Německo musí opustit svou vojenskou zdrženlivost a vést

Od pádu berlínské zdi se některé věci nezměnily. Německo vyhýbající se násilí, okamžitě podporující znovusjednocení, Německo skeptické ke všem formám extrémismu a pevně zakotvené v transatlantickém demokratickém společenství – toto Německo je stále tu. Můžete je dosud slyšet v politické debatě a vidět v tisku. Otázka však zní, zda takové Německo může přežít.

Uvědomuji si, že to právě teď může znít podivně. Německo tvrdí, že je integrovaným členem západní aliance. Někteří dokonce hovoří o Německu coby novém lídrovi Západu. Zatímco se Amerika Donalda Trumpa obrací do sebe a možná opouští agendu volného obchodu a dlouhodobý závazek vůči demokracii, Německo vypadá jako možná náhrada. Průzkum z roku 2013 ukázal, že Německo je nejobdivovanější zemí světa; kancléřka Merkelová je jednou z nejdůvěryhodnějších veřejných osobností v Evropě. Závazky německé veřejnosti vůči environmentalismu, multilateralismu a lidským právům poskytují Německu morální pozici; průmyslová síla a exportní schopnosti zajišťují ekonomickou moc.

Ale jak dlouho to může vydržet ve světě, kde americká moc slábne a kde sílí autoritářské mocnosti? Mezi lety 1945 – 1989 zajišťovala americká armáda Západnímu Německu bezpečnost, aby mohlo rozvinout svou unikátní politickou kulturu. Ale nyní existuje řada zemí, také přímo na hranicích Evropy, které nesdílejí závazek znovusjednoceného Německa vůči pacifismu a nenásilí. A existuje také řada důvodů k pochybnostem o americké vůli je konfrontovat. Trump může být úchylkou, ale odráží velmi reálnou americkou vyčerpanost a reálné pochybnosti o ceně transatlantického spojenectví. Němci by měli mít plán, jak se vyrovnat s hrozbami v nepřítomnosti Američanů. V tuto chvíli je nemají.

Německo přinejmenším samo o sobě postrádá vojenskou sílu a tím zahraničněpolitickou váhu, kterou by Evropu zabezpečilo před budoucí ruskou agresí; aby pomohlo zajistit mír – a tím ukončit uprchlickou krizi – na Blízkém východě; aby ve věci libyjské rekonstrukce provedlo cokoliv kromě řečí. Němci kdysi čelili problému sjednocení a stálo je to čas a zdroje. Ale když jde o problémy širšího regionu, Německo absentuje.

Místo toho se zdá, že Němci jsou občas rozhodnuti předstírat, že tyto problémy neexistují. Prezident Trump byl právem kritizován za slovní útoky proti NATO, ale němečtí politici také pomohli podkopat obranu Západu. V roce 2013 ruské letouny simulovaly útok na Stockholm; v roce 2016 Rusko dopravilo rakety schopné nést jadernou hlavici do Kaliningradu a Německo se ocitlo v jejich dostřelu. Ale když ve stejném roce NATO oznámilo sérii vojenských cvičení určených k odstrašení ruské intervence, ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier je odsoudil jako „válečné štvaní“. Ministr zahraničí Sigmar Gabriel nedávno udělal z německého obranného rozpočtu volební téma. Vzhledem k ubohému stavu německých ozbrojených sil je to mimořádně nezodpovědné.

Problém také není jen ve vojenské obraně. Dnešní autoritářské mocnosti jsou sofistikovanější než SSSR, který kdysi okupoval východní část Německa a vystavěl zeď. Snaží se získat příznivce a ovlivňovat politiku prostřednictvím sociálních médií. Bohatí cizinci, Rusové i další, chtějí utvářet německou politiku a veřejné mínění s pomocí peněz a korupce. Vláda práva může být i v Německu podkopána jako kdekoliv jinde, pokud ji nebudete odhodlaně bránit. To si však žádá znalosti: Než se dokážete bránit před hrozbou, musíte si připustit, že čelíte útoku – a nejsem si jista, zda to Němci udělali.

Dokážu pochopit historické důvody německé neochoty přemýšlet o konfrontaci. A respektuji je. Ale to není omluva naivity. Pokud si Německo nepřeje silnou armádu, mělo by přesto spolupracovat s institucemi které vybudovalo, zejména Evropskou unií, a zvlášť s Francií a dokonce Británií, na vytvoření mnohonárodních evropských sil nasaditelných k obraně evropských hranic. Mohou být součástí NATO a měly by s NATO spolupracovat. Ale éra naprosté vojenské závislosti na USA je u konce.

Totéž platí o sféře kybernetické obrany a informační války. Němci si dělají velké starosti s americkým špehováním, ačkoliv neexistují důkazy, že by se USA snažily podkopat jejich politický systém, dokonce ani za Trumpa. Naproti tomu když ruští hackeři ukradli německému parlamentu tisíce dokumentů, veřejného pobouření se mnoho neobjevilo. Jediný smysl takového počínání je přitom politický: Ruská vláda chtěla informace o německém politickém systému právě proto, aby jí pomohly ho utvářet. Známe toto úsilí korumpovat a manipulovat politiku z Polska, České republiky a Ukrajiny – a nyní samozřejmě i z USA.

Také zde Německo nemusí řešit záležitosti osamoceně: Ve Skandinávii, Střední Evropě a ve Francii najde zkušené partnery.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Není zde článek celý?