Pomohlo by nám obnovit monarchii? To by tu nesměli žít dnešní Češi

Zoufalství při pohledu směrem k Hradu vede k více či méně vážné myšlence, že bychom zase mohli obnovit monarchii, o kterou jsme přišli historickou náhodou. Žili jsme v tom zřízení po naprostou většinu našich dějin, celých devadesát procent naší státnosti. Měli jsme tam temná i světlá období. V republikánské demokracii jsme za těch tisíc let žili asi pět desetiletí.

Předposlední velká evropská monarchie, která byla svržena, byla francouzská. (Pak následovala italská mnohem později.)

Dne 10. srpna 1792, zaútočilo během Velké francouzské revoluce pařížské obyvatelstvo podporované Pařížskou komunou na Tuilerijský palác, kde byla internována královská rodina. Král Ludvík XVI. byl svržen, zatčen a uvězněn a 22. září 1792 byla vyhlášena První francouzská republika. Král byl v lednu 1793 popraven. Je otázka, jesli si Francouzi až tak pomohli.

V jednom se asi skoro všichni shodují. Kdyby Rakousko-Uhersko v nějaké podobě přežilo, nejspíš by nedošlo k druhé světové válce. Slovo „nejspíš“ je tu na místě, protože mocnářství se stalo roznětkou té první světové války. Dějiny jsou otevřené a neplatí v nich jenom kauzalita, ale také nevypočitatelné činy jedinců a jejich svobodná vůle. Rozhodně by to měl Hitler komplikovanější se svými ambicemi a malé Rakousko by se nestalo jeho první obětí, byť obětí do značné míry dobrovolnou, což Rakušané neradi slyší.

Obnova monarchie má svá plus a minus. Minus je v tom, že není jasné, jestli by ji někdo chtěl. A i kdyby, je to jako znova dělat z rybí polévky rybu, kontinuita je přerušená a věří v ní jen skalní monarchisté.

Ale teď k těm výhodám, které se často zmiňují. Ušetřili bychom si trapné volební kampaně. Panovník je na svůj úkol vychováván od dětství a kdyby z následnictví vypadl, nahradí ho v posloupnosti jiný. Pozice nad každodenní politikou dává monarchovi to, co pořád nějak očekáváme od prezidenta a zatím jsme se nikdy moc nedočkali. Protože moderní monarchie jsou konstituční, žádný Ivan Hrozný nehrozí.

Pak jsou tu ale nevýhody. Výhoda a vzdělání nedávají žádnou jistotu. Skandály se nevyhnuly ani královským rodinám v Británii a Španělsku. Tam to ovšem nebylo nic vážného, co by ohrozilo systém. Stejně by se musel vymyslet mechanismus, jak se panovníka, který by překročil přijatelné meze, zbavit.

Panovníka navíc nemáme. Museli bychom řešit, zda pokračovat v linii habsbursko-lotrinského rodu, což by mohlo kvůli různým resentimentům narazit na odpor. K těm podloženým skutečnostem by patřilo, že to byla monarchie, která poslala na smrt české vojáky a to ve válce, která byla k ničemu a navíc prohraná a poškodila Evropu na celé století. Dnešní Habsburk ovšem není někdejší Habsburk, což se ale těžko vykládá někomu, kdo ještě neseznal, že ani dnešní Němec není někdejší Němec. Nebo neví, že habsburskou krev měl i Karel IV.

Mohli bychom nabídnout tuto možnost někomu jinému a vyřešit, zda to má být někdo z ciziny, nebo někdo od nás. Jistě by se našly velkoslovanské síly, které by si vzpomněly, kolik Romanovců je dnes bez trůnu. Bylo by jich hodně. Starý královský rod bez trůnu tu nemáme, i když potomků Přemyslovců tu žije dost. Podle genealoga Jana Drocára má asi dvacet šlechtických rodů podle ženské linie mezi svými předky Přemyslovce. Po mužské linii rod vymřel v roce 1306 zavražděním Václava III. v Olomouci. Otázkou je, na základě jaké legitimity by to mělo být, nebo kdo by o tom měl rozhodnout. Navíc rodokmeny jsou v Evropě, kde jsme příbuzní všichni, spíš jen zábavná hra.

Legitimita královské moci může být dána „z Boží milosti“, nebo podložena tradicí. Obojí u nás nepřipadá v úvahu. Na to máme ultrakonzervativních katolíků málo a tradice je přerušena. Není se na co odvolat. Nikdo se o ten titul ostatně ani moc nehlásí.

Poslední možnost je zavést formálně monarchii a krále nemít, dočasně nebo napořád. To by ovšem nemělo ten půvab.

Ten podstatný problém ale je, že monarchie by nic nezměnila na mentalitě obyvatel Česka. Království by tu nejspíš vypadalo stejně jako republika, spíše ještě bizarněji, jak by realita byla v rozporu s romantickým očekáváním.
V podstatě bychom mohli věc uzavřít praktickým konstatováním, že když nevíme, jak něco udělat, bude nejlepší nedělat nic a nechat to, jak to je.

Zabývat se nastolením českého panovníka je teď kratochvilné prázdninové téma, to si přiznejme. Nemusí to tak být samozřejmě vždycky. Turbulence dějin někdy vedou ke změnám, které jsme nečekali. Nebýváme na ně připraveni. To ale nebýváme, ani kdybychom chtěli. I kdybychom měli demokratickou českou ústavu připravenou v roce 1988, nečekali bychom asi rychlý rozpad Československa. Přede deseti lety to taky nevypadalo na přímý vstup miliardářů do politiky. Pokud se jednou monarchie dočkáme, musíme počítat s tím, že bude vypadat jinak, než si představují ti, co o ní sní. Zatím bychom se měli soustředit na volbu přijatelného prezidenta.

Není zde článek celý?