Mezi zaměstnanci je řada darebáků, pane Zaorálku!

Mezi zaměstnanci je řada darebáků, kteří si vynucují vyšší mzdu, než by si spravedlivě zasloužili. Zaměstnavatelé přitom často bývají v horší pozici než jejich zaměstnanci.

Mnohdy se totiž jedná o menší živnostníky, kteří si mohou dovolit třeba jen jednoho či dva pracovníky. Navíc by mnozí z nich práci sami nezvládli, takže tyto zaměstnance potřebují za každou cenu. Nemohou si tedy příliš vybírat, koho přijmou, a už vůbec si nemohou vybírat, koho propustí. Hospodu či obchod nelze snadno a bez nákladů přesunout do jiné vesnice, zvlášť když musíte nemovitost nejprve šikovně prodat (aby z ní mohl být třeba sklad), jinak nebudete mít peníze na shánění nemovitosti v obci nové. Přičemž musíte doufat, že je někde poblíž vesnice, kde zrovna potřebují otevřít nebo převzít hospodu či koloniál.

Zaměstnanci navíc mají nárok na dovolenou či maximální zákonem stanovenou délku pracovní doby, což samo o sobě může poškodit provozní (každodenní) plány dejme tomu venkovské hospody. Ani nemluvě o úhradách značné části nemocenských dávek zaměstnavateli nebo o nároku na placené „volno“ za účelem ošetřování nemocného člena rodiny, nyní prodlouženém na tři měsíce, což je sice jistě záslužné opatření, ale opět platí pouze pro zaměstnance. Navíc může firmám pěkně zavařit.

Živnostník musí za svého zaměstnance obstarat veškerou administrativu a zaplatit za oba veškeré daně a „sociální a zdravotní“. Běžný zaměstnanec pak vidí na své výplatní pásce jen něco málo přes polovinu z peněz, které musí jeho chlebodárce celkově vydat. Možná i proto pak řada pracovníků remcá. Jenže za vysoké odvody a daň z příjmů živnostníci ani firmy nemohou.

Mnozí pracovníci navíc mají výhodu nejen geografickou čili výhodu, že jsou jedinými vyučenými v oboru v dané i vedlejší vesnici. Někteří mají výhodu vysloveně kvalifikační. Úplně typickým příkladem jsou v České republice jaderní inženýři, ale podobných příkladů je celá řada, od kominíků přes auditory a špičkové IT specialisty až po většinu řemesel.

V případě jaderných inženýrů nezbývá jaderným elektrárnám než je přeplácet. Některých specialistů v této oblasti je objektivně nedostatek, jiní odcházejí na finanční trhy.

V současnosti je u nás navíc navzdory zvyšování povinné minimální mzdy velmi nízká míra nezaměstnanosti. Možná je to i tím, že různá opatření vlády poškozující živnostníky a v menší míře i firmy (zákaz kouření, EET, kontrolní hlášení, zákaz prodeje o vybraných svátcích apod.) dopadají často v první řadě právě na zaměstnavatele a případně až později (nebo hned, ale v menší míře) na jejich zaměstnance. I na tom je vidět, že zaměstnanci jsou v lepší (silnější) pozici. Živnostníci to zkrátka nějak musejí utáhnout. Nebo musejí pomoci místní dotace.

Nízká míra nezaměstnanosti pak zaměstnavatele vede k frustraci a aktivnímu shánění zaměstnanců. Opět přitom platí, že nejhůře jsou na tom ti nejmenší živnostníci (tedy když vynecháme takové, kteří žádné zaměstnance nepotřebují). Ti totiž nemají čas a ani moc volných peněz na shánění pracovních sil.

Přitom ani nemluvíme o nemístné síle odborů a o úřednících a dalších zaměstnancích ve veřejném sektoru.

Výše uvedený text je samozřejmě do jisté míry nadsázkou. Pojmy jako „spravedlivá mzda“ či „přeplácení“ jsou užívány levičáky, kteří neuznávají svobodně dojednané smlouvy. Jedná se však o převrácenou argumentaci ke slovům volebního lídra ČSSD Lubomíra Zaorálka. Ten tvrdí, že jsou darebáci mezi podnikateli a že by měl přestat podnikat každý, kdo není schopen zaplatit svým zaměstnancům stále se zvyšující minimální mzdu a zároveň daň z příjmů i odvody. Jinak řečeno, zaměstnanec, který si není schopný vydělat na minimální mzdu, by měl být propuštěn a společně s ním by měl skončit i jeho chlebodárce.

Dobrá rada, pane Zaorálku! Takhle české ekonomice moc nepomůžete.

Není zde článek celý?