Němci posílají válečné zločince do vězení dodnes. My komunistické ani nesoudíme

To srovnání je až do očí bijící. Včera rozhodl německý soud v Hannoveru, že nacistický válečný zločinec Oskar Gröning, předloni odsouzený na čtyři roky, je v 96 letech zdravotně způsobilý k výkonu trestu. Za skutky, kterých se dopustil v roce 1944. Zločinci komunistického Československa si naproti tomu ve vysokém věku užívají důchody, zakládají politické strany, či vyhrožují lidem na sociálních sítích.

Gröning byl v červenci 2015 pravomocně odsouzen za napomáhání k vraždám nejméně 300.000 Židů, kteří zemřeli v plynových komorách mezi květnem a červencem 1944 v Osvětimi. „Žádost obhajoby o odklad trestu jsme odmítli,“ sdělila mluvčí hannoverského státního zastupitelství Kathrin Söfkerová. Soudní lékař dospěl k tomu, že je šestadevadesátiletý Gröning schopen nastoupit výkon trestu. Loni v Německu začal proces s taktéž šestadevadesátiletým „zdravotníkem“ z Osvětimi Hubertem Zafkem, který je obviněn z toho, že napomáhal k vraždám tisíců lidí tím, že vpouštěl plyn do plynových komor.

Většina čelních představitelů nacistického režimu byla potrestána bezprostředně po válce v tzv. Norimberském procesu. Řadu dalších nacistických zločinců dostihl izraelský Mossad. Některé vykonavatele válečných hrůz se podařilo dopadnout až v posledních letech. Byť se vězení mnohdy vyhnuli, alespoň byli jako zločinci označeni, odsouzeni a jejich vnoučata vědí, že jejich milovaný dědeček je válečný zločinec.

Česká společnost se mezitím diví, jak je možné, že mají komunisté volební preference 14 %. Značná část mladých lidí bohužel ale nemá o zrůdných praktikách komunistického režimu před rokem 1989 ani ponětí. Středoškolský dějepis na mnoha středních školách končil druhou světovou válkou a humorné komedie z dob socialismu přece máme rádi všichni.

Nepotrestaný, a tudíž soudem nepojmenovaný, zločin z právního hlediska zločinem není. Česká společnost se bohužel po roce 1989 vyrovnala s komunistickou minulostí jen velmi polovičatým způsobem, který umožnil kontinuitu formálního právního pořádku na úkor přirozeného povědomí o spravedlnosti. Nekonal se žádný „Norimberský proces“, jaký zakončil v Německu období nacismu. A tudíž ani řada menších soudů s vykonavateli komunistického režimu, který potlačoval práva vlastních občanů. Komunističtí politici Milouš Jakeš, Jozef Lenárt a Lubomír Štrougal odešli od soudů jako „nevinní“.

Čtyřiadevadesátiletý bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš a dvaadevadesátiletý Lubomír Štrougal si nepotrestáni dodnes užívají důchodu, bývalí příslušníci komunistické pohraniční stráže zakládají politické strany a další přisluhovači předlistopadového režimu se vysmívají svým obětem.

Má smysl postihovat „staré a nemohoucí“ zločince i ve vysokém věku? Má! Zločinec nepřestává být zločincem tím, že zestárne. Tito lidé neměli slitování se svými oběťmi. Tím, že s nimi máme slitování my, jejich jednání legalizujeme. V Česku navíc od zločinů komunismu zdaleka neuplynulo tolik času jako od druhé světové války. Přesto tady není jakákoliv vůle zločince potrestat a mnohdy ani dohnat před soud.

Prokurátor vykonstruovaných procesů (například s generálem Heliodorem Píkou) Karel Vaš se v poklidu dožil 96 let. Jeho stíhání bylo zastaveno v roce 2002 z důvodu promlčení. Vaš zemřel o deset let později. Pokud už někdo pravomocně odsouzen byl, ze „zdravotních důvodů“ se vězení vyhnul. Trest nenastoupil například stále žijící vrah kněze Josefa Toufara, dnes čtyřiadevadesátiletý Ladislav Mácha.

Za zločiny komunismu byli alespoň symbolicky potrestáni v podstatě jen Ludmila Brožová-Polednová a Karel Hoffmann. Brožová-Polednová byla prokurátorkou v procesu s doktorkou Miladou Horákovou. Z trestu šesti let vězení si odpykala rok a osm měsíců, než jí v roce 2010 udělil prezident Václav Klaus milost. Brožová pak prožila do své smrti na svobodě dalších pět let.

Karel Hoffmann byl v roce 2003 odsouzen za vlastizradu. Důvodem bylo, že v srpnu 1968 nechal během invaze vojsk Varšavské smlouvy zastavit vysílání Československého rozhlasu. Do vězení nastoupil v srpnu 2004, po 26 dnech byl však ze zdravotních důvodů propuštěn. Zdravotní stav byl tak vážný, že na svobodě strádal až do roku 2013, kdy v 88 letech zemřel.

Nikdo další nebyl za invazi vojsk Varšavské smlouvy potrestán. Vlastizrada z roku 1968 je tak vlastně legitimním politickým činem. Tisíce lidí, kteří prožili za své politické názory dlouhá léta ve vězení, v uranových dolech nebo byli „jen“ vyhozeni ze škol, se mohou jen bezmocně pousmát. Pokud se tito lidé svobodné společnosti vůbec dožili. Stovky lidí byly v letech 1948-1960 z politických důvodů popraveni.

Pak se divme tomu, že estebák, který ukradl státní majetek, lidem nevadí, ba naopak. Kdyby přizval „lidem zvolený“ prezident „spřátelená vojska“ Ruska nebo Číny, byla by to vlastizrada?

Není zde článek celý?