USA vytahují staré složky: co mají dělat Evropané při vpádu Ruska. Názor

Téma pravděpodobného vojenského konfliktu mezi NATO a Ruskem v pobaltských zemích je stále přítomné v programu dne zahraničních analytiků a médií.

Nedávno na hranici mezi Polskem a Litvou bylo ukončeno další vojenské cvičení NATO, během něhož byl nacvičován scénář činností v případě vpádu Ruska do pobaltských zemí. Na léto — podzim je naplánována ještě celá řada manévrů Ozbrojených sil aliance.

Rusko je nuceno odpovídat. Cvičení Námořní spolupráce 2017 se bude konat od poloviny července do poloviny září, a to i v Pobaltí. Zúčastní se ho kromě ruské vojenské námořní flotily i oddíl čínských vojensko-námořních sil.

Pobaltští povstalci

Další vojenské cvičení Západ 2017, které se bude konat v září, už vyvolalo mnoho hlasitých a občas i hysterických reakcí.

Estonská prezidentka Kersti Kaljulaidová prohlásila: „Od srpna do října nedaleko od nás se bude konat pravidelné velké cvičení Ozbrojených sil Ruské federace Západ. Musíme být společně se spojenci stejnoměrně klidní i ve střehu. Je velmi pravděpodobné, že se bude nacvičovat rozsáhlá vojenská operace proti NATO a zřejmě uvidíme různé informační útoky, jejichž cílem bude zasít zmatek a nedůvěru“. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė v červnu prohlásila, že hlavním nebezpečím pro poblatské země a Polsko je „existence Ruska a Běloruska na východě“.

Ačkoliv v červnu síly NATO dokončily dříve slíbený přesun čtyř tisíc svých vojáků do zemí Pobaltí a do Polska, zvláštní iluze ohledně jejich vojenské síly si analytici nedělají.

V únoru minulého roku vojensko-analytická korporace RAND simulovala napadení pobaltských zemí ze strany Ruska (takové modely začaly být vytvářeny už v létě 2014) a došla k závěru, že za 60 hodin po zahájení aktivní činnosti by ruská vojska byla v Tallinnu a při „negativním scénáři“ za pouhých 36 hodin. Na základě výsledků odborníci spočítali, že je rozumnější zpracovávat varianty vedení partyzánské války proti ruským vojskům než se připravovat k čelním srážkám.

Na podzim minulého roku se v novinách The New York Times objevil článek Maličké Estonsko, vystrašené Ruskem, připravuje národ povstalců. Liga obrany Estonska koná čas od času cvičení pro svých 25 a půl tisíce členů a připravuje je k partyzánským bojům včetně nácviku výroby amatérských výbušnin, které způsobily nemalou škodu silám Koalice v Iráku a v Afghánistánu. Jak uvádějí noviny, estonští vojáci, kteří byli jako členové koalice v Afghánistánu, uvádějí, že hodnotili efektivitu amatérských výbušnin a že „Rusové jsou taky lidi a budou vylekáni“ jejich používáním.

Brigádní generál Meelis Kiili, velitel Ligy obrany Estonska, se domníval, že „partyzánská činnost musí být zahájena na okupovaném území ihned po vpádu“, proto jsou členům Ligy rozdávány zbraně k uchování doma. Počet zbraní v rukou se nezveřejňuje, ale jejich vydávání se urychlilo po začátku konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny. Noviny The New York Times uvedly, že příprava Estonska k válce proti takovému kolosu jako je Rusko vypadá jako „karikatura“, ale Estonci si myslí, že Irák a Afghánistán ukázaly efektivitu partyzánské činnosti proti obrovské vojenské síle. A americký nezávislý novinář a odborník na Blízký Východ Michael Totten dokonce prohlašoval, že Estonsko „se chce stát druhým Afghánistánem“ a země učí své občany „bojovat jako povstalci Iráku a Afghánistánu“.

Partyzáni švýcarských Alp

Zvláště se vyznamenal plukovník Kevin Stringer, náčelník správy strategie, plánování a politiky v evropském velení sil zvláštních operací USA. Navrhl pobaltským a skandinávským zemím a Silám zvláštního určení USA, aby pečlivě prostudovaly zkušenosti Švýcarska z doby studené války, kdy v malém státě byl vypracován podrobný plán činnosti v případě okupace silami zemí Varšavské smlouvy.

V 60. letech byla ve Švýcarsku zpracována koncepce Totální obrany (která nahradila koncepci Národní obrany). V rámci nového přístupu byl v zemi kladen důraz na „imunitu“ obyvatelstva vůči zahraniční propagandě, vytvoření efektivního systému civilní obrany, povinné vojenské služby a maximálně možné ekonomické nezávislosti. Má se tím na mysli, že v případě agrese švýcarští občané vyřadí z provozu všechny důležité infrastrukturní objekty země, a proto agresor nezíská nic kromě devastace a motivovaného, dobře vyzbrojeného obyvatelstva, vedoucího partyzánskou válku. Teoreticky to vše má od samého počátku ukázat beznadějnost myšlenky na okupaci Švýcarska.

V referátu o bezpečnostní politice Švýcarska od roku 1973 se přímo uvádělo, že obyvatelé země musí projevovat občanskou neposlušnost „v rámci mezinárodních zákonů“ a vojáci pravidelných divizí, přeživší porážku, musí zahájit podvratnou činnost.

Švýcarsko se rozdělilo na 80 operativních oblastí odporu. V zemi byla vytvořena ilegální síť, „spící buňky“, byli verbováni pracovníci jádra budoucího odporu. Mělo se za to, že základem struktury bude 800 osob. K momentu odmítnutí v roce 1990 od přípravy k partyzánské válce ve Švýcarsku bylo naverbováno kolem 400 osob.

Podle Stringerova názoru se tato zkušenost zcela hodí i pro pobaltské země. Nehledě na to, že Švýcarsko je hornatá země, partyzánská válka by se podle plánu měla odehrávat na rovině a ve městech, kde se nachází veškerá infrastruktura a je soustředěno obyvatelstvo. Díky přírodním podmínkám a vícejazyčnému obyvatelstvu je švýcarská zkušenost podle názoru plukovníka vhodná i k plánování partyzánské války v Pobaltí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?