Byla to „totalita“?

Tak zaprvé – zdá se, jako by někteří nedoceňovali (či spíše
úplně programově popírali) to, že komunistický režim u nás
procházel několika značně odlišnými fázemi.

Ta první (1948-cca 1954) byla skutečně brutálně krvavá,
v pravém slova smyslu totalitní. Režim ještě plný mladé
síly měl vysoké ambice totálně ovládnout duše lidí –
heslem bylo „kdo nejde aktivně s námi, jde proti nám“.
Toto byl skutečně „totalitní“ režim. Myslím, že
v této fázi byl docela legitimní i určitý ozbrojený odpor
(např. při překonávání hranic, resp. při případných
atentátech na význačné představitele režimu).

Druhá fáze začala XX. sjezdem KSSS v roce 1956 a Chruščovovým
odhalením stalinistických zločinů a pokračovala postupným
uvolňováním do 60. let. Tuto dobu si už samozřejmě velmi dobře
pamatuji; té „totality“ v ní stále více ubývalo. Nemohu
než souhlasit s Václavem Bělohradským, když říká:
„…studoval jsem v šedesátých letech
filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti
a v relativní svobodě“.

Potom následoval bájný rok 1968 s jeho Pražským jarem –
zdálo se nám to tehdy prostě úžasné. Slovo „totalita“ je
tady úplně absurdní. Kdyby byly tenkrát absolutně svobodné
volby, tak by to reformní komunisté drtivě vyhráli.

Po podzimu 1968 přišlo smutné období postupné ztráty nadějí a
deziluze a po něm chmura „normalizace“.

Toto období ale v zásadě také nebylo „totalitní“ ve
stejném smyslu jako krvavá léta padesátá; samozřejmě, že to
byl hluboce nedemokratický, autoritativní, ba diktátorský režim,
ale nevyřčené heslo už bylo jaksi post–totalitní: „kdo
nejde aktivně proti nám, jde s námi“.
Prostě „oni“
i „my“ jsme už dobře věděli, jak se věci mají, že to, co
tehdá za Stalina a Gottwalda mysleli smrtelně vážně, už teď
byla jen jakási fraška stylu o „císařových nových šatech“.

Samozřejmě moc dobře vím, že i tehdy se děly hrozné věci, ale
přesto to bylo jasně něco jiného než ty totalitní stalinistické
počátky. Někdy se mi zdá, že dnešní mladí lidé si myslí,
že ona „komunistická totalita“ byla v zásadě stejná od
začátku do konce, že až do listopadu roku 89 fungovaly gulagy
atd.; mám dojem, že pan Sezemský a jemu podobní se ze všech sil
snaží tento dojem podporovat.

Myslím, že je poněkud hloupé a trapné používat (a to dokonce
jaksi povinně!) termín „totalita“ pro celé komunistické
období a klást je dokonce na roveň s jinou, nacistickou
totalitou. Je prostě absurdní tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl
mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na
druhé straně Gorbačov, Dubček či Adamec.

Ostatně myslím, že většina politologů označuje tu
post-stalinistickou fázi jako „post-totalitarismus“.

Po tolika letech od pádu komunistického režimu snad už nemusíme
trpět jakýmsi slovním fetišismem a můžeme už s nadhledem
začít používat slova ve správném významu. Pokud budeme říkat
dobám po roce 1956 říkat „totalita“, zavedeme pro léta
padesátá (nebo pro to, co je dnes v posledním skanzenu
stalinismu, Severní Koreji) označení „supertotalita“? Novináři
nás ovšem neustále krmí přehnanými výrazy a tím přispívají
k postupné erozi jazyka; přece jen ale ještě většinou
nepoužíváme pro vraždu označení „genocida“ a stále ještě
vnímáme rozdíl mezi kapesním zlodějem a ozbrojeným lupičem.
(Mimochodem, těsně po převratu se tomu, co se událo na Národní
třídě památného podvečera 17.11.1989, říkalo podobně
přehnaně „masakr na Národní třídě…“; bylo mi to vždy
trapné, protože jsem tam byl také „masakrován“)

Opravdu potřebujeme ten špatný, ekonomicky neefektivní,
utlačovatelský, dávno padlý režim ještě „přičerňovat“?

Není zde článek celý?