Krize kolem severokorejského jaderného programu mohla být vyřešena už v minulosti

Celá situace
by byla naprosto groteskní, kdyby nešlo o závažnou politickou krizi, která dělá
vrásky celému světu: šéf americké diplomacie Rex Tillerson přispěchal s
prohlášením, že Američané mohou mít klidný spánek, neboť žádné bezprostřední
nebezpečí ze strany Severní Koreje prý nehrozí. Podle Tillersona šéf Bílého
domu zvolil na adresu Pchjongjangu silná slova proto, že Kim Čong-un jednoduše nerozumí diplomatickému jazyku. Pchjongjang jen několik hodin poté, co Donald Trump jeho
představitelům bez obalu pohrozil jadernou válkou, reagoval, že zaútočí na
americký ostrov Guam, kde se nacházejí americké vojenské základny.    

Přestože je
Trumpův silně nediplomatický jazyk na poli mezinárodní politiky již opředen
legendami, není radno podceňovat o poznání střízlivější prohlášení dalších amerických
představitelů, jež v podstatě přinášejí totéž poselství. Poradce pro
národní bezpečnost H. R. McMaster před několika dny uvedl, že Spojené státy
tváří v tvář rostoucí hrozbě ze strany Pchjongjangu, který v červenci
provedl dva testy mezikontinentálních balistických raket, zvažují zahájení preventivní války proti KLDR.  McMaster moc dobře ví, jak by taková válka
vypadala (podle odhadů by jen během prvních 24 hodin konfliktu zahynuly statisíce Korejců), nicméně si není jistý,
zda by mezikontinentální balistická raketa odpálená ze severokorejského území
mohla zasáhnout Spojené státy.             

Neokonzervativec
John Bolton, který v administrativě George W. Bushe působil na postu
ambasadora při OSN a který patřil k nehlasitějším zastáncům iráckého
tažení, před několika dny pro Wall Street Journal napsal
článek
,
v němž navrhl, aby Spojené státy zvážily pozemní invazi do Severní Koreje.
Republikánský senátor Lindsey Graham, jenž také prosazuje válečnou konfrontaci
s Pchjongjagem, nedávno tlumočil Trumpova slova, podle nichž se případná válka
odehraje na Korejském poloostrově, a pokud mají zemřít tisíce lidí, Spojených
států se to nikterak nedotkne.

Prohlášení
amerických politických činitelů týkající se severokorejské krize potvrzují
starou pravdu: hybatelé moci manifestují naprostý cynismus a pohrdání lidskými
životy a prosazují válečnou konfrontaci navzdory skutečnosti, že diplomacie je
účinným a nakonec vždy jediným nástrojem, který při řešení geopolitických krizí
funguje.                

Severokorejský
vůdce Kim Čong-un není navzdory všem komickým výstřelkům, jimiž nás mediální
mainstream nějaký čas bavil, sebevražedný šílenec. Jako všichni totalitní
politikové touží po jediném – zachovat si absolutní moc za každou cenu. Jeho
směšné výhrůžky na adresu nesrovnatelně silnějšího nepřítele jsou pouze
nezbytnou součástí totalitářského koloritu; vůdce přece nemůže ukázat před
svými poddanými slabost. Navíc vládce Pchjongjangu patrně není hloupý. Stejně
jako jeho otec Kim Čong-il sledoval, jak Spojené státy se svými spojenci
odstranily Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího, tedy diktátory, kteří se vzdali jaderného programu, a stali se tak bezbrannými vůči
zahraniční intervenci, což je nakonec stálo život. Vybudování a postupné
zdokonalení odstrašujícího jaderného potenciálu se tedy v očích obou Kimů
stalo jedinou možnou pojistkou, jak si zachovat neprůstřelnou pozici doma a na
světové scéně – a koneckonců, jak si zachovat i vlastní život.

Ačkoli
Trumpova jestřábí rétorika vůči Pchjongjangu představuje určitý posun ve
vztazích obou zemí, ani předchozí americké vlády si nevedly o moc lépe, neboť
trestuhodně opomíjely diplomatickou kartu. V roce 2005 se rýsovala dohoda,
podle níž měla KLDR zrušit svůj jaderný program. Pchjongjang na oplátku po
Spojených státech požadoval ratifikaci paktu o neútočení (USA a Severní Korea
dosud neuzavřely mírovou smlouvu, přestože korejská válka skončila před více
než 60 lety) a poskytnutí reaktorů, které by využívaly palivo s nízko
obohaceným uranem. Spojené státy však tyto požadavky zamítly. V loňském roce prezident Obama
odmítl nabídku Pchjongjangu, že zastaví jaderné testy, pokud USA ukončí
pravidelné vojenské cvičení s jihokorejskou armádou, jednoduše proto, že nevěřil v upřímnost Severokorejců. Letos v březnu Trumpova administrativa odmítla iniciativu Pekingu, podle níž by KLDR mohla zastavit
jadernou proliferaci, jestliže Spojené státy a Jižní Korea suspendují své
vojenské aktivity v regionu. 

Krize kolem
severokorejského jaderného programu názorně ukazuje, že demonstrace vojenské
síly nefunguje – ať již hovoříme o pravidelných manévrech americké a
jihokorejské armády, nebo o přeletech amerických bombardérů nad Korejským
poloostrovem. Neúčinným řešením se zdá být jak instalace amerického
protiraketového štítu THAAD v Jižní Koreji, proti němuž se zvedla vlna protestů v Soulu a jehož přítomnost na Korejském
poloostrově s nelibostí nese i Čína, tak sankční režim. Pakliže se ke
slovu nedostane diplomacie, může být na tyto úvahy pozdě.             

Není zde článek celý?