Posílení americké přítomnosti v Afghánistánu aneb Další zahraničně-politická blamáž Trumpova kabinetu

Spojené
státy na podzim roku 2001 zahájily operaci Trvalá svoboda jako součást války s terorismem,
jejímž cílem bylo zlikvidovat káidistický přízrak, jenž se tragicky zhmotnil
11. září 2001. Nyní, po 16 letech nesmyslného válčení, Tálibán kontroluje zhruba 40 procent afghánského území, na afghánsko-pákistánské hranici operuje teroristický kult Daeš, více než 100 tisíc lidí přišlo o život, a konec válečných útrap je stále v nedohlednu.
Spojené státy v průběhu léta zintenzivnily bojové aktivity v této
zemi; jen v červnu zde Pentagon provedl 389 leteckých úderů. Současně se
objevují nebezpečné požadavky na privatizaci válečných operací. Tyto skutečnosti ukazují na bezcílnost, ba
chaotičnost válečného úsilí USA v Afghánistánu.

Přitom
administrativa George W. Bushe měla historickou šanci v Afghánistánu
zvítězit, kdyby tvrdošíjně netrvala na úplné anihilaci tálibů. V českém
prostředí téměř neznámý investigativní novinář Anand Gopal ve své publikaci No Good Men Among the Living pečlivě
analyzuje důvody, které vedly
k reaktivaci bojové činnosti Tálibánu. Přestože byli tálibové na kolenou,
jelikož buďto složili zbraně, nebo uprchli do Pákistánu či se vmísili mezi
civilisty, Bushova vláda pokračovala v nemilosrdném honu na domnělé
teroristy. Spoléhala se přitom na chybné zpravodajské informace. Jinak řečeno,
americká armáda se mohla z Afghánistánu se ctí stáhnout a Bushův kabinet
si mohl připsat alespoň jedno vítězství v jinak katastrofální válce proti
terorismu.

Když prezident
Barack Obama v roce 2009 zvýšil počet amerických vojáků
v Afghánistánu o 30 tisíc, aby ke konci svého druhého mandátu formálně
ukončil tamní bojové operace, situace na bojišti se nikterak nezlepšila.
Přispěly k tomu jednak noční razie, při nichž umíralo mnoho nevinných civilistů, a jednak smrtící letecké údery na civilní objekty.
Jestliže Spojené státy v roce 2010 nedokázaly opět srazit Tálibán na
kolena – tedy v době, kdy měly v Afghánistánu 100 tisíc vojáků, je
naprosto iluzorní se domnívat, že se to povede s mnohem menší vojenskou
silou. Nasazení tisíců či desetitisíců bojových jednotek do asymetrického
konfliktu nemůže nikdy vést k neutralizaci povstaleckých aktivit Tálibánu,
ba naopak.

A nyní
přichází prezident Trump se zbrusu novou strategií, jež je nejen
zatížena chybami jeho předchůdců, ale také postrádá kloudná opatření. Když
pomineme chaotická stanoviska amerického prezidenta (nejen) k situaci
v Afghánistánu, je zjevné, že Bílý dům nepředložil žádný konkrétní návrh,
který by počítal s harmonogramem pro stažení vojsk. Podle reportérky Azmat Khan, jež se
dlouhodobě dění v Afghánistánu věnuje, Trumpova afghánská strategie zahrnuje
také letecké údery v Pákistánu. Khan vychází z materiálů Trumpovy
poradkyně Lisy Curtis a obává se, že vzdušná kampaň by mohla destabilizovat ty části Pákistánu, jimž se dosud americké nálety vyhýbaly. Bezpečnostní
rizika vyplývající z uspěchané a nepromyšlené strategie Bílého domu jsou
tedy nezanedbatelná. Existuje ještě jedno, celkem prozaické vysvětlení, proč se
prezident Trump tak zajímá o válečnou pří zmítaný Afghánistán: netknuté nerostné bohatství za bilion amerických dolarů. Byznysmen Donald Trump se tedy
nezapře, přestože v sázce jsou životy obyčejných Afghánců i možná eskalace
konfliktu.

Přestože
Washington klade důraz na prohloubení vojenských aktivit v Afghánistánu,
všichni experti se shodují v názoru, že konflikt lze vyřešit spíše diplomatickými prostředky. Diplomacie však vzhledem
k masivním škrtům na ministerstvu zahraničí nepřipadá v úvahu.
Mezitím Tálibán posiluje diplomatické styky s Čínou, Íránem, Ruskem a některými středoasijskými
zeměmi, i když ne všechny jeho úmysly jsou křišťálově čisté. Nicméně pouze
dlouhá a komplikovaná vyjednávání mohou přinést Afghánistánu stabilitu, nehledě
na kontraproduktivní strategii stávajícího nájemníka Bílého domu.                

Není zde článek celý?