Konec líbánek? Macronova obliba prudce klesá

Zdá se, že škarohlídové, kteří předvídali rychlý pád popularity francouzského prezidenta, měli pravdu. Emmanuel Macron po nástupu do funkce dramaticky ztrácí podporu. Už teď je na tom hůře, než jeho předchůdce François Hollande.

Začal přitom dobře. Lidé mu fandili za jeho aktivitu na mezinárodní scéně, kde se obstojně vypořádal s Donaldem Trumpem i Vladimirem Putinem. Macron také ohlásil snahu znovu nastartovat francouzsko-německý hospodářský motor v rámci EU. A několikrát zpranýřoval státy Visegrádu včetně Česka, že nechtějí přijímat uprchlíky dle povinných kvót.

Ještě v červnu mu věřilo 64 procent Francouzů, ale o měsíc později jeho podpora klesla na 54 procent, jak ukázal červencový výzkum společnosti IFOP. Podobný propad přitom naposledy zažil Jacques Chirac v roce 1995. To by ještě nebylo tak hrozné, pokles obliby prezidenta po nástupu je ve Francii běžný. Jediný, kdo se vymanil, byl Nicolas Sarkozy, který měl v květnu 2007 podporu 65 procent a o tři měsíce si ještě o procento polepšil.

Jenže ve čtvrtek přišla nová rána pro Macronovu sebedůvěru. Podle výzkumu společnosti YouGov je na tom Macron ještě mnohem hůře, podporuje ho jen 36 procent Francouzů. Skoro polovina obyvatel země galského kohouta vyloženě nesouhlasí s jeho prací. Macron je na tom podle výzkumu ještě o procento hůř než nevýrazný premiér Edouard Philippe.

Nejvíce si prezident pohoršil u státních zaměstnanců a lidí starších 65 let. Primárním hnacím motorem nespokojenosti s novým prezidentem jsou ohlášené škrty. Kvůli škrtům a sporům s Macronem v červenci rezignoval náčelník generálního štábu francouzské armády. Vláda také snížila příspěvky na bydlení. Kromě toho se Macron dostal do střetu s Itálií kvůli znárodnění kdysi jihokorejské loděnice v Saint-Nazaire a zapojení Francie do řešení libyjské migrační krize bez přizvání Itálie, která má přitom na věci prominentní zájem.

Domácí propad podpory francouzského prezidenta je přitom v ostrém kontrastu se světovým míněním, kde se Macron nadále těší solidní oblibě. Nedávný průzkum vnímání takzvané soft power (schopnost diplomatického, nenásilného přesvědčování) institutu Portland Communications, dokonce staví Francii do pozice nejmocnějšího státu na světě. Odvisí to zejména od masivního optimismu, který se rozlil po Evropě ve světle přesvědčivého vítězství Macrona nad kandidátkou Národní fronty Marine Le Penovou v květnových prezidentských volbách. Kritici mu nicméně předhazují, že vyhrál jen díky tomu, že měl proti sobě právě Le Penovou, která byla pro většinu Francouzů příliš velké sousto.

Je pravda, že Macron si svůj bleskový nástup náležitě vychutnal. Jeho poradci o něm hovořili jako o Jupiterovi, královi bohů římské mytologie. Sám sebe podle zákulisních hlasů vidí jako jednoho z nejdůležitějších politiků liberálního světa. Chce být mužem, který tvaruje evropskou, neřkuli světovou politiku. Jenže pýcha předchází pád. I to mu jeho odpůrci předhazují – máte velké ego, pane Macrone.

Poslední výzkumy ještě neznamenají, že se Macronovo prezidentství hroutí, ačkoli si to jeho odpůrci na sociálních sítích přejí. Už mu začínají přezdívat Hollande číslo dvě. Britský tabloid Daily Mail si zprávy o poklesu zákonitě vychutnal titulkem: Le Phoney! (něco jako pan falešný). „Britští liberálové ho milují, ale ve Francii už opadá pozlátko z prezidenta, který více dbá na svou publicitu, než záchranu ekonomiky,“ píše deník, který mu mimo jiné vyčetl, že se místo vládnutí fotí, jak hraje fotbal nebo spáruje s mladým boxerem ve snaze podpořit kandidaturu Paříže na pořadatelské město letních olympijských her v roce 2024.

Ale ono to možná nebude tak žhavé. Vědělo se, že Macronovy reformy neudělají většině Francouzů vánoce. Podle ankety YouGov je přesto skoro polovina Francouzů přesvědčená, že je Macron připravený přijmout nepříjemná a nepopulární opatření pro dobro země, což je pochopitelně problematické. Snad každý, kdo se kdy pokusil zavést výraznější sociální či ekonomické reformy, jež by se dotýkaly benefitů pracujících Francouzů, čelil zapálenému hněvu. A když říkáme zapálenému, tak myslíme doslova, protože Molotovy koktejly jsou oblíbeným nástrojem politického protestu některých radikálních francouzských levičáků.

Toho se možná brzy dočká i Macron, protože parlament už tento týden schválil jeho snahy o liberalizaci pracovního trhu, což je velmi palčivé téma, které pořádně zatopilo právě Hollandovi. Další protesty přijdou v září, kdy chce Macron omezit výdaje a snížit státní deficit. Je možné, že jeho podpora ve světle reforem ještě klesne. Ale to se vlastně čekalo. Kdyby Elysejský palác řídil někdo jiný, ale prosazoval by tytéž (potřebné) reformy, dopadl by nejspíš stejně. C‛est la vie.

Není zde článek celý?