Pohlednice z Polska

No, ukázalo se, že vám poskytuju opravdu hodně přesný obraz toho, co se v Polsku v dnešní době děje. Musíme si uvědomit, že dnes existují dvě Polska a já vám popisuju to Polsko, které je ovlivněno změnami v nedávné politice.

Na povrchu existuje Polsko jako normální evropská země. Pokaždé, když jedu do Polska na návštěvu, jsem ohromen, do jak obrovské míry se změnilo. Všude vyrůstají nové lesklé budovy, dobře oblečení šťastní lidé si užívají volna na zahrádkách příjemných restaurací. Mé domovské město Vratislav překypuje turisty ze všech částí světa (viděl jsem tam dokonce i automobil s jihokorejskou značkou, jihokorejská rodina se zastavila ve Vratislavi cestou automobilem z Koreje do Paříže).

Avšak jak naznačují černé či asijské tváře, s nimiž se setkávám v příměstských autobusech, při běhání v místním parku nebo při procházkách se psem v méně známých částech města, alespoň načas se tu rozhodlo usadit mnoho lidí z nejrůznějších zemí světa. Tak ve Vratislavi vznikla opravdová multikulturní atmosféra, a celá řada nových leských kancelářských budov, moderní tramvaje, nejnovější značky automobilů stojících v děsivých zácpách a lidé jezdící po městě na městských jízdních kolech, to všechno způsobuje, že města jako Vratislav nebo Poznaň se na první pohled neodlišují od dynamických evropských metropolí, jako je Londýn, kde píšu tato slova. Ani se mi nepodařilo udělat jednu vzpomínkovou cestu – asi před patnácti lety jsem pravidelně jezdíval stopem mezi Poznaní a Vratislaví, a tak jsem se rozhodl si to cestou ke svým poznaňským přátelům zopakovat. Chtěl jsem vidět, jak se všechna ta města a vesnice po cestě změnily. A neviděl jsem ani jedno město, ani jednu vesnici – silnice je všechny objíždí, všude jsou nově zbudované objezdy a podjezdy a dálnice z peněz Evropské unie…

Ale tohle je všechno jen na povrchu. Když zajdete hlouběji, zjistíte, že Polsko je pod povrchem plné zuřivých postojů a gest.

Začalo to už v letadle. Povšiml jsem si, že cestující, který sedí vedle mne, tak zoufale chce něco číst, že si už dvakrát přečetl od začátku do konce leták společnosti Ryanair. Protože jsem měl s sebou knihu a časopis, nabídl jsem mu je. Byl vděčný, ale zjevně „Polityka“, nejvýznamnější polský týdeník, to nebyl zrovna jeho šálek čaje. Nenápadně jsem sledoval, co čte, a zatímco určité články (zejména reportáže a zpravodajství z Jižní Ameriky) ho zaujaly, články o domácí polské politice s odporem přeskakoval. Týdeník Polityka odsuzuje polská vládní propagandistická mašinérie jako extremně levicové a protipolské periodikum a jako hlásnou troubu opozice.

Po přistání pro mě přijeli přátelé. Dva starší pánové nabídli, že mě odvezou na železniční nádraží v Katovicích. Hrálo rádio – neviděl jsem na displeji, co je to za stanici, ale vzhledem k tomu, že vyhrávalo náboženskou hudbu, kterou přerušovalo kázání nějakého kněze na témata ze Starého zákona, předpokládal jsem, že je to nechvalně známé Radio Maryja, které provozuje katolický kněz a politická šedá eminence Tadeusz Rydzyk. Ale pak přišly zprávy a zahrály signál stanice. K mému překvapení jsem vůbec neposlouchal žádnou katolickou rozhlasovou stanici, ale první kanál veřejnoprávního polského rozhlasu. Po zprávách následovala hudba disko polo…

Zdá se, že církev dominuje polskému životu stále více. O veškerých morálních volbách se diskutuje jedině v kontextu hříchu. Později, během své dovolené, jsem v lázeňském městě Cieplice uviděl jakousi sochu vodní nymfy, jíž někdo uháčkoval podprsenku, aby nebyla vidět její kamenná prsa:

Ale to nebylo nic ve srovnání s šokem, který jsem zažil přímo při svém příjezdu., Poté, co měl dva starší pánové odvezli na nádraží v Katovicích, nastoupil jsem do nočního vlaku do Vratislavi. Nalezl jsem si místo v kupé, kde už sedělo pár lidí. Příjemná paní se se mnou dala do rozhovoru, a když jsem jí řekl, že jsem ze Skotska, chtěla vědět všechno o tom, jak se v té zemi žije. Jeden další cestující poslouchal náš rozhovor a přerušoval pokaždé, pokud slyšel něco, co neodpovídalo pravicové propagandě z médií:

„Vy jste neviděl, jak tam ti čmoudi zneužívají sociální systém?“

„Vaši přátelé se asi strašně bojí, že protipolské sociální služby jim odeberou děti a dají ke do péče nějakých teploušů?“

„Nevěřím, když říkáte, že se nebojíte teroristů. Asi už máte vymytý mozek levicovou propagandou.“

Zpočátku jsem se mu snažil zdvořile vysvětlovat fakta, ale jeho to nezajímalo, jen dělal další ultrapravicové komentáře. Tak jsem se rozhodl se ho zeptat, odkud má všechny ty nesmysly, jestli ze státní televize TVP, nebo z jednoho ze zpravodajských serverů, které provozuje strana Právo a spravedlnost. Takové obvinění ho urazilo: Není žádná ovce, která by nekriticky přijímala propagandu z médií. Jeho sestra už žije rok v Birminghamu a on ji dokonce dvakrát navštívil, takže ví velmi dobře, jak vypadá život v Británii.

Ve Vratislavi, v mém domovském městě, se situace teprve uklidňovala po obrovských protestech proti změnám v zákonech o soudnictví. Vratislav se stala jevištěm jednoho z největších protestů v Polsku, i když  pochody a demonstrace se konaly v řadě měst a městeček, i docela malých na východě země, která jsou normálně baštou voličů strany Právo a spravedlnost. Skoro všichni moji přátelé nedokázali mluvit o ničem jiném než o politice. I ti, u nichž jsem nikdy nepředpokládal, že by se o politiku zajímali. „Byl bych velmi rád, kdybych se nemusel zajímat o politiku tak, jak jsem se o ni nikdy nezajímal,“ vysvětlil jeden z nich, „ale to politika přišla za mnou, odebrala mi má práva a já nemůžu jen stát a dívat se na to, co se děje.“ Dokonce i řidiči autobusů a tramvaji poslouchali v rádiu různé debaty namísto stanic vysílajících taneční hudbu, jak tomu bylo ještě před rokem…

Alespoň je však na domácí frontě klid. Moje teta, která silně podporuje stranu Právo a spravedlnost, se vzdala pokusů přesvědčit mou rodinu, aby přešla „na stranu světla“. To, navzdory tomu, že s námi přerušila téměř veškeré kontakty, je do značné míry úlevou. Nikdo nerad poslouchá levity o tom, jak má vymytý mozek, anebo že je prostě jen příliš pitomý na to, aby pochopil, že Kaczyński je ten pravý státník, jakého Polsko opravdu potřebuje.

Tady se všechno děje jen o politice a v mnoha rozhovorech lidé mluví o tom, „jak jsme se účastnili demonstrací a koho jsme tam potkali“.
 
Avšak lidi netrápí jen politika. Mají i jiné obavy. Dokonce i lidé s dětmi a se zavedenými podniky hovoří o tom, že emigrují, pokud se situace v Polsku ještě zhorší. Samozřejmě, vtipy jako „připrav pro nás u sebe v Glasgow v obýváku na přespání gauč“ možná nejsou vážnou analýzou uvažování o emigraci, ale kdybych dostal 1000 Kč pokaždé, kdy mi to někdo říkal, už bych pohodlně mohl odejít do penze…

Moji přátelé, kteří jsou učitelé, mají vážné znepokojení ohledně své budoucnosti. Navzdory slibům vlády, že jejich restrukturalizace školství, jemuž se lidově říká „školská reforma“, nepovede k vyhazování učitelů z práce, je už nyní zjevné, že povede. Také z nových předpisů vyplývá, že učitelé, kteří  budou mít problémy naplnit svůj pracovní úvazek jen v jedné škole, budou muset dostat povolení od ředitele najít si jiné zaměstnání na část úvazku jinde – což, když si uvědomíme, jak zpolitizované je polské školství, je další možností jak potrestat lidi, kteří mají politické názory, které se odlišují od názorů vlády.

Lékaři jsou také znepokojeni. Říkají, že jejich práce je stále těžší, protože mají obrovský nedostatek personálu a mnoho lékařů a zdravotních sester uvažuje o emigraci. Všechny sanitky jsou opatřeny vlajkou – pokračuje protest pracovníků sanitek. Nejenže dostávají plat jen asi 12 zlotých (asi 80 Kč) na hodinu, ale v poslední době musejí platit i za opravy sanitek, pokud dojde při rychlé jízdě za pacientem k nehodě. Slyšel jsem historku o lékařce na pohotovosti, která se slzami v očích přistoupila k staré paní, čekající tam několik hodin, a řekla jí: „Já vím, že byste tu neměla čekat tak dlouho, ale já jsem tady sama a už jsem ve službě třicet hodin.“

Žádné průmyslové odvětví není bez politického vlivu. Známý profesionální hudebník mi řekl, že když hráli na nějakém koncertě pro státní energetickou společnost s jedním známým polským zpěvákem, přišla k nim „jakási žena“ a řekla jim, „Chlapci, je tady pan ministr, tak nemůžete hrát ten velký hit, který se zpíval v duetu s Kayah“. Kayah je zjevně stále ještě na černé listině za to všechno, co vedlo k zrušení festivalu v Opole – o tom jsme psali podrobněji ZDE.

Avšak někteří lidé jsou spokojeni s tím, jak se věci vyvíjejí. Řidič kamionu, jeden z lidí, který mě svězl, si stěžoval, že francouzské úřady dělají všechno v jejich silách, aby omezily konkurenci polských řidičů a aby se používali francouzští řidiči. „Říkají, že ovládáme trh,“ vysvětloval, „a že to není zdravá rovnováha. Ale podívejte se na polský maloobchod – největší supermarketové řetězce jsou všechny francouzské – Auchan, Carrefour, Leroy, Merlin… Tady jim nevyrovnaný trh jaksi nevadí. A představte si, kdyby polská vláda zacházela s těmito francouzskými firmami tak, jak Francouzi zacházejí s námi. Pokud si myslíte, že je Evropská unie partnerstvím rovných lidí, tak to jste opravdu naivní.“

Ale ten řidič se teď už nestará o problémy polských řidičů ve Francii. Poté, co honil s baseballovou pálkou několik migrantů, kteří rozřezali jeho plachtu, aby se v Calais dostali do jeho vozidla, stal se internetovou celebritou, protože jeho útok zaznamenaly palubní kamery jiných řidičů. Bojí se teď znovu jet do Francie, nikoliv však kvůli migrantům, ale kvůli francouzským úřadům.

„Víte, ti migranti pořád útočí na nás řidiče, protože vědí, že je za to nikdo nepotrestá. Ale když se my pokusíme bránit, dostaneme co za to. A ani Britové, ani Francouzi nedělají nic na ochranu řidičů, kteří tou džunglí musejí pravidelně projíždět. Jsme ve velmi složité situaci a když se pokusíme proti tomu reagovat, udělají z nás obětní beránky.“ Teď, říká, už jezdí jen po východní Evropě – Rumunsko, Maďarsko, Bělorusko, Ukrajina, někdy Rusko. „To jsou civilizované země. Levicové šílenství to tam zatím neovládlo.“

Jediné téma, ohledně něhož jsem nenašel nikoho, kdo by v této věci souhlasil s vládou, bylo kácení stromů v Bělověžském pralese. I můj pravicový řidič, který nadšeně nosí své vlastenecké šatstvo a mává baseballovou pálkou s jakýmsi vlasteneckým motivem, nesouhlasí s jednáním polského ministra životního prostředí Szyszka. „Nabídli mi práci na těch náklaďácích, co vozí ty pokácené stromy,“ řekl. „Ale já jsem odmítl. Používám služeb silničních prostitutek, ale sám ještě prostitutka nejsem.“

Všude je vidět nacionalistické motivy. Typické fotbalové nálepky, které fotbaloví fanoušci všude už několik let lepí, aby jako psi označili své teritorium, najednou obsahují nacionalistickou symboliku. Mnoho z nich už nemá na fotbal žádnou vazbu. Na některých jsou prostě už jen obrazy nějakého národního hrdiny a nápis „Jsem hrdý, že jsem Polák!“ anebo „To je můj hrdina“.

Jan Karski byl slavný kurýr polského podzemního hnutí, který doručoval informace o nacistických zvěrstvech západním spojencům, více o něm ZDE.

 
Zdi jsou také pokryty nástěnnými malbami a graffiti – a vždycky je to v souladu s pravicovým narativem. Například o městě Leszno, které je většinou známo tím, že tam nalezl útočiště Komenský a napsal tam některá svá důležitá díla, by se dalo očekávat, že bude Komenského využívat k turistické reklamě. Ano, Komenský tam má pomník, i když jeho styl naznačuje, že ten pomník je velmi starý:
 

Dnes ale nástěnné malby oslavují nějakou obskurní místní jednotku polské kavalerie:

 

Všeobecně ale čím jsou na zdech obskurnější nápisy, tím jsou pravicovější:

 

Během čtrnácti dnů v Polsku jsme viděl více keltských křížů než během své nedávné cesty na skotský ostrov Ionu, odkud přišlo do Británie křesťanství.

 

„Vlastenecké oděvy“ jsou velmi populární a je zjevné, že jejich nošení je záměrné prohlášení. Můj přítel, který pracuje na zakládání muzea rozluštění tajného kódu Enigma v Poznani, které má vyprávět příběh polských odborníků, kteří ten nacistický kód dešifrovali už v roce 1933 a vytvořili veškerý matematický aparát, který umožnil Alanu Turingovi a jeho týmu v Bletchley Park rozšifrovávat  německé depeše, mi dal dárek – tričko s třemi legendárními dešifrovači a s heslem „Dešifrovali kód Enigma“. Když jsem se o tom zmínil svým přátelům, považovali i toto za příklad vlasteneckého oděvu. Jeden z nich mi řekl, „Dobře, ale tak si to tričko nos ve Skotsku, ale tady v Polsku to přece nebudeš mít na sobě jako nějaký omezený fašista?“ Je zjevné, že vnímání tohoto druhu oděvů je jiné, než co o něm „vlastenci“ tvrdí.

Avšak zdá se, že mnoha lidem stačí mít na sobě nějaké tričko s nacionalistickým heslem a už na svou zemi zase nemusejí tolik myslet. Byl jsem překvapen, že zatímco moji pravicoví známí tvrdili na Facebooku, že oslavy výročí varšavského povstání byly naprosto spontánní, a tedy to byl důkaz, že dnešní mládež je stoprocentně vlastenecká,  celé město bylo polepeno (nepovolenými) plakáty informujícími o oslavách na Dominikánském náměstí, což je jedna z hlavních křižovatek v centru Vratislavi. Takže údajné „zcela spontánní oslavy“ kdosi zorganizoval:

 

Avšak aspoň to byla trochu změna od každoměsíčního růžence „za morální obnovu polského národa“.

K mému překvapení měli moji přátelé a známí z obou opačných částí politického spektra velmi podobné názory na cyklisty. „Náš primátor je extremní levičák, tak v centru města dává přednost jízdním kolům,“ řekl můj pravicový známý během jízdy na kole městem. „Ale vždyť jezdíš městem na kole denně, měl bys to ocenit,“ namítl jsem. „No, dobře, ale přece…“ Kola jsou pro pravičáka nepřijatelná.

Můj extremně levicový přítel z Vratislavi ovšem nesdílí názor ministra Waszczykowského, že cyklisté jsou součástí levicového spiknutí, které nám vnucuje bruselský režim, ale i on je ostře proti tomu, aby směli cyklisté jezdit centrem města: „Podívej se na všechny ty cyklotrasy, kolik místa zabírají a používají se jen v létě. Je to takové plýtvání místem, tam měla být veřejná doprava!“

Ti, kdo jsou příliš líní, anebo nejsou dostatečně levicoví, aby jezdili na kole, mohou používat Uber, jehož prostřednictvím si velmi často vydělávají ukrajinští imigranti. Jel jsem s Uberem se svým známým a když známý vystoupil, hovořil jsem s řidičem starého auta Alfa Romeo, o kterém se zdálo, že až mě doveze domů, auto se zcela rozpadne. Vyměnili jsme si zkušenosti o tom, jak je člověk migrantem v jiné zemi. Zeptal jsem se ho, jestli se vůči němu lidé chovají nenávistně. „Ani ne,“ řekl, „ano, lidi mi říkají, abych se vrátil, odkud jsem přišel, nadávají mi do chochołů (urážlivý výraz pro Ukrajince) a obviňují mé rodiče, že se podíleli na volyňských masakrech, ale to je normální,“ dodal. Mně tedy vůbec nepřipadalo normální, že bychom se měli takto chovat vůči návštěvníkům mé země, ale brzo jsem si uvědomil, že mám jen jiný referenční systém.

Na Ukrajince narazíte na každém rohu, odhaduje se, že asi 10 procent obyvatel Vratislavi jsou Ukrajinci. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak jim lidé nenávistně nadávají ve veřejné dopravě. Kdykoliv jsem se proti tomu postavil, lidi se na mě dívali naprosto ohromeně, jako že jsem udělal něco opravdu pitomého – a to nejen samotní útočníci, výraz jejichž tváře signalizoval, „Aha, tady je další idiot, který chce, abych mu rozbil hubu“ – ale i od ostatních cestujících v tramvaji.

Dokonce i ty ukrajinské dívky byly překvapeny, že se jich někdo zastává.

Pak jsem viděl, jak polská policie šikanuje skupinu mladých Ukrajinců. Policisté jim tykali, sprostě jim nadávali a vyhrožovali i fyzickým násilím, pokud okamžitě nepředloží požadovaný dokument. Ukrajinci to všechno přijímali, jako by to bylo normální, někteří dokonce se na to pokoušeli reagovat vtipy, takže je zjevné, že je takové zacházení pro ně každodennní zkušeností.

Policisté ale už nejsou tak odváží vůči polským občanům. Policejní patroly v centru města musejí čelit neustálému výsměchu po onom neslavném případě, kdy usmrtili nevinného člověka. „Schovejte si kulky, jde policie, možná má taser,“ vykřikovali opilci na náměstí. „Podívejte, asi jim zase došla elektřina a hledají tedy nabíječku,“ říkali jiní kolemjdoucí, když viděli, jak dva policisté vstupují do obchodu s elektrickými potřebami.



Plakát anarchistické organizace, která protestuje proti policejnímu násilí. Pod tím jsou vidět další plakáty, oznamující demonstraci.

Avšak když procházíte městem a posloucháte, o čem si lidé povídají, jejich rozhovory týkající se nedávných politických událostí jsou velmi deprimující. Nejpozoruhodnější pro mě byl rozhovor v jedné hospodě, kde si povídali u vedlejšího stolu dva muži:

„Víš,“ říká jeden, „oni jedou plnou parou a směřují k převzetí celé země. Mají parlament, vládu, prezidenta, přebírají média i soudnictví. Jako další krok budou moci falšovat volby a zůstat u moci navždy. Budeme tady mít druhé Bělorusko.“

„No a co?“ odpověděl druhý. „Jako obvykle ani nevíš, o čem mluvíš. Byl jsi vůbec někdy v Bělorusku? Mají tam krásné ulice, lidi sedí v krásných kavárnách, pivo je levný, všichni pracují a nemusejí lézt do zadku těm opicím v Bruselu. Já si myslím, že život v Bělorusku je bezvadnej.“

Podíval jsem se kolem, viděl jsem to krásné staré město, v němž lidé sedí v krásných kavárnách a pijí své levné pivo, které jim nosí ukrajinské servírky, protože není dost Poláků na tuto práci – a uvažoval jsem – až se dostaneme do situace, v níž je dnes Bělorusku, všimne si toho někdo vůbec?

Není zde článek celý?