Je česká veřejná sféra zaseklá někde v roce 1993?

str. 7: Totalitní interpretace se brzo dostala do potíží. Někteří historikové argumentovali, že východní Němci se nevidí v ostrých konturách „hrdiny či oběti“ v rámci příběhu NDR, jak je líčily práce Mittera a Wolleho (tedy práce, které zdůrazňovaly totalitní poslušnost občanů) či v obřích zprávách parlamentní komise, která měla za úkol napsat historii NDR. Akademici začali být stále více nespokojení s tímto pojetím a uvědomovali si, že nelze používat koncept, který nedokázal, jak se zdálo, adekvátně zaznamenat míru, do které měli občané sami  ve společnosti a v režimu rozhodovací pravomoci. Nebylo lze je už zobrazovat jako bezmocné oběti režimu, řízeného nejasnými „jinými“, kteří jaksi nebyli součástí společnosti. Kromě toho, toto pojetí se zdálo omezovat triumfalismus po ukončení studené války… Vědci byli také znepokojeni uplatňováním téhož termínu pro východní Německo, jaký byl vypracován pro nacistické Německo, zemi, která, na rozdíl od NDR, uvrhla svět do války a systematicky vyvražďovala židy.

str. 8: Nejnovější práce historiků NDR analyzují multiplicitu východoněmecké společnosti, různé způsoby, jimiž režim plnil přání obyvatelstva, a obecnou, každodenní zkušenost většiny občanů NDR, která naznačuje alespoň určitou míru spolupráce. Jak napsala jedna historička (Jeannette Madarasz), „život v NDR byl pro většinu obyvatelstva obyčejný“, anebo, slovy Mary Fulbrookové, většina východních Němců vedla „naprosto normální život“. Tito historikové poukazují na to, že autentická zkušenost drtivé většiny občanů NDR byla mimo politickou sféru, v soukromém životě, kdy se snažili s režimem vyjít, a v určitých dobách, s jistou mírou loajality. Namísto toho, aby se dívali na východoněmeckou historii optikou „totální kontroly shora“, začali historikové zkoumat pojem dominance (Herrschaft) jako sociální praxe. Smysl sama sebe (Eigen-Sinn) často kolidoval s režimem, a to způsobovalo, že obě strany dělaly kompromisy. Samozřejmě, východní Němeci věděli, kde jsou hmotné, mezinárodní hranice NDR, a stejně věděli, kudy probíhají neviditelné domácí hranice, což je skutečnost, která přiměla Thomase Lindenbergera, aby obrátil Besserův termín „hranice diktatury“ a proměnil ho v „diktaturu hranic“. V mnoha případech byla nucena vládnoucí komunistická strana (SED) v zájmu stability vycházet vstříc vůči obyvatelstvu, ať už to bylo v tom, že dovolovala rockové koncerty pro mladé lidi, poskytla více svobody pro spisovatele a umělce, anebo dovolila neposlušným církevním vedoucím představitelům, aby pokračovali v aktivitách, které nebyly v souladu s politikou státu.

Pro dělníky, což byla z hlediska vládnoucí komunistické strany nejdůležitější sociální skupina, toto znamenalo určitou míru moci vůči režimu, co se týče pracovních podmínek a mezd. Tento fakt vstřícnosti režimu vůči obyvatelstvu pomáhá vysvětlit relativní stabilitu NDR a neslučuje se s paradigmatem útlaku. Krátce řečeno, mnoho historiků nepovažuje východoněmeckou komunistickou stranu SED za výhrůžnou, totalitní stranu, která se snažila ovládat všechny aspekty společnosti, ale za pružného, i když diktátorského vládce, který byl ochoten ustoupit tam, kde to bylo nutné, a to vyvolávalo určitou míru loajality. 

Není zde článek celý?