Nejen Kantorek. Po roce 1968 odešlo do exilu na čtvrt milionu nadějných lidí

Po roce 1968 až do roku 1989 odešlo z Československa do emigrace až čtvrt milionu lidí. Hned v letech 1968 až 1969 to bylo 80 tisíc osob. Když vezmeme v úvahu, že to byli lidé v produktivním věku a jedinci aktivní, kteří pak sami měli děti a vnuky, znamenalo to ztrátu mnoha set tisíc lidí, kteří by za normálních poměrů zůstali doma a mohli pro tuto zemi něco vykonat.

Stačí se podívat na jména, která jsou obecně známá. Jako posledního jsme si nedávno připomněli zesnulého Pavla Kantorka, který nebyl jen jedinečný autor kreslených vtipů, ale také vědec.

Odešli spisovatelé světového významu, jako Milan Kundera a Josef Škvorecký. Herec Pavel Landovský, dramatik Pavel Kohout, oskarový režisér Miloš Forman, herec Pavel Kříž, známá postava ze série filmů Jak básníci…, ilustrátor Petr Sís. Jsou tu i lidé méně známí, jako geniální polyhistor spisovatel Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava. Jeho syn Jan Pinkava dostal v Americe Oscara za animovaný film Geriho hra. Odešel také architekt Jan Kaplický a jaderný fyzik František Janouch.

Jak uvádí Český rozhlas: „Vlna emigrace v letech 1968–1970 představovala asi 11 procent vědeckých a odborných pracovníků tehdejší Československé akademie věd. Z celkového počtu pracovníků akademie šlo o 600–700 lidí. V některých ústavech však bylo toto procento daleko vyšší. Jmenujme třeba Ústav jaderného výzkumu v Řeži nebo Ústav teoretických základů chemické techniky, Fyzikální ústav či Ústav organické chemie a biochemie. V těchto institucích způsobily odchody desítek vědeckých a odborných pracovníků téměř kolaps provozu a ohrozily plnění vědeckého plánu. Destrukce jejich činnosti pak ještě pokračovala v důsledku následných čistek.“

Historik Antonín Kostlán popisuje v Hospodářských novinách v roce 2013 také případy lidí, kteří byli bohužel ztraceni pro oba světy: „Bylo tu i mnoho těch, kteří narazili. Z nejrůznějších důvodů – jazyková nebo psychická bariéra, přijeli příliš pozdě, kdy vstřícnost institucí ochabla, nebo prostě neměli štěstí a ve své profesi se nechytili, nerekvalifikovali. Například Stanislav Komárek, náš přední znalec přírodních věd, v osmdesátých letech ve Vídni zastával kromě jiného úřednickou profesi a vědě se mohl plně věnovat až po návratu. Když jsem v roce 1992 přijel do Oxfordu, v nádražním hotýlku nosil kufry pán, který na mě začal mluvit česky. Ukázalo se, že v Československu byl aspirantem v akademickém ústavu, ale po útěku do Anglie – nosí kufry. Neodvážím se říct, kolik lidí takto zapadlo.“
To jsme nechali stranou ty, kteří odešli už po únoru 1948, jako byl například Pavel Tigrid.

Všichni ti lidé mohli mít děti a vnuky a mohlo to představovat impulz pro život celé země. Možná jsme přišli o nějakou Nobelovu cenu a další Oscary, důležité léky a umělecká díla. K tomu musíme připočíst lidi umlčené doma, kterým režim zničil kariéru, což byla ztráta pro všechny, nejen pro ně.

Nejde jen o ty slavné. Každý bezejmenný člověk, který odešel bez ničeho a prosadil se jako kuchař a automechanik, je ztráta.

Je to jeden ze zločinů komunistického režimu. Stalo se. Bylo by dobré, aby se takový nelidský nesmysl už neopakoval.

Není zde článek celý?