Proč došlo k vyhlášení Maloruska

Ráno 18. července 2017 byl v Doněcku oznámen vznik nového státu – Maloruska jako nástupce Ukrajiny co se týče území i mezinárodního práva, postaveného však na jiném, federativním principu. A co je hlavní: bez nacistů.

Proč se to stalo a co z toho vyplývá?

– Západ je postaven před nutnost plnit Minské dohody. Až dosud právě garanti jejich plnění – Berlín a Paříž – jsou absolutně nečinní a vzniká proto potřeba učinit ve věci další kroky. Ptejme se jich: „Jste schopni přimět Kyjev k plnění dohod? Nejste? V situaci, kdy dohody nejsou plněny, pak také my nejsme schopni žádat po Doněcku, aby zapomněl na Malorusko.“
– Za nastalé situace se plnění Minských dohod stává pro Západ podstatně atraktivnější než předtím. Kyjev se je dosud plnit nesnažil, protože pro nacisty by to znamenalo konec.

– Situace se ale změnila. Pokud šlo dříve tvrdit, že Donbasu vládnou separatisté, pak nyní jsou to státníci. A nechystají se teď od Ukrajiny odtrhnout, ale snaží se ji osvobodit a znovu sjednotit, a to žádoucími – mírovými prostředky. A to je velký rozdíl. I když totiž budou ukrajinská média ve své propagandistické rétorice pokračovat, její účinnost zeslábne.
– Pro vítězství v boji je třeba mít před očima obraz budoucnosti. Vědět, za co bojuješ a jakou cestou toho chceš dosáhnout. Bolševici před sebou svého času tento obraz měli, menševici ne. A podle toho to dopadlo. Po Majdanu měli obraz budoucnosti před očima pučisté: bezvízový styk se světem, integrace do Evropy, platy jako v Evropě. Utekly tři roky a vysněný obraz nikde. Z evropských „hodnot“ jen komunální tarify. V Doněcku však obraz budoucnosti mají – mír, společná federativní země, přátelství s Ruskem zahájené s čistým stolem, s novým názvem, od nového počátku. Všechny hříchy tak zůstanou v minulosti. Změna názvu – to je něco jako amnestie, sice jen psychologická, ale fungující. Jen tak mimochodem, do vínku zapsali autoři Maloruska i jeho bezvízový styk s Evropou. Nejsou prý proti a chtějí ho zachovat – a Evropa ať ukáže, nakolik je loajální.
– Vývoj sebeúcty a uvědomění je zcela zřejmý: pro důstojníka z povolání ukrajinské armády je možnost vzdát se „teroristům“ či „separatistům“ sice nepříjemná, ne však nemyslitelná. Zvlášť když je mu už na zvracení z nejrůznějších porošenků, ljašků, parasjuků apod. Vzdát se, nebo přejít na stranu armády nového státu, který se sice pod novým názvem, jinak ale plně hlásí k právnímu nástupnictví Ukrajiny, se dnes může rozhodnout zcela svobodně. Neporuší ani přísahu, vždyť ji dával té Ukrajině, která shořela společně s Berkutem na Majdanu.

– Propagandistické činnosti se tak otevřelo nové široké pole působnosti: „Přejděte k nám – vzdejte se armádě Maloruska. Budete svobodně žít ve své vlasti a svobodně mluvit, jakým jazykem budete chtít. Choďte si ve vyšívankách (tradiční pánské i dámské „ukrajinské“ oděvy zdobené výšivkami; pozn. překl.) třeba celý den. Žijte dle vlastní libosti!“ A v hlavě ukrajinského příslušníka ATO, sedícího v okopu, začínají vznikat úvahy: „Proč tu vlastně sedím? Nikdo se nechystá odtrhnout ani zakazovat jazyk. Ta za co mám bojovat? Za název a vlajku?“
– Alespoň krátce k jazyku. Navrhuji vrátit postupně slovům jejich přesný význam. Například krásné a zpěvné maloruské nářečí ruštiny tak také pojmenovat – maloruský dialekt či maloruský jazyk. Respektuji ho. Cením si ho. Mám ho rád. Ať se jím mluví i píše. Ať je zcela zrovnoprávněn s ruštinou. Ať každý mluví jazykem, který je mu bližší. Školy v Malorusku budou vyučovat dva jazyky, pedagogická agenda bude vedena v obou z nich tak, jak to bude lépe vyhovovat. Násilí a příkazů již bylo dost a dost.
– Čím více se Ukrajina bude nořit do chaosu a zmatků, tím lépe to bude vypadat pro Doněck a Malorusko. Je tam pořádek a klid. Žádní idioti tam nepálí pneumatiky na ulicích a nikoho se nesnaží nacpat do odpadkového koše. Pořádek je vždy lepší než chaos.
Je třeba si něco povědět také o reakci ruských státníků. Ta je velmi rozumná – totiž zdrženlivá. To proto, že s překotným vítáním tak delikátní věci, jakou je vznik nového státu, není třeba spěchat.

V pondělí večer byly pro Rusko a Rusy vůbec nejlepším plánem Minské dohody. Scénář ubohý, těžko splnitelný, ale nejlepší ze všech existujících. Měl nějaké alternativy? Ty byly kromě Minska pouze dvě:
– Ruský zásah do konfliktu, což by vedlo k těžkým ztrátám a což by zároveň postavilo Rusko v očích celého světa do role agresora. Takový postup byl tedy nepřijatelný.
– Absolutní neutralita Ruska ve vztahu ke konfliktu, což by zase vedlo ke genocidě obyvatel Donbasu.  Nepřijatelná je však tato varianta i z dalšího důvodu: Kyjev se snaží převzít kontrolu nad rusko-ukrajinskou hranicí a současně prohlašuje, že nestojí o 2 miliony občanů „zasažených rusismem“. Takže hranice Kyjev obsadí – obyvatele v pohraničí prý „nepotřebuje“, co s nimi bude? Zbývá je pouze vyhladit. A tak je i tento scénář naprosto nepřijatelný.
A tak se večer o den později objevil „nový scénář“ – vyhlášení vzniku Maloruska. Tím se mění celá situace a vzniká třetí, mnohem lepší varianta jejího řešení. Totiž ta, že Západ nyní musí přesvědčovat jak Doněck a Luhansk, tak i Moskvu k tomu, aby se vrátily k Minsku.
A tak lze lídrům Maloruska k tomuto jejich nestandardnímu kroku gratulovat. Boj o zajištění klidu a míru na území Maloruska však ještě neskončil, ale zatím pouze začíná.
Dej Bůh, aby mír nastal co nejdřív.
Nikolaj Starikov
Zdroj: nstarikov.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz

loading…

Není zde článek celý?