tom tak materiálně byli po osvobození hůř než před ním a každou chvíli jim hrozilo upadnutí do dluhů. Jejich nespokojenost našla vyjádření v heslu „čjornyj pereděl“ („přerozdělení načerno“). Ruští velkostatkáři tak žili na sudu prachu.

První velký otřes přišel během revoluce 1905–1906. Tehdy se rolníci po zprávách o událostech ve městech začali hromadně bouřit proti vládě i vrchnostem a zabírat „odřezky“, o které v roce 1861 přišli. Dál tentokrát nezašli, brali si pouze to, co bylo původně jejich, aniž by vznášeli nárok na ostatní statkářskou půdu. I to stačilo, aby měl režim namále: po potlačení dělnického revolučního hnutí v prosinci 1905 mu trvalo přes půl roku, než i na venkově s nasazením armády silou obnovil původní stav.

Carské vládě bylo jasné, že bez modernizace země je jen otázkou času, kdy vypukne revoluce nová. Na venkově se proto rozhodla (kromě zrušení kompenzačních splátek, které ještě rolníkům zbývalo zaplatit) prosazovat vznik kapitalistického zemědělství drobných vlastníků, kteří by měli zájem na stabilitě a v případě potřeby by se postavili na stranu režimu proti revoluci. Ruská vesnice dosud fungovala jako „občina“, kolektiv, který každých několik let přerozděloval půdu mezi rolníky a organizoval část zemědělských prací. Nová reforma nyní umožňovala rolníkům z občiny snadno vystoupit a hospodařit čistě soukromě. Když se nesetkala s očekávaným ohlasem, začali vládní úředníci rolníky k osamostatňování nutit často nevybíravým nátlakem – ruská „dekolektivizace“ let 1906–1917 tak místy svou brutalitou připomínala naši kolektivizaci let padesátých. K udobření rolnictva taková politika samozřejmě nepřispěla. Taková byla situace, když se na jaře 1917 venkov dověděl o pádu carismu.

Boj o půdu

Stejně jako města i venkov přijal nečekaný vývoj s nadšením a nadějí na splnění svých dávných přání. Jeho přání byla přitom o dost dalekosáhlejší, než tomu bylo o deset let dříve: zatímco ještě v revoluci 1905–1906 požadovali rolníci pouze návrat „odřezků“ zcizených reformou roku 1861, nyní si dělali nárok na veškerou státní, panskou i církevní půdu. Zatímco totiž v roce 1905 probíhalo jejich hnutí živelně a bez vlivu „intelektuálů“, od té doby na vesnici zapustili kořeny socialisté, konkrétně eseři, kteří se na rozdíl od sociálních demokratů na venkov zaměřovali v první řadě. Myšlenka, že půda patří těm, kteří ji vlastnoručně obdělávají, nikoliv statkáři, který z ní pouze čerpá výnosy, ať už ve formě pronájmu nebo námezdní pracovní síly, byla v roce 1917 již plně uznávanou – už v roce 1916 to dle vzpomínek pamětníků byl mezi rolníky častý předmět rozhovorů, tím spíš, že do panského majetku většinou spadaly lesy, rybníky a další pozemky, a vesničané tento monopol těžce nesli. Stojí za povšimnutí, že se svým požadavkem na přerozdělení veškeré statkářské půdy šli rolníci dál než dělníci, kteří na jaře stále ještě usilovali pouze o „dělnickou kontrolu“ továren, nikoliv o jejich vyvlastnění. Ovšem přerozdělit pole bylo také podstatně jednodušší než kolektivně převzít řízení fabriky.

I na venkově začaly jako houby po dešti rašit volené orgány, které přebíraly řízení místních záležitostí namísto státních úředníků. Vesnické a okresní rolnické výbory (krestjanskie komitety) se staly protějškem sovětů dělníků a vojáků ve městech, i když ve srovnání s nimi nešlo o tak převratnou novinku: svá vesnická a okresní shromáždění měli rolníci na rozdíl od dělníků odedávna a změna tu spočívala hlavně v jejich větší otevřenosti oproti dřívějšku, kdy na nich měli slovo hlavně zámožnější rolníci a stařešinové. Okresní výbory pak volili delegáty do výborů krajských a guberniálních, a nakonec do Všeruského rolnického kongresu, který se v květnu sešel v Petrohradě. Původně byli ve výborech kromě rolníků zastoupeni i statistikové, agronomové a další specialisté, které do nich delegovali eseři za účelem technické přípravy pozemkové reformy, na nižších úrovních však rolníci rychle přestali být ochotni trpět mezi sebou členy nepocházející z jejich vlastních řad – i to připomínalo souběžný vývoj v sovětech dělníků a vojáků.

Politicky stál venkov jednoznačně za Stranou socialistů–revolucionářů (PSR čili eserů): z třinácti set delegátů Všeruského rolnického kongresu (z nichž pouze u tisícovky je známa jejich politická příslušnost) se k eserům hlásilo nejméně šest set a nejméně stovka dalších s nimi úzce sympatizovala (další byli převážně bezpartijní). Neměli ostatně konkurenci. Sociální demokraté (jak bolševici, tak menševici) se svým programem soustředění vyvlastněné půdy do kolektivně (i když demokraticky) řízených velkostatků nenacházeli na vesnici žádnou podporu, a také myšlenka bolševiků o nutnosti třídního boje uvnitř vesnice mezi drobnými rolníky a bezzemky na jedné straně a bohatšími vesničany na straně druhé (a zakládání sovětů chudých rolníků paralelně s všerolnickými výbory) neměla žádný ohlas – rolníci se zkrátka považovali za součást jedné komunity bez ohledu na majetkové rozdíly, které navíc měli (aspoň někde) podle jejich představ brzy zaniknout. Spolu se statkářskou půdou měla být totiž podle eserů v rovnostářském duchu přerozdělena i dosavadní půda rolnická. Eseři krom toho prosadili v Prozatímní vládě nařízení, podle něhož nesměla být půda předmětem prodeje, koupě, směny, převodu nebo pronájmu. Půda již neměla být komoditou a nárok na její užívání měl mít v budoucnu pouze ten, kdo na ní pracoval.

Zatímco agrární program měli eseři jasný, kolem termínů jeho uskutečnění se vznášely otazníky. V Prozatímní vládě narážely plány na konfiskaci a přerozdělení na odpor liberálů, kteří lpěli na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a koalici s nimiž chtěli eseři za každou cenu zachovat. Eseři mimo to sdíleli rozšířený názor, že řešení agrární otázky by mělo být přenecháno Ústavodárnému shromáždění, které mělo být co nejdříve zvoleno, aby rozhodlo o politickém i společenském zřízení Ruska. Pozemková reforma navíc obnášela řadu drobných zapeklitostí (jak například řešit přerozdělení tam, kde nebylo technicky možné, aby se všem rodinám dostalo stejně kvalitní půdy – tady spočívalo řešení ve vyšším zdanění držitelů nejlepších polí, přičemž výtěžek měl být použit výhradně pro místní potřeby; takových detailů bylo ovšem mnohem více).

Odklad pozemkové reformy byli rolníci ochotni akceptovat, což neznamená, že by se do té doby zachovávali status quo. Mimo jiné se nezdráhali občas přebírat situaci do vlastních rukou v podobě konfiskace a přerozdělení panské půdy ležící ladem. O to, aby skutečně ladem ležela, se přitom nezřídka sami přičinili hromadným odmítáním nechat se za mzdu najmout k jejímu obdělávání. Vrchnosti někdy situaci řešily nasazováním německých a rakousko–uherských válečných zajatců (tak se do role nedobrovolných stávkokazů dostala i řada zajatých vojáků z Českých zemí), což zákonitě vedlo k tvrdému konfliktu. Nátlaku, šikaně a násilí byli vystaveni i soukromí rolníci, kteří v předchozích deseti letech vystoupili z občiny, aby založili samostatné hospodářství (na druhé straně se mnozí z nich už v prvních dnech revoluce vrátili do občiny sami od sebe). Celkově nicméně na venkově během jara a léta převládal relativní klid spojený s očekáváním. Jak ale měsíce plynuly, začaly se mezi rolníky množit pochybnosti o upřímnosti slibů shora. Levé křídlo socialistů–revolucionářů (tzv. „leví eseři„) si uvědomovalo nebezpečí ztráty důvěry, které z toho mohlo v budoucnu plynout, a tlačili stranu k rychlému uskutečnění alespoň prvních kroků reformy, zejména okamžitého vyvlastnění statkářské půdy a jejího převedení do správy rolnických výborů, dokud budoucí Ústavodárné shromáždění nerozhodne o způsobu jejího přerozdělení. Vedení strany ovšem neprojevovalo ochotu jim naslouchat.

Politika a zádrhely národních hnutí

Také požadavky menšinových národů narazily po prvních porevolučních týdnech přes všechny počáteční projevy dobré vůle na straně Prozatímní vlády rychle na odpor. Liberálové se předháněli v slavnostních slibech, že skončilo dosavadní omezování menšinových jazyků, tisku a škol, a že národům bude od nynějška dopřán nerušený kulturní rozvoj stejně jako politická rovnoprávnost s Rusy, jako stoupenci silného a jednotného ruského státu však odmítavě reagovali na žádosti o udělení autonomie, či dokonce o přeměnu Ruska ve federaci, které téměř ihned začaly od národů zaznívat. Umírnění socialisté, kteří před válkou hlásali myšlenky národního sebeurčení (menševici) nebo federalismu (eseři), se v národnostní otázce stejně jako v mnoha jiných proti liberálům moc nevymezovali, naopak sami menšiny obviňovali z rozbíjení revoluční jednoty. Situace ale byla složitá i na straně menšin.

Jen málo národů na území ruské říše obývalo etnicky jednolité území a mohlo tak vytvořit jednotnou frontu proti obstrukcím Prozatímní vlády, jako tomu bylo v případě Finů (kteří navíc měli rozsáhlou autonomii a národní práva už před revolucí). Typičtější byla situace, kdy dotyčná národnost tvořila naprostou většinu obyvatel na venkově, zatímco města převážně obývali Rusové nebo i příslušníci jiných menšin. To byl případ Estonců, kteří s podporou rolnictva čile budovali své nové autonomní instituce, ruští dělníci ve městech však tuto činnost ignorovali a skrze své místní sověty se zapojovali do celoruské sociální revoluce (což neznamená, že estonští rolníci by na sociální změně zájem neměli; jejich představa změny se však lišila od představ rolníků ruských). Estonští nacionalisté měli aspoň tu výhodu, že zdejší města byla poměrně malá. To se nedalo říci o Lotyšsku, kde navíc národní hnutí naráželo ještě na další překážku: na rozdíl od Estonska tu sice vznikla silná domorodá (tj. lotyšská) dělnická třída, již po desetiletí byla ovšem získána pro socialismus – ještě předtím, než k ní stačilo proniknout lotyšské národní obrození. Lotyšští dělníci byli již před válkou mezi nejradikálnějšími v Rusku, v roce 1917 sympatizovali s bolševiky, kterým v kritických revolučních událostech v Petrohradě několikrát výrazně vypomohli, a k lotyšskému nacionalismu se stavěli nepřátelsky. Bez posunu fronty v posledních letech první světové války by lotyšský národní stát vznikl jen těžko.

Také ukrajinské národní hnutí se na vlastním území nesetkávalo jen s nadšením. Vzhledem k velikosti Ukrajiny a jejímu hospodářskému i symbolickému významu (v raném středověku byla kolébkou ruské kultury) byla ukrajinská otázka pro ruské politiky nad jiné citlivá. Potlačování ukrajinského národního života bylo před revolucí nebývale tvrdé: byla popírána sama existence ukrajinského národa a zakazováno vydávání tisku a knih v jeho jazyce. Tomu všemu učinila únorová revoluce konec, politickému střetu to však nezabránilo. Už během března vznikla z delegátů nejrůznějších ukrajinských občanských, profesních, kulturních a družstevních organizací tzv. Ukrajinská ústřední rada, která se ujala vyjednávání s Prozatímní vládou coby zástupce všech Ukrajinců. Když v červnu adresovala vládě svůj seznam požadavků, zahrnující kromě politické autonomie mimo jiné i zavedení ukrajinštiny jako úředního jazyka a zřízení ukrajinskojazyčného základního, středního a vysokého školství, odpověděla Prozatímní vláda vyhýbavě, s odkazem na to, že není jasné, koho Rada zastupuje, ale i na to, že taková rozhodnutí musí být ponechána Ústavodárnému shromáždění – bez ohledu na to, že přinejmenším jazykové a školské požadavky Rady jednoznačně plynuly z přirozených práv. Konflikt, který doutnal už od dubna, tak propukl naplno, a i když obě strany pokračovaly v jednání, k sblížení pozic ke dni říjnové revoluce nedošlo. Na ukrajinské straně naopak sílila myšlenka úplného odtržení od Ruska namísto jeho federalizace.

Přes svou masovou podporu mělo ukrajinské národní hnutí citelnou slabinu. Jeho podpora se totiž stejně jako v případě Estonců a Lotyšů omezovala na venkov, kde devět obyvatel z deseti byli etničtí Ukrajinci. Zcela jinak se to mělo ve městech, kde Ukrajinci typicky tvořili cca pětinu obyvatelstva. Většinoví Rusové, Židé a Poláci na jejich aktivitu pohlíželi skrz prsty a nenechali se uchlácholit ani slibem zajištění svých kulturních práv v budoucí autonomní Ukrajině. Všeukrajinské rolnické, vojenské i jiné kongresy, které se od dubna každou chvíli (nejčastěji v Kyjevě) scházely, se tak konaly na nepříliš přátelském území, kde střední vrstvy podporovaly liberální konstituční demokraty (kadety) a šovinistické síly dál napravo, zatímco dělníci volili do sovětů za delegáty členy ruských socialistických stran. Na takových základech mohl vzniknout jen velice křehký národní stát, a není náhoda, že k tomu nakonec nedošlo.

Za takových okolností nepřekvapí, že ukrajinští liberálové („socialisté–federalisté“) i sociální demokraté (USDRP) byli velmi slabí a jedinou masovou ukrajinskou stranou byli ukrajinští eseři (UPSR). Ti se ovšem od svých ruských protějšků velmi lišili: na Ukrajině neexistovala vesnická občina, rolnictvo se skládalo výhradně ze soukromých hospodářů, kteří stejně jako v Rusku požadovali vyvlastnění a přerozdělení panské, státní a církevní půdy, bránili se však přerozdělení vlastních polí v rovnostářském duchu i myšlence socializace půdy, u ruských rolníků tak populární. Vidíme tedy, že národní hnutí nestálo pouze na jazykových a kulturních, ale i sociálních základech.

Taková byla situace „západních“ národů. Menší starost dělali Prozatímní vládě národy „východní“, převážně muslimské, jejichž hnutí bylo spíš záležitostí elit a inteligence než rolnických mas, které většinou během roku 1917 zůstávaly podivuhodně pasivní (s výjimkou Kazachů, kteří v roce 1916 povstali proti stupňujícími se útlaku a vykořisťování, stejně jako vždy vzpurných Čečenců a dalších národů severního Kavkazu). Muslimští představitelé ujišťovali vládu o loajalitě svých národů vůči Rusku a nadto byla řada z nich ochotna se spokojit s kulturní autonomií, spolu s rovným zacházením se všemi obyvateli země (muslimové byli do té doby vystaveni diskriminačním zákonům podobným těm, které byly namířeny proti Židům, kteří mimochodem rovněž viděli řešení svých problémů v kulturní autonomii). Ne všichni se s takovým pohledem ztotožňovali: kulturní autonomii a spojení všech muslimů do jednoho svazu (jehož volené instituce by řešily hlavně školství, vědu a kulturu) hájili především krymští a kazaňští Tataři (kteří viděli sami sebe jako předvoj všech ostatních ruských muslimů), naproti tomu muslimové Kavkazu a Střední Asie (kteří uznávali větší pokročilost a zásluhy Tatarů o obrodu ruského islámu, jejich mesiášství a rozpínavost jim však lezly na nervy) dávali přednost autonomii teritoriální, v rámci které by každá muslimská národnost kráčela svou cestou. Tataři neměli jak ostatním svou představu vnutit. Navzdory hlasování všemuslimských kongresů tedy bylo jasné, která z obou cest se v praxi prosadí.

I mezi muslimy vedlo dělítko mezi „liberály“ a „socialisty“, rozdíl tu však byl mnohem méně výrazný než u „evropských“ národů. Hospodářství muslimských oblastí by v podmínkách volného kapitalismu nevyhnutelně podlehlo konkurenci rozvinutější ruské ekonomiky – pod jejím tlakem se nacházelo již delší dobu, zatímco třídní hnutí chudších vrstev nebylo zřejmě na obzoru (s částečnou výjimkou Ázerbájdžánu, centra ruského ropného průmyslu). Socialistická hesla proto muslimští liberálové nevnímali jako takovou hrozbu a byli příležitostně schopni některá z nich vtělit do svého programu – spory se socialisty probíhaly spíše jako boj mezi dvěma proudy intelektuálů. Oba proudy se shodovaly na nutnosti modernizovat muslimskou společnost, aby byla schopna držet krok se Západem, zejména ve vědě, v kultuře a ve školství, ale i v společenských vztazích (modernisté se stavěli za emancipaci žen). Toto modernistické hnutí („džadidismus“) probíhalo už čtyřicet let, nyní viděli jeho stoupenci možnost naplnění svých cílů uspíšit.

Muslimové si rychle všimli, že Prozatímní odpovídá na jejich žádosti a stížnosti neurčitými sliby, s jejichž plněním nijak nepospíchá, a to i v případě jednoznačných majetkových křivd jako bylo zabírání kazašských stepních pastvin ruskými osadníky. Jak by se jejich rostoucí rozladění časem projevilo, nelze říci, neboť do událostí na podzim prudce zasáhla říjnová revoluce.

Národní hnutí (včetně mnoha dalších zde vynechaných) ještě více přispívala k už tak velkému napětí a k bezradnosti umírněných politiků. Hrála však jen vedlejší roli ve srovnání s katastrofickými rozhodnutími těchto politiků v celoruských záležitostech.

Červnová ofenziva – konec víry v „revoluční obranářství“

3. až 11. června (16. až 24. června podle západního kalendáře) se v Petrohradě konal První všeruský sjezd dělnických a vojenských sovětů. Delegáty (celkem 1090) do něho vyslalo 358 místních sovětů. Veřejnost si tak mohla udělat obrázek o náladách v lidových vrstvách celého Ruska (Petrohradský sovět zastupoval pouze dělníky hlavního města). Na první pohled svědčilo rozložení sil ve prospěch umírněných socialistů: z 822 delegátů s hlasovacím právem (hlasovací právo měli zástupci sovětů, které zastupovaly alespoň pětadvacet tisíc dělníků či vojáků; sověty zastupující deset až pětadvacet tisíc lidí vysílali delegáty s hlasem poradním) bylo 285 eserů a 248 menševiků. Bolševiků bylo pouhých 105, ke kterým jako jejich spojence můžeme přičíst 32 menševiků–internacionalistů.

Zdání mohlo klamat: od vybrání sjezdových delegátů místními sověty uplynula už nějaká doba, a samy místní sověty byly dělníky a vojáky zvoleny ještě dříve, často ještě na začátku jara. Jejich složení tedy nemuselo nutně odrážet rychlé změny nálad těch, kteří je vybrali. V regionech navíc tento posun probíhal oproti hlavnímu městu s jistým zpožděním.

Ve skutečnosti se dělníci a vojáci pomalu přikláněli k řešením radikálních socialistů: ukončení vojenského konfliktu za jakoukoliv cenu a zahájení boje o moc s „buržoazní“ Prozatímní vládou i majetnými třídami. Nejviditelnějšími stoupenci tohoto kurzu byli bolševici, s nemenší vervou pro něj však agitovali i tzv. leví eseři, kteří stále setrvávali v jedné straně se svými umírněnými stranickými kolegy, v ulicích však jasně dávali najevo své protivládní postoje a spolupráci s bolševiky. Podobný přístup měli i „menševici–internacionalisté“, kteří ale ve srovnání s levými esery měli ve své straně o poznání menší váhu a byli také v mnohem menším povědomí veřejnosti. Protivládní agitaci, často ve spolupráci s radikálními socialisty, vyvíjeli i anarchisté.

Otázka, jak co nejrychleji ukončit válku s Německem, zaměstnávala revoluční Rusko už tři měsíce. Naděje, že evropští dělníci napodobí ty ruské a svrhnou své militaristické vlády, se vypařili už v prvních dnech. Snahy přesvědčit válečné strany, aby společně usedly k vyjednávacímu stolu a dohodly „spravedlivé“ urovnání všech sporů, nebyly o nic úspěšnější: vstřícnost k ruským návrhům neprojevovali ani Německo a Rakousko–Uhersko, ale ani britští a francouzští spojenci.

Vládní koalice liberálů a umírněných socialistů se v červnu rozhodla uniknout ze slepé uličky naplánováním velké vojenské ofenzivy. Dělala si naději, že případné vojenské úspěchy pohnou západní spojence k tomu, aby ruské nabídky přijímali s větší vážností (a nenapadlo ji zřejmě, že by je to naopak vedlo k snaze vytřískat z nevýhodné pozice Německa co nejvíce). Kromě toho si představovala, že „revoluční válka“ sjednotí ruskou společnost kolem Prozatímní vlády a umírněných reforem. Víc už se ve svém odhadu naladění lidových vrstev mýlit nemohla.

V porevolučních poměrech bylo k úspěšnému provedení ofenzivy nezbytné přesvědčit o její správnosti vojáky. A vojáci, kteří se zcela ztotožňovali s dosavadní vládní linií, podle které se ve válce pokračovalo již pouze v zájmu obrany země a vymožeností revoluce, nikoliv za účelem dobývání cizích území, nejevili pro náhlý obrat pochopení. Cítili konec konců od skandálu Miljukovovy nóty z 18. dubna (1. května), že oficiálním proklamacím Prozatímní vlády, nebo aspoň její části, se nedá věřit bez výhrad. K zviklání vojska nepostačilo ani velké přesvědčovací turné faktického vůdce vlády Kerenského. A tak se přihodilo nevyhnutelné: po zdánlivě úspěšném zahájení ofenzivy 18. června (1. července) odmítli vojáci pokračovat v postupu, potažmo v pochodování do řeže, která zbytečně trvala už třetím rokem. Po necelém týdnu zatlačil německý protiútok ruskou armádu do původních pozic, ofenziva skončila naprostým ztroskotáním.

Závažnější než vojenský neúspěch bylo pro Prozatímní vládu, že nenávratně ztratila již tak klesající důvěru dělníků v upřímnost jejích slibů. Ukazovalo se to již v průběhu ofenzivy, když velkou demonstraci, kterou v Petrohradě uspořádali umírnění socialisté na podporu politiky koalice, zcela ovládli radikální socialisté se svými protivládními hesly a transparenty. Pro vládu byla situace o to nebezpečnější, že dělníci, kteří o čtyři měsíce dříve už jeden režim svrhli, by neměli zatěžko to zopakovat. Když v první polovině měsíce bolševici na sjezdu sovětů prohlásili za svůj cíl svržení Prozatímní vlády a nastolení diktatury proletariátu – proletářské demokracie, málokdo je bral vážně. Zanedlouho měli ale dostat příležitost se o svůj cíl pokusit.

Červencové dny

Na přelomu června a července rostl v Petrohradských ulicích neklid. Nepřátelství vůči vládě ještě posílilo její znovuzavedení trestu smrti ve vojsku pro závažné zločiny – zrušení trestu smrti v revolučních dnech bylo bráno jako jeden z hlavních symbolů konce carské despocie a nastolení humánnějších poměrů. Spontánní i organizované stávky a demonstrace se střídaly v denním tempu, a do toho přišla zpráva, že se koaliční vláda rozpadla. Oficiálním důvodem byl kompromis dohodnutý s ukrajinskou Radou ohledně autonomie Ukrajiny, který byl nepřijatelný pro liberální ministry. Zástupci kadetů ve vládě tak podali 2. (15.) července demisi. Ukrajinská otázka nebyla jedinou příčinou jejich nespokojenosti: na jejich vkus se vláda málo vymezovala proti tlaku zleva.

Pád vlády přivedl var v ulicích k vrcholu. Všeobecně známa je scénka eserského ministra Viktora Černova obklíčeného rozzuřenými dělníky naléhajícími na sestavení socialistické vlády bez liberálů – a proslulého výkřiku jednoho z dělníků: „Tak už převezmi moc, ty hovado, když ti ji dáváme!“ Černova tehdy zachránil Trockij (jenž právě v těch týdnech teprve vstupoval k bolševikům), který ho vzal pod svou ochranu a z davu ho vyvedl. Ani špičky radikálních socialistů se ve skutečnosti zatím k převratu neměly. Přesto se odehrál pokus o převrat zdola. Zdá se, že poslední jiskrou, která vedla k výbuchu, přispěli anarchisté.

Anarchisté měli ve srovnání se socialistickými stranami v Rusku menší počet příznivců, tvořili ovšem i tak nezanedbatelnou sílu. Mezi ruskými dělníky se stále vyskytovala tendence pohlížet na sebe jako na soběstačný malý kolektiv fungující na úrovni fabriky, nezajímající se o vnější dění, a to ani v jiných továrnách stejného odvětví – podobně jako každá ruská vesnice bývala dřív světem pro sebe, beroucím obyvatele sousedních vsí jako cizince. V revoluci 1905 bylo občas obtížné přesvědčit stávkující dělníky z různých fabrik ke společnému postupu. V roce 1917 byla už jiná situace, anarchismus však přesto svým vyzvedáváním malých samostatných komun oslovoval. Po únorové revoluci stejně jako socialistické strany i anarchisté vyvinuli výraznou činnost. Nejvíc se do obecného povědomí zapsali obsazením „vily Durnovo“, patřící rodině bývalého carského ministra vnitra (tehdy se pro to ještě nepoužíval výraz „squatting“). Vila se stala centrem jejich petrohradských aktivit, které vzhledem k revoluční situaci rozhodně nespočívaly převážně v kulturním programu. Stala se proto trnem v oku vládě: na vyklizení vily v červnu osobně naléhalo samo ministerstvo spravedlnosti, a na přelomu června a července přikročilo k činu.

Na vyklizení reagovali anarchisté v souladu s možnostmi, které jim rozjitřená atmosféra dávala: oslovili vojáky místního regimentu vyhlášeného svou silnou náklonností k bolševikům a začali u nich agitovat za svržení vlády. Jejich agitace padla nejen v regimentu na úrodnou půdu. Tak začal zmatený pokus o převrat 4. (17.) července. Vedení bolševiků se k nenadálému spádu událostí nestavělo příliš nadšeně, nižší články a prostí členové strany (stejně jako levých eserů a menševiků–internacionalistů) se však do akce, která ihned nabyla masových rozměrů, zapojili okamžitě. Podotkněme, že nejvyšší bolševičtí představitelé nebyli právě ve městě přítomni: trávili prázdniny na chalupách ve Finsku. Napůl živelné ozbrojené vystoupení se od počátku nevyvíjelo dobře. Ukázalo se, že i přes nepopularitu Prozatímní vlády nemá pokus o převrat v petrohradských masách jednoznačnou podporu. Většina městské vojenské posádky se naopak postavila proti povstání, a ani dělníci nebyli radikalizovaní natolik, aby ve své většině schvalovali silové řešení – zvlášť pokud měl mít podobu puče z iniciativy menšiny, a ne kupříkladu usnesení sovětu. Pokus svrhnout vládu byl tak po krátkých pouličních bojích rychle potlačen.

Dodnes je otázkou, jaký byl v těchto chaotických dnes postoj bolševického vedení, které se po zprávách o událostech urychleně vrátilo z několik desítek kilometrů vzdáleného Finska do města. Jisté je pouze, že nezůstalo stranou a nepokusilo se povstalce přimět k zastavení boje. Později, když už bolševici drželi vedení státu pevně v rukou a snažili se propagovat co nejpříznivější obraz sebe samých, byl oficiální výklad takový, že si plně uvědomovali předčasnost vystoupení části mas, považovali však za nutné podpořit je v i marném boji a zachovat si tak jejich důvěru. Věřit jim na slovo by ovšem nebylo rozumné: stejně tak možné je, že nesprávně odhadli situaci a v červencovém povstání viděli příležitost k dobytí moci. Velmi pravděpodobná je i další možnost, že se neorientovali v dění a místo cílevědomého jednání pouze zmatkovali.

Buď jak buď, okamžitý dopad červencových dnů na bolševiky (kteří byli ze všech radikálů nejviditelnější, zatímco leví eseři a menševici–internacionalisté byli v menší známosti, než by odpovídalo jejich osobnímu nasazení) byl tvrdý. Vedoucí činitelé strany museli urychleně prchnout před vládním zatykačem zpět do Finska, kde zůstali až do podzimu, a veřejné působení strany zůstalo po nějakou dobu omezené. Ani ne tak kvůli vládním opatřením, jako kvůli tomu, že popularita, kterou si v uplynulých dvou třech měsících pracně vydobyla, během několika osudných hodin prudce poklesla. Ještě víc než hlavního města se to týkalo regionů, kde negativní postoj k Prozatímní vládě ještě nedospěl do bodu nesmiřitelnosti (a kde byly vývojem často zaskočeny i místní bolševické organizace, z nichž některé ho výslovně odsoudily). I v Petrohradě však byli nyní bolševici coby pučisté odmítáni, zvlášť poté, co vláda zveřejnila dokumenty týkající se Leninova návratu do Ruska přes Německo na počátku dubna (na zvláštní povolení německé vlády), které vzbuzovali dojem, že ujednání Lenina s Němci byla politicky závažnější, než se tušilo. Agitovat v ulicích tak bylo pro bolševiky po nějaký čas přímo nebezpečné.

Jejich očistec nakonec netrval dlouho. Rozpadlá vládní koalice se po potlačení červencového povstání znovu utvořila v původní podobě. V nové vládě bylo méně liberálních a více socialistických ministrů, neznamenalo to však obrat doleva. Umírnění socialisté byli ještě opatrnější než dříve a nebyli ochotni k žádnému zásadnímu rozhodnutí, zatímco materiální postavení velké většiny obyvatel se rychle zhoršovalo a poptávka po radikálních řešeních rostla stejným tempem. Brzy tak dělníci a vojáci opět hleděli k bolševikům jako k jediné naději na nalezení cesty z krize.

Není zde článek celý?