Feminismus, který žádný feminismus není

Jen jedna ze řady silných tezí Apoleny Rychlíkové z textu Rodičovství v pozdním kapitalismu:

Ani víc než sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby nemáme odvahu realizovat takový systém, který by lidem práci ubíral, ne přidával a zároveň by mohli ze svých výplat normálně žít. Tlak, který dnes zažívá většina mužů, strach ze ztráty zaměstnání, obavy, že nedostojí svému „úkolu“ a selžou, jsou obrovské. Dá se to srovnat s vyčerpáním a frustrací, které s sebou často nese práce matky na plný úvazek. Představa, že to mužům vyhovuje, je mylná. Nést na svých bedrech většinu finanční odpovědnosti a téměř nevídat vlastní děti není nic příjemného, stejně jako automatická výhradní péče matky.

Možná je můj předpoklad, že průměrný selsky rozumný Čech nejenom tento citát, ale celý text zařadí do škatulky feminismus a šmahem smete se stolu, mylný. Spíš se ale bojím, že ne. Přitom je-li toto feminismus, pak je nám feminismu třeba jako praseti drbání. Jenže já na tomhle nic feministického nevidím, pro jsou takovéto myšlenky jen výrazem elementární příčetnosti a orientace v našem světě.

Převzato z blogu Tribun

Není zde článek celý?