Co se děje s jádrem globální moci?

Následující text je z autorova příspěvku na téma „Globální prediktor, nebo jádro globální moci?“, v němž Radim Valenčík popisuje, jak funguje současná globální moc. Stojí za zmínku, že obdobným způsobem, byť s užitím jiného názvosloví, o tomto jevu – v kontextu hluboké krize, do níž se rychle propadají Spojené státy –, ve svém posledním textu právě v těchto dnech píše prozíravý analytik The Saker.

Proč musí být i největší zlotřilosti či zhovadilosti prosazeny za každou cenu?
Jádro globální moci nutně potřebuje prestižním způsobem prosadit svá rozhodnutí. Ta totiž aktivizuje síť svých slouhů, slouhů slouhů a poskoků, kteří právě proto, že jsou předem informováni, cítí svoji moc i příležitost. Jakmile by jádro globální moci sílu prosazovat avizovaná rozhodnutí síti zasvěcených (a ještě jednou zdůrazňuji, ať jsou jakkoli zlotřilá či zhovadilá) ztrácelo, ztrácí svou sílu, začne docházet k oslabení jeho vlivu a úpadku jeho moci. (Tím sice odpovídáme na otázku, proč se některá předem avizovaná rozhodnutí pro ty, kteří jsou řízeni in-side informacemi, prosazují doslova za každou cenu, ale ještě neodpovídáme na otázku, odkud se ta síla je prosadit bere, k tomu se dostaneme po malé odbočce.)
Malá odbočka: Jednou z nejvíce na venek vystupujících a nejvlivnějších osob blízkých jádru globální moci je senátor McCain. Je něco jako „neoficiální oficiální mluvčí“ jádra. Naproti tomu prezident Trump je mimo jádro globální moci a jádro globální moci ho bere jako vetřelce, kterého se zčásti pokouší „ochočit“, když to nepůjde jinak, ale raději nějak zlikvidovat.
Nedokážu posoudit, do jaké míry si to sám Trump uvědomuje, jak to reflektuje svou intuicí, nakolik se stává figurkou a nakolik si uchoval nadhled i svéprávnost, což mu umožňuje vyhodnocovat zkušenosti, ale teď se mu podařilo hodit vidle do soukolí současné moci, když jako nejakutnějšího nepřítele USA vyrobil KLDR, aby překryl a podlomil snahu jádra globální moci hrotit vztahy s Ruskem.
Stačilo málo a zabralo to, i když v jádru současné globální moci okamžitě vyhodnotili, o co jde. Mnohem složitější je to přenést do celé vlivové struktury, kde se v celém spektru slouhovství projevila ochota hrotit vztah s KLDR. A dokonce se objevily i náznaky sabotování stávajícího způsobu držby moci přesměrováním pozornosti na Trumpovu návnadu.
Odkud jádro současné globální moci čerpá svou sílu?
Úvodní poznámka: Jsme u tak zásadního momentu, že ho uvedu trochu netradičně. Pokud by ideologové či analytici KSČM pochopili, na jaké ekonomické základně funguje současná globální moc, a pokud by to byli schopni srozumitelně sdělit, mohli vyjít z říjnových voleb jako společensky nejpřijatelnější alternativa rozpadajícího se systému politických stran, jako většinovou společností uznaná politická síla. To se nepodařilo. (Nabízí se otázka, která z politických stran s reálnými šancemi na vstup do dolní komory chápe uvedenou otázku lépe než KSČM a současně hodlá toto „pochopení“ využít ku prospěchu většiny obyvatel země – pozn. Geo.)

Komunisté (i jejich ideologové, až na světlé výjimky) jsou stále pod vlivem názoru, že základem současné globální moci je „vykořisťování“, které spočívá v tom, že pracující, kteří nevlastní výrobní prostředky, přicházejí o přebytek hodnoty, kterou vytvoří, ve prospěch vlastníků výrobních prostředků. Vsadili na mrtvé schéma, které jim brání pochopit, o co dnes jde. A tak se rozpadají na tři skupiny:
– Cynické komunistické pragmatiky, kteří vědí, že o nějakém znárodňování si KSČM může nechat jen zdát, a dělají rentiérskou politiku vzdoru vůči těm největším zlotřilostem a zhovadilostem dneška, což jim umožňuje „bodovat“, ale nic neovlivní a jsou de facto užitečným doplňkem současné globální moci, protože přispívají k zastírání toho, o co jde.
– Naivní komunistické sluníčkáře, kteří sní, že dostatečnou „revoluční sílu“ najdou v nepřizpůsobivých a excesivních sociálních skupinách nejrůznějšího druhu, hrají tak přesně tu roli, kterou od nich současná globální moc potřebuje: Rozvrátit základní hodnoty západoevropské racionality a morality (a to včetně takových samozřejmostí, jakými je to, že „bez práce nejsou koláče“, „rodina je základ státu“ apod.).
– Romantické komunistické ortodoxy, kteří sní o tom, že „myšlenka komunismu“ nějak přežije a pak přijde historický revanš pod její vlajkou.
Podstata toho, o co jde:
Každý z vlastní zkušenosti ví, že nejtěsnější pouto mezi lidmi vzniká, když na sebe vědí něco difamujícího, něco, čím mohou být vydíráni, něco, v čem se musí vzájemně krýt, něco, co je dostatečným motivem k tomu, aby se vzájemně podporovali a protěžovali.
Už v kandidátkách do obecních zastupitelstev se běžně uvažuje takto: „Dámě tam Frantu?“ „A co na něho máme?“
Vzlínání struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, vzájemném vydírání a vzájemném protěžování v institucionálních strukturách je odvěkou nemocí každé pospolitosti. A každá pospolitost i civilizace si vždy vůči této nemoci vytvářela imunitní systém. I ten býval často napaden a oslepen či vyřazen, jako v případě HIV. Imunitu vyššího řádu pospolitostí pak většinou zabezpečovala přirozená majetková diferenciace, kdy majetkové elity mezi sebe nechtěli z logických důvodů připustit ty, kteří bohatli díky zločinu. A to nechtěly ani ty majetkové elity, které se samy dostaly nahoru díky zločinu, a v logice věci se samy staly státotvorné. Pokud ani to nepomohlo, říše rozložené zevnitř se rozpadaly a jejich místo obsazovaly mocenské struktury vyrostlé na zdravějším základě.
Specifikou současné doby je, že jádro globální moci:
1. Vzniklo propojením vzlínání struktur založených na vzájemném krytí zdola s činností zpravodajských služeb, které monitorování a provokování difamující činnosti používají jako standardní nástroj své moci.
2. Návazně došlo k zásadnímu zvratu v personifikaci moci: Místo toho, aby viditelná moc (generovaná více či méně fungujícími mechanismy veřejné volby) dosazovala vedoucí osoby zpravodajských služeb, tak naopak vzájemně propojené enklávy zpravodajských služeb získávající finanční prostředky kriminální činností realizovanou prostřednictvím využití státního aparátu dosazují „své“ (vydíratelné a manipulovatelné) viditelné představitele států a nadstátních organizací jako své slouhy a slouhy slouhů.
Drobná poznámka: Trump se této moci poněkud vymyká. Je jedním z projevů jejího rozpadu, a to ať už jeho mise bude pokračovat jakkoli. Jeho ekonomickou základnou jsou tradiční majetkové elity, které snaží obnovit fungování institucí. Jedná pod obrovským tlakem, asi sám nepočítal s tím, jak obrovská moc proti němu stojí. Jeho zásluhou je však přinejmenším to, že chtěně či nechtěně přispěl a dosud přispívá ke zviditelnění současné moci, mechanismů jejího (ne)fungování, procesu metamorfózy, kterým jádro globální moci prochází.
3. Současnou globální mocí ovládaný státní aparát se stal hlavním nástrojem vykořisťování lidí, rozkrádání zemí shora a ve velkém, nástrojem gradující ekonomické diferenciace a majetkové i společenské segregace. A co hůř, státní aparát se stal i nástrojem překrývání obyčejný zločinů v podobě kradení ve velkém shora zločiny proti lidskosti i proti civilizaci jako takové, nástrojem vyvolávání, vyostřování a rozšiřování konfliktů (na nichž se také úspěšně bohatne) .
4. Struktury, které plnily roli vlivné globální moci, měly v minulých dobách různou podobu, někdy i více či méně osvícených elit. Současná globální moc vyrůstá na ekonomické základně struktur založených na vzájemném krytí lumpáren nejhrubšího zrna a podle toho se také její účinky projevují. Jejím největším spojencem jsou ti, kteří podstatu toho, co je základem současného vykořisťování překrývají nejrůznějším způsobem.

Osvícená? – Ne temná globální moc
Globalismus byl často v dějinách synonymem osvícenosti. Současná globální moc je symbolem tmářství, tuposti. To je dáno nejen tím, že vyrůstá ze zločinu, kteří si podřídili i státní moc. Je to dáno především tím, že je obětí i nositelem setrvačného vidění světa.
A to právě v době, kdy setrvačný vývoj ekonomiky narazil na svá přirozená omezení a kdy se současně otevřela možnost posunu ekonomiky na vyšší kvalitu ekonomického růstu založeného na produkci člověka samotného, na rozvoji a uplatňování lidských schopností, na dominantní roli sektoru nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu .
Každý setrvačný vývoj vede do slepé uličky bezvýchodných, stále drastičtějších konfliktů vyplývajících z bariér setrvačného typu růstu. Současná globální moc je s touto setrvačnou orientací nerozlučně spjata. V tom je tragédie její a největší hrozba, že dojde tragédii naší, pokud nenajdeme efektivní způsob, jak se současné globální moci bránit.
Odkud se bere konzistence jádra globální moci?
Jakkoli je dnes oprávněné hovořit o degeneraci a rozpadu jádra globální moci, jakkoli dnes probíhá složitý proces jeho metamorfózy, který nemá jednoznačné vyústění, nelze nezaznamenat to, že po desetiletí funguje jádro velmi konzistentně. Vyznačuje se schopností odolávat pokusům o reformu, je schopno „na dálku“ utlumit jakýkoli pokus o vzpouru vůči prestižnímu prosazování rozhodnutí o tom, jak to bude, v síti zasvěcených slouhů různého kalibru, je schopno efektivně tlumit války indiskrecemi, které nutně poměrně často propuknou v případech, kdy se někdo v rámci struktur založených na vzájemném krytí cítí nedoceněn, poškozen či ohrožen.
Tato konzistence si zasluhuje vysvětlení. Je dána především demonstrativním použitím dvojího metru. Použije se abstraktní laťka hodnot typu „demokracie“ či „lidská práva, případně i dodržování „mezinárodního práva“, kterou nikdo nesplňuje (například USA už vůbec ne), na základě toho se demonstrativně uplatní dvojí metr, přijme sankční rozhodnutí a to se prestižním způsobem prosazuje doslova přes mrtvoly. Vychází se přitom ze základního ideového paradigmatu, že hlavním nepřítelem je postjelcinovské Rusko (Rusko, které navzdory historicky trapné roli Jelcina bylo schopno uhájit svou identitu) .
Poměr k Rusku (zpravidla vykonstruovaný, protože za tento poměr je vydáván i kladný vztah k vlastní soudnosti, vlastnímu rozumu, či kritika selhání prohnilého establišmentu) se jako hlavní záminka ověřování „spolehlivosti“ slouhů různého kalibru (tj. jejich ochota tupě sloužit zlu) či záminka ke kádrování normálních lidí, kteří začínají chápat, o co jde, hodí výtečně. Kdyby nebyla tato záminka, našel by se jiný zdroj zla, případně by se vyrobil jako ISIS apod. Předností Ruska jako záminky je možnost oživit historické atavismy, revanšismus, nastartovat proces komplexní restaurace nejzlotřilejších režimů. Určitou roli v protiruském šílenství hraje patrně i to, že Putin není tupec a darebák. Tím hůř pro něj.
Právě toto základní ideové paradigma efektivně funguje jako sjednocovací faktor a jako nástroj včasného rozpoznávání hereze .
Drobná poznámka: Absurdita, ke které to vede, je, že například Babiš by se rád považoval za nástupce Bati (ponechejme stranou otázku, zda na to má), ale podle Jandy a spol. je to nepochybně Putinův agent. (To se pak Trumpovi do takového „soukolí“ hážou lidově korejské vidle!)
Radim Valenčík
Zdroj: radimvalencik.pise.cz

loading…

Není zde článek celý?