Proč nelze jakkoliv směšovat krajní pravici s radikální levicí

Krajní
nedůvěra vůči policii, vládě, mainstreamovým médiím či finančnímu systému, již
Anshel Pfeffer vyčítá stoupencům radikální levice, je ve světle policejního a
vládního násilí, systematických selhávání sdělovacích prostředků a finančního
statu quo celkem přirozená. Progresivní levice však k politickému násilí
přistupuje jen ve výjimečných případech a jeho míra povážlivě bledne před
násilnostmi extrémní pravice, o ozbrojených aktivitách establishmentu nemluvě.Taktéž vyjádření nesouhlasu s aktivitami NATO a v některých případech i nedůvěry ve fungování Evropské unie je v rámci demokratické debaty legitimním
postojem.    

I když se
někteří přívrženci radikální levice skutečně zhlížejí v autoritářských a
diktátorských režimech (Rusko, Sýrie, Írán), stěží lze tuto skutečnost
extrapolovat. Pravidelně sleduji produkci radikálně-levicových webů (Truthout, Truthdig, The Real News
Network, Znet, Democracy Now!
apod.) a mohu zodpovědně
prohlásit, že kritická reflexe těchto režimů je pevnou součástí tamního
diskurzu. Na druhou stranu zastánci liberální demokracie mnohdy bagatelizují,
přehlížejí či dokonce podporují masivní státní násilí západních zemí a jejich
spojenců, příkladně Izraele nebo Saúdské Arábie. Údajný antisemitismus na
radikální levici pak bývá často zaměňován za antisionismus, což je zákonitá
reakce na ostudnou izraelskou kolonizaci a zábor palestinských teritorií.   

Vlna kritiky
namířená proti Hillary Clintonové, která se zasloužila o rozbití Libye a jež podpořila pučisty v Hondurasu, byla taktéž oprávněná. Pokud někdo pomohl Donaldu
Trumpovi zvítězit v prezidentských volbách, byli to především nesoudní
předáci Demokratické strany, kteří hodili přes palubu levicového kandidáta
Bernieho Sanderse, aby do volebního klání vyslali nepopulární kandidátku
establishmentu. A kontroverzní slova nebo činy exponovaných představitelů progresivní
levice, ať již máme na mysli Jill Steinovou, Jeremyho Corbyna nebo Jeana-Luca
Mélenchona, nemohou být brány za leitmotiv radikálně-levicových myšlenek a
aktivit. 

Ano,
progresivní levice sama nedokáže porazit „alternativní“ pravici v USA a
neofašisty v Evropě, již se nyní etablují na politické scéně – a to i
kvůli zkostnatělosti liberálních demokracií, kořistnickým výpravám na Blízký
východ, ekonomické krizi a následné stagnaci. Vítězství nad neofašistickou
renesancí může být dosaženo pouze v případě, že budou překonány
ideologické a názorové rozdíly mezi liberály na jedné straně a socialisty,
neomarxisty a anarchisty na straně druhé. A je na všech zúčastněných, zda se
jim to podaří. 

Avšak ke
sjednocení těchto zdánlivě antagonistických názorových proudů rozhodně
nepřispěje dehonestující nálepkování progresivní levice, s nímž
přispěchali někteří liberálně orientovaní autoři. Podle amerického novináře Jamese Wolcotta se „alternativní“ pravici ve Spojených
státech dostává příliš velká mediální pozornost, a to navzdory skutečnosti, že
s ní „alternativní“ levice sdílí „silnou averzi vůči Hillary Clintonové,
nesouhlas s politikou identity a nesmírnou touhu po odplatě“. Wolcott si v
textu vyřizuje účty s levicovými novináři Jeremym Scahillem, Glennem
Greenwaldem, politiky Jill Steinovou, Tulsi Gabbardovou, režisérem Oliverem
Stonem nebo s filosofem Cornelem Westem. Vytýká jim jak vlažnost vůči údajné
ruské stopě v Trumpově administrativě a přílišnou shovívavost
s Putinovým Ruskem, tak nechuť vůči Hillary Clintonové a establishmentu.
Opět ale běží o jednotlivé osobnosti a jejich kontroverzní myšlenky a činy, ať
již skutečné nebo domnělé – z čehož nelze vyvodit nic obecného. Liberální
novináři navíc opomíjejí, že radikální levice v USA vsadila na sociálního
demokrata Bernieho Sanderse, dokud jej prominenti Demokratické strany metaforicky řečeno
nezařízli.

„Alternativní“ levice je pouze fiktivním pojmem, jímž se zaklíná dezorientovaný Donald Trump, snaže se ospravedlnit ultrapravicové bojůvky v Charllotesville a popřít svůj značný podíl na
fašizaci americké politické kultury. Není možné jakkoliv směšovat krajní
pravici s radikální levicí, neboť mezi těmito politickými proudy zejí
propastné rozdíly a ideologická nesmiřitelnost. A tyto rozpory potvrzují
kupříkladu očitá svědectví o tom, jak anarchisté a antifašisté zabránili možnému krveprolití
v Charllotesville.            

Není zde článek celý?