ČSSD pokračuje v útocích na živnostníky, Zaorálek se pustil i do zbytečných zaměstnanců

Po Milanu Štěchovi se do živnostníků a firem pustili také volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek a ministryně Michaela Marksová (všichni ČSSD).

Sociální demokraté se rádi označují za sociálně citlivé bytosti. Mnozí z nich však jsou sociálně citliví především vůči odborářům, zatímco vůči živnostníkům již tolik empatie neprojevují.

S předvolebním (nebo snad již dokonce trvalým?) útokem na podnikatele začal v červnu 2017 předseda senátu Milan Štěch. Nechal se slyšet, že zaměstnavatelé, kteří nejsou schopni platit stávající daně a sociální pojištění za sebe i své zaměstnance, jsou ze společenského hlediska neefektivní, a neměli by proto vůbec dostat šanci podnikat. Žádné snižování daňové zátěže tedy od Štěcha nemůžeme očekávat.

Podle Štěchovy logiky by obdobně byly společensky neefektivní všechny maminky, kterým se vyplatí vařit doma obědy pouze do té chvíle, než bude tato činnost zdaněna a než bude podléhat sociálnímu pojištění.

Jak navíc vyplývá z aktuální studie společnosti Mazars, v České republice jsou průměrné odvody za zaměstnance na „sociálním a zdravotním“ druhé nejvyšší ze všech 19 států střední a východní Evropy. Hůře už na tom v tomto směru jsou pouze podnikatelé na Slovensku.

Nyní se do živnostníků a firem pustil dokonce volební lídr ČSSD Zaorálek. Ten zase navrhuje, aby zaměstnanci, kteří si nejsou schopni vydělat ani vládou předepsanou minimální mzdu, byli propuštěni. On to tedy řekl z druhé strany. Pokud těmto pracovníkům není schopen jejich zaměstnavatel vyplácet povinnou minimální mzdu (a platit za ně z toho vyplývající daně a odvody), měl by nejen propustit tyto zaměstnance, nýbrž přímo sám skončit s podnikáním. Ale je lhostejné, z jaké strany se na to podíváme, sdělení je vždy stejné.

Zaorálek tím plánované zvyšování přikázané minimální mzdy (ani jakýchsi minimálních mzdových tarifů pro jednotlivé skupiny zaměstnanců) neobhájil. Jediné logické vysvětlení jeho postoje je takové, že si myslí to samé, co Štěch: nejmenší živnostníci i jejich případní zaměstnanci jsou pro společnost zbyteční, pokud nejsou schopni vydělat si na minimální mzdu a zaplatit veškeré daně a pojištění. Co na tom, že jsou s nimi jejich zákazníci, klienti či hosté spokojení?

Navíc jsou podle Zaorálka mezi podnikateli také darebáci, kteří vyplácejí svým zaměstnancům část mzdy načerno. Nechme na posouzení každého, zda lze takový postup za všech okolností označit za darebáctví, nebo se někdy může jednat o „z nouze ctnost“. V tomto kontextu by však vůbec nebylo jasné, proč chce Zaorálek zvyšovat všem, tedy i „nedarebákům“, mzdu, kterou musejí svým zaměstnancům ze zákona vyplácet. Kdyby nechal adekvátně zvýšit „pouze“ daně a odvody, efekt by byl pro stát stejný, ale nebyli by tolik postiženi podnikatelé, kteří opravdu nemohou některým zaměstnancům platit více (takže by byl vlastně díky případnému zachování pracovních míst nakonec i pro stát efekt možná dokonce viditelně větší).

Sociální demokraté přitom nemají ve zvyšování povinné minimální mzdy prakticky žádné zábrany. Do roku 2022 slibují v případě svého vládnutí její navýšení až na neuvěřitelných 16 tisíc. Úplně tak ignorují mimo jiné i nedávnou rozsáhlou studii, podle níž zvýšení minimální mzdy vždy nutně vede k propouštění. Kromě toho samozřejmě demotivuje od různých školení a zvyšování kvalifikace ty zaměstnance, kterým kvůli zvyšování „minimálních mzdových tabulek“ šlapou mzdově na paty jejich kolegové s nižší kvalifikací. V neposlední řadě pak zvyšování minimální mzdy vede logicky k tlaku na veřejné rozpočty, které jsou přitom již nyní pod extrémním tlakem.

Sobotkova vláda zvyšovala minimální mzdu opakovaně (za souhlasu nejen ČSSD, ale i ANO a lidovců). V jednom případě dokonce neplánovaně více, než bylo dohodnuto. Některé zaměstnavatelské svazy se proto již ozvaly, že by žádaly alespoň předvídatelnou (když už ne přívětivou) politiku vlády.

Nyní před volbami navrhuje ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová další zvýšení, a to ze současných 11 tisíc na 12.200 korun. Připravme se tedy na další vlnu propouštění „zbytečných“ zaměstnanců a nenechme se při tom ukolébat momentálním hospodářským růstem, který pomáhá udržovat celkově nízkou míru nezaměstnanosti.

Není zde článek celý?