Orgie nihilistického dekonstruktivismu se promítají do cynismu českých voličů

Nejběžněji je totalitní systém charakterizován následujícími vlastnostmi: Existuje státem vynucovaná ideologie, státní aparát je pod kontrolou jediné politické strany, občané jsou policejně sledováni, zastrašováni a podrobeni mimosoudní represi, ekonomika je podrobena centrálnímu řízení, hranice státu jsou uzavřeny a vládnoucí moc si drží monopol na kontrolu médií.

Všechny zmíněné znaky splňoval československý komunistický režim bez problému od počátku až do konce. Přesto lze během jeho vývoje jistě rozeznávat různé fáze, např. i Václav Havel v eseji Moc bezmocných hovořil o společnosti „posttotalitní“, kde bylo vynucování oficiální ideologie formalizováno a vyprázdněno.

Český spor o totalitarismus, jehož se často nadšeně na základě svých amatérských dojmů účastní lidé naprosto neschopní definovat o čem je řeč, se vůbec netýká toho, zda minulý režim řekněme v roce 1987 byl ještě totalitní, nebo již ne. Také pravicoví a liberální kritici režimu uznávají, že se režim v pozdních fázích choval jinak – méně terorizoval, více nepřímo zastrašoval, ještě raději vydíral a nejčastěji korumpoval, aby u svých poddaných, kterými okázale pohrdal a považoval je za nesvéprávné, dosáhl poslušnosti.

Spor se dnes fakticky vede o to, zda byl tento režim špatný a zločinný a zda je jej třeba odsoudit. Teoretická i kvaziteoretická armatura, která z jedné strany tvrdí, že nejen minulý režim a komunistické hnutí, ale veškerá levice je zločinná a totalitní, kdežto z druhé se zapřísahá, že minulý režim vlastně zločinný vůbec nebyl a nereformované komunisty, kteří jej dodnes obdivují, tedy lze vzít do vlády – to vše slouží aktuálním politickým cílům, žádnému zkoumání sine ira et studio. Ve službách druhé ze zmíněných tendencí stojí pokusy dekonstruovat všechny teoretické kategorie sloužící kritice minulého režimu. Namísto mapování reálného vývoje útlaku se objevují vyjádření o „absenci černé“ a „odstínech šedi“. 

Pro české prostředí je momentálně velice příznačné, že je tu vůbec možné někoho přesvědčovat o tom, že minulý režim s občany vyjednával. V okolních postkomunistických zemích by autor takového tvrzení byl přinejmenším nadosmrti zesměšněn, přinejhorším inzultován.

Obhajoba české zbabělosti tváří v tvář normalizačnímu režimu (čest výjimkám, bylo jich příliš málo) má mnoho podob – některé sofistikované, jiné jaksi, ehm, mnohem méně. Zatímco v Polsku hnali na zlomu 80. let cestující vlaku namátkově na osobní prohlídky a i průvodčí nosil pistoli a obušek, aby dal poddaným najevo přítomnost moci, na Čechy stačilo mnohem, mnohem míň. Nebylo třeba udělat z každého pátého člověka donašeče jako v NDR. Češi poslouchali rádi, stačilo jen malinko zadupat. 

A jsou i tací, kteří zuřivě popírají svůj strach i takřka po třiceti letech, aby se mohli bez výčitek těšit na konec demokracie, jenž se před podzimními volbami předvádí v převleku za návrat do „zlatých osmdesátých“ .

Není zde článek celý?