Co je špatného na boji proti kapitalismu?

Dějiny
překypují názornými příklady, kdy se ušlechtilé konání stalo terčem masivní
vnější síly, jež by se bez obalu dala nazvat „systémem“ či přímo kapitalismem:
naděje Pařížské komuny byly v roce 1871 utopeny v krvi, revoluční
ideály Barcelony druhé poloviny 30. let minulého století rozdrtila vojska
generála Franca, který se v té době těšil významné podpoře několika předních amerických korporací, slibné socioekonomické reformy
nikaragujských sandinistů v průběhu 80. let minulého století zničily proxy síly
Spojených států – a tak bychom mohli pokračovat dále. A třebaže úsilí o lepší
svět naráží na vlastní mantinely, nelze bagatelizovat či rovnou ignorovat
nesmiřitelné nepřátelství „systému“, jemuž jsou tyto přirozené snahy vydány na
milost a nemilost.  

Navzdory
těmto okolnostem se podařilo vybudovat pozoruhodné ostrovy
pozitivní deviace
,
jejichž existence popírá depresivní heslo „Neexistuje žádná alternativa“. Tyto
pokusy o vytvoření spravedlivější společnosti jsou však izolované a
atomizované, a proto status quo nikterak neohrožují.

Jsem
přesvědčen o tom, že kapitalismus (či jeho aktuální mutace neoliberalismus) je
trvale neudržitelný a nadto značně destruktivní. Studie Světové zdravotnické
organizace (WHO) ukazuje, že chronická chudoba a nezaměstnanost jsou hlavními příčinami, jež každý rok vženou do náruče
smrti 800 tisíc lidí. Tato ohromující cifra jako by vůbec neexistovala, neboť
veřejnost kvůli masmediální tmě zůstává v blahé nevědomosti.

Lidstvo v současnosti negativním dopadům globálního oteplování, jež může rozsáhlé oblasti
planety proměnit v nehostinné pustiny. Působení nadnárodních korporací,
jako jsou BP nebo ExxonMobil,
klimatické změny akceleruje. Vláda Spojených států, tedy země, k níž ještě
před rokem mnozí vzhlíželi jako k lídru svobodného světa, se odmítá
připojit ke globálnímu konsenzu v boji proti globálnímu oteplování, a to
navzdory skutečnosti, že jde patrně o největší hrozbu, jaké dnes čelíme.      

Souhlasím
s Janem Čulíkem, který tvrdí, že „systém“ dnes dává obrovskou moc
agresivním a hloupým lidem. Zářným příkladem je stávající americký prezident
Donald Trump. Nesmíme však opomíjet okolnosti, jež fenoménu Trump vdechly
život, tedy deziluze způsobené neoliberální kocovinou, ignoraci reálných křivd
či nemožnost participovat na chodu státních institucí. Donald Trump dokázal z této
depresivní stagnace vytěžit maximum a Spojené státy se podle očekávání vydaly
naprosto nežádoucím směrem.

Trumpův
kabinet, který tvoří bezskrupulózní miliardáři, v těchto dnech hledá
důvody, jak prodloužit 16 let trvající konflikt v Afghánistánu, neboť má zálusk na tamní rozsáhlé nerostné bohatství. Panují obavy, že Bílý dům zahájí nebezpečnou konfrontaci s Teheránem, a to navzdory faktu, že Írán, kde
nedávno v prezidentských volbách zvítězil umírněný kandidát, upřednostňuje diplomacii. Trumpův poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster hrozí Severní Koreji preventivním útokem, přestože nebyly vyčerpány možnosti, jak přimět represivní režim v Pchjongjangu
k dialogu. Jinak řečeno, Trumpův
nevypočitatelný kabinet je alespoň v mých očích esencí chamtivosti,
bezohlednosti a válečného apetitu, tedy všech atributů kapitalismu.  

Je dozajista
nutno analyzovat selhání, nešvary a přešlapy levice, nicméně nevidím sebemenší
důvod, proč na snahy o vytvoření lepších životních podmínek tváří v tvář
nejhorším excesům kapitalismu či chcete-li „systému“ nahlížet s pohrdáním
a skepsí. 

Není zde článek celý?