Jon Snow: Média ignorují chudé a vyloučené

John Snow pokračoval:  „Mě osobně stále ještě pronásleduje moje vlastní osobní vazba na katastrofální požár v londýnském věžáku Grenfell Tower.

20. dubna letošního roku jsem se účastnil s Billem Gatesem  posuzování školní debaty, byla to soutěž, v Londýně. Bylo to finále celostátního mistrovství, který zorganizovala charitativní organizace Debate Mate. To je organizace, která dělá fantastickou práci, demokratizuje onu schopnost, která je tak často spojována s elitou, totiž pronášení projevů na veřejnosti.

Mým úkolem tam bylo posoudit nejlepší na místě pronesený projev. Vůbec jsem neměl problém s rozhodováním o tom, kdo je vítěz. Byla to Firdows Kedir, pozoruhodně vyrovnaná dvanáctiletá dívka v hidžábu ze západního Londýna.

Byla sebevědomá, používala nádherným způsobem jazyka. Bill Gates ji vzal za ruku a udělil ji tu cenu.

19. června – o pouhé dva měsíce později, když jsem dělal reportáž z Grenfellu, povšiml jsem si fotografie Firdows na plakátě, že se pohřešuje. Ona a celá její pětičlenná rodina společně uhořeli v dvaadvacátém patře věžáku Grenfell Tower.

Před čtrnácti dny bylo potvrzeno, že pozůstatky Firdows a jejího otce byly skutečně nalezeny v jejich bytě a že jejich totožnost byla potvrzena podle DNA.

O Firdows všichni hovořili jako „o nejinteligentnější, nejmoudřejší, nejvýmluvnější dívce“.  Já jsem měl to štěstí, že jsem to zažil z první ruky a od té doby často myslím na to, čím se mohla stát? Jaké byly její životní šance, když byla takto vybrána? Dokázala by překonat naši rozbitou společnost a dosáhnout úspěchu?

Británie v tomto není sama. Naše organické vazby na naši vlastní společnost jsou zoufalým způsobem rozbity. Je to částečně proto, že kruhy, z nichž se rekrutují pracovníci médií, většinou neodrážejí obyvatelstvo, mezi nímž žijeme a jimž se snažíme zprostředkovávat informace a myšlenky.

Grenfell varuje nás všechny, že nám chybí diverzita, že nejsme schopni proniknout do velkých částí západní společnosti, s nimiž nemáme vůbec žádné kontakty. Stejně jako další moji kolegové novináři jsem i já strávil kolem Grenfell Tower mnoho hodin. Seznámil jsem se s celou řadou lidí, kteří přežili, a komunikuji s nimi pravidelně telefonem nebo emailem.

Tito lidé jsou ležérně odepisováni jako bezejmenní migranti, paraziti, ilegálové, a tak dále.

Avšak, a to by pro nás nemělo být šokující, ten věžák byl plný talentovaných lidí. Nebydlela tam jen senzační a talentovaná Khadija Saye, která zemřela se svou maminkou těsně před tím, než se stala mezinárodně uznávanou umělkyní. Anebo komunitní předáci jako Eddie Dafarn, který to inferno přežil, ale který 20. října 2016 napsal onen varující blog.

My, média, informujeme o absenci diverzity v jiných sektorech života, ale náš vlastní výkon není vůbec uspokojivý.

Jsou dvě možnosti. Možná, že skončíme v začarovaném kruhu, se stále extremnějšími a zaujatějšími zdroji informací, které budou prohlubovat předsudky lidí, a se stále jedovatějším zdrojem zpravodajství, kdy odumře nejen spolehlivé šíření místních, ale i celostátních informací. Anebo bychom se mohli opravdu začít snažit šířit zpravodajskou gramotnost. Vytvořit společnost, která se bude tak vážně zabývat tím, co čte a co sleduje v televizi, jako tím, co jí.

Vedle každé Waad al-Kateab [syrské filmařky, která světu loni zprostředkovala otřesné záběry z obléhaného a Asadem bombardovaného Aleppa] existuje nějaké video, šířící konspirační teorie o válce v Sýrii.

Kromě každého akčního blogu o Grenfellu, který najdeme, jistě existuje mnoho dalších, o nichž nevíme.

Viděli jsme, co se dokáže odehrát, když lidé křičí a my je přesto pořád ještě neslyšíme.

Proto bude zapotřebí úsilí každého jednoho z nás, produkčních, novinářů, platforem, politiků i veřejnosti, abychom dokázali znovu propojit náš rozpojený svět.

Vděčíme to památce dvanáctileté Firdows Kedir a tolika dalších.

Rád bych věřil, že kdyby nezemřela, no, jednoho dne bychom slyšeli její hlas z takovéhoto jeviště.

Musíme proměnit tento sen ve skutečnost pro všechny ty lidi, kteří tam venku žijí jako ona.  

No, před 44 lety odešel jeden mladý muž z jednoho střediska a dal se na dráhu novináře. Ta čtyři desetiletí, během nichž jsme ušli tu cestu od psacího stroje k iPadu, od filmu k paměťové kartě, od doby, kdy to trvalo tři hodiny, než jsme natočili něco, co se dalo vysílat, k době, kdy to trvá tři nanosekundy.

Je to obrovská výsada být uprostřed této revoluce, která stále ještě dokáže osvobodit, ale která, pokud se jí bude používat nesprávně, může vést k děsivé tyranii nepravdy.   

Já jsem optimista. Musím jím být. Jinak bych se nemohl odvážit přednést tuto MacTaggartovu přednášku.

Jestliže se my, v této místnosti, dokážeme spojit, se svými kolegy, a, ano, i se svými soupeři po celém světě, můžeme při hledání pravdy zvítězit.

Já budu dál dělat to, co dělám, pokud mi to stále ještě budou dovolovat, a vím, že mnozí z vás budete dělat totéž.

Dnes je to nejhorší a nejlepší doba být na palubě, ale pořád ještě má potenciál stát se zlatým věkem.

Zmocněme se ho!

Podrobnosti v angličtině ZDE

Není zde článek celý?