Jak Češi pomáhají

Oproti
tomu se sama v posledních týdnech a měsících setkávám
s projevy agrese a netolerance ve veřejném prostoru a
postrádám k tomu pádné důvody, dovedu si je vysvětlit jen
frustrací a neuspokojivým osobním životem těchto lidí.

Například
v Praze v obchodním centru jsem zažila nevybíravý útok
na mladého vietnamského chlapce obsluhujícího ve vietnamské
restauraci. Žádný
důvod k útoku nebyl, pouze záminka.

Dotyčný
člověk si chtěl údajně objednat večeři pro sebe a svou
partnerku po desáté hodině a obsluhující ho pouze slušně
upozornil na to, že je již po zavírací hodině, nehledě na to,
že celé obchodní centrum se již uzavíralo.

Následovala
smršť vulgarismů a výhrůžek. Snažila jsem se číšníka
zastat a v případě fyzického útoku i přivolat policii.
Upozorňuji,
že nikdo ze svědků incidentu nijak neragoval.

Hned
následující den sedím s kamarádkou v srbské
restauraci v Praze a kolemjdoucí muž vykřikuje směrem
k personálu ať
táhnou,
odkud přišli a pokud ne, tak jim to tam přijde vystřílet.

Během
minulého týdne v tureckém bistru v jižních Čechách
opět bezdůvodné urážky a vyhrožování fyzickým násilím
obsluhujícímu muži tureckého původu.

Poté,
co jsem se do konfliktu vstoupila, verbální agrese zacílila na mě,
v bistru si zároveň objednávalo několik dalších lidí a
nikdo nereagoval. Naštěstí
se útočník po chvíli vzdálil.

Pán
obsluhující v bistru se posléze zmínil, že podobným útokům
čelí téměř každodenně, začíná mít strach o svůj život a
bojí se i přivolat policii, protože ze zkušeností svých známých
má dojem, že by stejně nepochodil.

Na
koupališti (také v jižních Čechách) se šířily podle
místních dam zaručené zprávy z Německa o napadání
nemocničního personálu migranty a šíření nebezpečných
infekčních nemocí.

Když
jsem je upozornila na to, že mám v Německu přátele lékaře
a o ničem takovém neví, tak nadále trvaly na svém. Ony
mají své ověřené zdroje informací. Žádní
cizinci podle nich v Evropě nemají co dělat.

Přidali
se k nim později i poblíž ležící muži s tím, že by
dnes nejraději volili NSDAP, pokud by ještě existovala, a že je
třeba bezpodmínečně a co nejrychleji vystoupit z EU a raději
být zase ruským satelitem, protože Putin by nás před invazí
přistěhovalců ochránil nejlépe.

Snad
ještě horší je, že se podobné názory šíří i mezi některými
kolegy lékaři. Někteří
z nich by budovali zvláštní zdravotnická zařízení pro
pacienty z Ukrajiny, Bulharska nebo Rumunska s tím, že
údajně
nadměrně
zatěžují náš zdravotnický systém a tato zařízení by měly
platit jejich domovské země. Žádnou
možnost zdravotního
pojištění
by jim nepřiznávali ani po odpracovaných letech na českém území.

Snažila
jsem se také zařídit možnost stáže jednomu mladému a velmi
angažovanému indickému kolegovi, který v Indii vlastní se
svou manželkou soukromou kliniku, je členem několika odborných
mezinárodních organizací a nemá vůbec v úmyslu se v Evropě
usazovat, chtěl přijet pouze na stáž.

Setkala
jsem se s odmítnutím s tím, že by to bylo
administrativně náročné a problémem by mohla být i jeho
trestní
bezúhonnost a zdravotní způsobilost.

Dodnes
nevím, jak bych měla toto zdůvodnění kolegovi diplomaticky
vysvětlit.

Také
kolegové z jiných zemí mimo severoatlantický prostor,
narážejí na potíže s vízy, pokud chtějí přijet do
Prahy na konferenci. Ulékařů
a výzkumníků tomu už vůbec přestávám rozumět.

A
to zde vůbec nezmiňuji lidi prchající před válkou, kde ztratili
část rodin nebo vlastní děti, jak jsem měla možnost vylechnout
některé příběhy syrských uprchlíků ve své ambulanci.

Ale
naštěstí jsou zde stále lidé, kteří jsou ochotní pomoci a
angažují se samostatně, v rámci neziskových organizací
nebo i skrze nezávislá média.

V
posledních dnech vznikla i nová iniciativa Češi
pomáhají – Nebudˇme lhostejní k utrpení druhých
!
J

ak
píše ve svém článku František Kostlán, je to především
iniciativa proti
ztrátě lidskosti
,
kterou den za dnem pozorujeme v našem kulturním okruhu a také
proti nástupu nového druhu kolektivismu, strachu z nejistoty a
dodala bych také lhostejnosti.

Autoři
petice vyzývají politické představitele naší země k tomu,
aby se vzdali populismu a xenofobie a vydali se novou cestou odvahy a
lidskosti.

Abychom
neskončili jako skupina přihlížejících lidí ve filmu o
Daliborkovi, který vehementně popíral holocaust i před dámou,
která sama přežila jeho hrůzy a oni jen stáli a mlčeli (ze
strachu nebo dokonce i mlčky souhlasili) nebo jako jeho slečna,
která si poblíž kolejí, kde probíhala selekce do plynových
komor, potřebovala hlavně nasbírat kamínky do terária.

Není zde článek celý?