Novináři by se měli likvidovat: Nevtipně o klesající svobodě médií v zemích V4.

Výroční
zprávy organizací mapujících míru mediální svobody jako
Freedom House, Reporters Without Borders nebo Varieties of Democracy
se sice drobně rozchází v detailech, ale shodně poukazují
na to, že omezování médií je reálný problém a neměli bychom
před ním nadále zavírat oči, nebo ho bagatelizovat podobně jako
visegrádští europoslanci, o čemž ještě bude řeč.

První
na ráně jsou média veřejnoprávní. V Polsku i Maďarsku
jsou dnes již plně pod kontrolou vlády. V obou státech bylo
zlomení vazu veřejnoprávním médiím jedním z prvních
kroků nové vlády. Orbánova vláda se k tomuto kroku
odhodlala již v roce 2010 a na situaci nic nezměnila ani
hlasitá kritika Evropské komise a Evropského parlamentu. Tím se
patrně inspirovala i vláda polská, která si veřejnoprávním
média podřídila v roce 2015, což vedlo mimo jiné k tomu,
že přes 200 novinářů přišlo o práci.

Veřejnoprávní
média v České republice a na Slovensku se oproti prvním
dvěma příkladům mohou těšit nebývalé míře autonomie. Zde je
však třeba neusnout na vavřínech a pozorně sledovat kroky
současných politiků, protože některé signály ze současnosti
či nedávné minulosti jsou více než varovné. V České
republice jde především o období takzvané opoziční smlouvy,
kdy se dvě největší politické strany odhodlaly k (naštěstí)
neúspěšnému útoku na Českou televizi. Tehdejší neúspěch je
možná i dobrým vysvětlením toho, proč se dnes čeští politici
až na drobné excesy o frontální ofenzívu nepokouší a spíše
se ve svých projevech snaží delegitimizovat veřejnoprávní média
nebo alespoň některé jejich známé zaměstnance či
investigativní pořady.

Na
Slovensku během vlády Vladimíra Mečiara již veřejnoprávní
média o svou svobodu přišla a staly se tak na krátký čas
hlásnou troubou provládní propagandy. Dnešní média na Slovensku
tak jsou nesporně svobodnější a novináři emancipovanější,
což dobře dokládá vznik nezávislého Denníku N. Četné pokusy
a vzrůstající nejasnosti ohledně volby nového ředitele
veřejnoprávní televize však ukazují, že se ani na Slovensku
politici zcela nevzdali ambice mluvit do toho o čem média smí psát
a o čem ne. Tento stav dobře dokládá i chování dlouhodobě
vládnoucího strany SMĚR-SD vůči novinářům, kteří jí nejdou
na ruku. Premiér Robert Fico tak novináře označuje za „špinavé
protislovenské prostitutky“ a Pavol Paška v roce 2014 omezil
přístup novinářů do parlamentu.

Dalším
jevem, který výrazně ohrožuje svobodou médií v zemích V4
je jejich postupná oligarchizace. Hodně se o tomto jevu mluví
v souvislosti s Českou republikou a osobou Andreje Babiše,
nicméně tento problém je zásadní i za našimi hranicemi.
V Maďarsku je v této souvislosti třeba zmínit především
osobu Henricha Peciny. Tento rakouský podporovatel Viktora Orbána
totiž řídí firmu Mediaworks, které patří nejvýznamnější
maďarská celostátní média. Příkladem jsou největší noviny
v zemi Népszabadság, které dříve byly velmi kritické vůči
vládě, ale po změně majitele své postoje výrazně přehodnotily.
Příznivci vládní politiky navíc v poslední době začali
skupovat média lokální, což by pro svobodu médií v této
zemi mohla být pomyslná poslední rána.

Na
Slovensku větší zájem o problematiku oligarchizace médií
odstartovala změna majitele deníku SME. Ten v roce 2014
koupila investiční společnost Penta, což vedlo k odchodu
části redakce a založení již zmiňovaného Denníku N. Penta je
totiž podle některých opozičních politiků a novinářů spojena
s řadou dosud nevyřešených kauz strany SMER-SD.
V současnosti má pak Penta údajně zájem o rozšíření
svého mediálního portfolia o deník Nový Čas. Nový Čas zaujímá
na Slovensku podobnou pozici jako deník Blesk na českém trhu.

Na
celém vývoji je velmi zarážející jedna věc, a to vysoká
apatie visegrádských politiků na evropské úrovni. Ačkoliv sami
opoziční politici přiznávají, že je situace závažná,
neshodnou se na řešení celého problému. Velká část opozičních
představitelů v zemích Visegrádu se totiž domnívá, že
jde o problém, který je třeba řešit na národní úrovni a EU do
něj nemá co mluvit a jak přispět. Takový postoj není
překvapením u stran jako je maďarský Fidesz, který je dlouhodobě
proti EU, ale je zarážející v případě stran, které se
jinak vyjadřují směrem k EU daleko konstruktivněji.

Česká
republika v této věci nijak nevybočuje z celé skupiny.
V případě diskuze o svobodě médií v České republice
se sice naši europoslanci neshodli na tom nakolik je situace
závažná, nicméně všichni ji spojují pouze s osobou
Andreje Babiše a za jediné myslitelné řešení považují jeho
poražení ve volbách. Typickým zástupcem tohoto postoje byl ve
zmíněné debatě Jan Zahradil z ODS. Politikem, který se
snažil problém médií Andreje Babiše výrazně spojit
s nadnárodní úrovní politiky byl poté Jiří Pospíšil
(Top 09) s odkazem na fakt, že Andrej Babiš je největším
příjemcem dotací z EU v ČR.

Kategorii
bizarních výroků poté bezpečně vyhrál Petr Mach (Svobodní).
Ten se vyznamenal v diskuzi EP o posledním vývoji v Polsku.
Navzdory nezpochybnitelnému obratu tamní vlády směrem
k autoritářskému způsobu vládnutí, totiž prohlásil, že
jde o bezprecedentní snahu EU o ovlivnění politiky nezávislého
polského státu. Tato politika EU ho pak prý nutí prohlásit, že
je dnes Polákem, stejně jako byl JFK Berlíňanem v době
studené války. Pan poslanec tak buď prokázal, že rád zaměňuje
svobodu za demokracii anebo poněkud zanedbal studium historie a
soudobého politického dění v našem bezprostředním okolí.

Absence
citu pro detail a neochota dohodnout se na společném řešení
vzrůstajících problémů spojených s autokratizací
některých zemí visegrádské skupiny je však tuze nebezpečná.
Až se totiž představitelé opozičních stran jako ODS probudí ze
svého snu o slavném volebním vítězství nad Andrejem Babišem a
velké evropské politice po boku autoritářského Polska a
Maďarska, může už být pozdě. Pozdě, nebo právě včas na to,
aby se poslušně nechali kooptovat do nové vlády premiéra Babiše.
Ostatně řada kroků některých opozičních politiků bez ohledu
na politickou stranu a silácké projevy svědčí o tom, že se
možná na tuto alternativu těší více než malé děti na
Ježíška.

Autor
je analytikem KohoVolit.eu. Analýza je výstupem projektu, který
podpořil International Visegrad Fund

Není zde článek celý?