Putin a spiknutí elity: kdo s koho

elita-kopiyaTLAK V KOTLI STOUPÁ. Říše vždy musí umět ubránit sama sebe. A nesmí se zastavit před ničím. Ale stává se, že stará říšská moc ochabne a jí na směnu se dere mládež, připravená vyzkoušet, jak je to s neotřesitelností Říše. Jestli taková mládež dostane dost silně po držce, je možné, že se na pár pokolení uklidní. Jestli ne, Říše padne. Avšak kromě umění dát po držce, je potřebné i umění chápat, co nastane potom. A potom může nastat buď zátiší, anebo odvetná reakce. Přesněji řečeno, odvetná reakce bude ekvivalentní reakci moci. To jest, schopnosti elity kromě násilí udělat to, co od ní národ očekává. Jestliže to elita udělá, násilí jí prominou. A jestliže to neudělá, bude sama znásilněna. A připomenou jí všechny minulá příkoří.

Výzkumy nezávislých expertů ukázaly, že pouze 10% stoupenců Navalného vědělo o skutečných plánech organizátorů mítingů. Ostatní se tam ocitli v důsledku narůstajícího rozhořčení. Navalného mítingy, ať je polepíme jakými chceme nálepkami hnutí darebáků a zrádců, jsou založeny na veskrze objektivních příčinách. Podobně, jako v pozdním SSSR. A sice:

1. Neustálý pokles životní úrovně obyvatelstva.

2. Neustálé lži v médiích.

3. Drzost současné elity a jejích rodinných příslušníků, překračující práh trpělivosti obyvatelstva.

Takže, to, co se děje, není v Navalném, ale v tom, jak se konstituoval systém, KDE SPOLEČNOST NEMŮŽE OVLIVNIT CHOVÁNÍ ELITY NIJAK JINAK, NEŽ POVSTÁNÍM.

V chování elity nedojde k žádným změnám, ani po výměně jedněch politiků za jiné. Tak například Oreškin, který vyměnil Uljukajeva, se od svého předchůdce ničím nelišil v názorech na ekonomiku a ekonomickou politiku. Kudrin, Siluanov, Gref, Kostin, Nabiullina, Dvorkovič, Medveděv, Sečin, Rottenbergi s Platonem, Jakunin s jeho sklady nabitými kožichy a ikonami a se synem v Londýně s britským občanstvím, Šuvalov s nemovitostmi všude, kam se podíváš, miliardáři z Jednotného Ruska schvalující loupežnické zákony, Tkačov v hodnosti zemědělského ministra – feudála, ministr mrtvého průmyslu Manturov se třemi Ferrari a zámkem ve Skotsku, Putinův Peskov s hodinkami v astronomické ceně a s dcerou ve Francii, otevřeně kydající špínu na Rusko na sociálních sítích, oligarcha Abyzov v hodnosti ministra bez portfeje, sportovní mafie na čele s Mutkem, nepotopitelný Čubajs, děti Putinových kumpánů na vysokých místech těch nejvýnosnějších korporací, Jelcinovo středisko s Putinem, který jim stříhal pásku, Solženicynův pomník a pamětní desky všelijakým Kolčakům a Mannerheimům ve jménu moci – to všechno se v očích obyvatelstva dávno slilo v jednotný proud, před nímž neutečeš, neukryješ se. To dává obyvatelstvu právo domnívat se, že Putin a elity – to je jedna banda, krytá pohlavárem zločinců.

A žádné kvílení zastánců režimu o intrikách Státního departmentu a páté kolony tuto část obyvatelstva prostě nepřesvědčí o opaku. Spíše budou Putina chápat jako maskovaného předáka této páté kolony, a zastánce režimu za krmné kachny, nebo za idioty prospěšné pro protivníka. Zastánci režimu ztrácejí autoritu a stávají se marginály, terčem posměchu, a jejich přívrženci sklízejí slávu zaostalých hlupáků, kteří nevidí, že je jednoduše manipulují kvůli tomu, aby se tatáž pátá kolona udržela u moci, vodí je za nos, využívají je, a schovávají se za ně lstiví a nenažraní cynici. Že ochraňujíce jejich moc, ochraňují současně i všechny podmínky jejího vzkvétání. A žádné debaty o nectnostech této elity nemohou změnit její chování. Тak jen “vypouštějí páru”, a za jejich naivními hřbety si elity vegetují a sledují docela jiné cíle, než ty, které s pěnou u huby obhajují jen průměrně placení Kurginjanové, Starikovové a ostatní Fjodorovové. Všelijaké humanitární závody, podstaty doby (pozn. překl. levičácká vlastenecká hnutí) antimajdany a vlastenecké strany se ukázaly být platformami naivních prosťáčků na výplatní listině těch, proti nimž organizují své bezzubé dýchánky, kdežto různé mladé gardy a naší kráčející spolu (pozn. řekl. kvázianarchické mládežnické organizace pořádající happeningy proti současnému establišmentu) znamenají netoliko peníze vyhozené do vzduchu, ale i hanebné krachy, které moc nejen nepodpořily, ale ji podrývají. Lid se jimi unavil a odvrhl je.

Tak moc začala za bílého dne chátrat a nestačit opozici. Proces dozrávání kontraelity pokračoval na plný plyn a existující elita přestala předbíhat události.

Putinovo dilema: jak se odtrhnout od zkompromitované elity, aniž by se od od ní odtrhl.

Nynější elita už dávno přestala být elitou a stala se parazitem. Na tom je celý národ zajedno.

То znamená, že zaujímajíc místo elity co do administrativního kritéria a co do místa u formální moci, elita selhala co do kritéria názorové autority a neformální moci. Administrativní elita na celé čáře prohrála boj o vliv na rozum a duši národa.

Ba co více, národ tuto elitu nenávidí do té míry, že pro Putina se stalo nebezpečným být při ní příliš blízko.

Avšak stejně nebezpečné je projevit přání od ní se trhnout.

Nynější elitu má na háku Západ – to je všem známo.

A elita má na háku Putina. I to je všem známo.

A přitom Putin je v konfliktu se Západem, který má na háku putinovskou elitu. I to je všeobecně známo.

Таková konstrukce budí potenciál pro spiknutí silněji, než rozdíl proudu ve vinutí rotoru a statoru budí magnetické pole.

Putin kdysi uměl dělat silové tahy a jít až do konce.

Ale to způsobila válka v Čečensku. Lokální problém. Nepříčetní oligarchové byli odstraněni a na jejich místo byly dosazeny vlastní kádry, ale systém zůstal jako dřív. Ve vztazích k vlastní elitě byl Putin opatrnější. I to mělo svoje důvody.

Теď se elity a Putin stále víc a víc objektivně rozcházejí v konfliktu zájmů. Už je zřejmé, že liberálové se aktivizovali jako první a začali tlačit na Putina a požadovat změnu politiky ve směru zájmů Západu. Pro druhou část elity to znamená smrt, a proto ve skutečnosti došlo k rozkolu elit. Putin vyčkává. Západ tlačí zvenčí. Liberálové zevnitř.

Krize vnitřního systému zanechává stopy na krizi systému globálního.

Za těchto podmínek narůstá nutnost vyměnit taktiku lavírování za posloupnost silných kroků na přeformátování systému. Přitom tato nutnost stojí jak před Putinem, tak i před liberály.

Kompromis už přestal uspokojovat všechny. Starý konsenzus je vyčerpaný, a ve vzduchu visí očekávání změn. Celý problém je v tom, kdo začne jako první, a jak odpoví protivníci. Téma spiknutí proti Putinovi se stalo evergreenem komunity expertů. Experti se rozcházejí, jen pokud jde o formy a termíny, ale samotné spiknutí je bez jakékoli pochyby. Do očí bijící je rozpor v postojích vedoucích představitelů elitních skupin a obyvatelstva země. Vykrystalizovaly tři úrovně konfliktu:

1. Konflikt mezi liberály a silovými složkami uvnitř elitní komunity.

2. Konflikt mezi elitní komunitou jako celkem a obyvatelstvem a odcizení národa od jeho vládnoucí třídy.

3. Nárazníkové postavení Putina v konfliktu mezi elitami a národem a mezi konfliktními elitními skupinami navzájem. To je nejobtížnější situace ze všech možných. Prostředníkovi se stále více nedůvěřuje, a je v podezření, že je spolčený s ostatními hráči, což z něj postupně dělá izolovanou figuru, jejímž odstraněním se zbylým skupinám umožní dosíci nový kompromis.

Таkovým způsobem svého času odstranili Nikolaje II, Stalina, Chruščova i Gorbačova. Jelcinovi se podařilo předejít takovému chodu událostí, a odešel sám. Stejným mechanizmem teď přichází o moc Porošenko na Ukrajině.

Teď taková hrozba visí nad Putinem. Taktika lavírování vyvolává otázku: Je Putin zbabělec, nebo stratég? Je jeho vyčkávání příznakem ochablosti vůdce vlčí smečky, nebo pastí zkušeného dravce?

Logika Říše

Logika Říše diktuje nejvyššímu vládci, jak se má chovat. Když se někdo v Říši pokusí rozněcovat konflikty, moc se může ubránit pouze silou, a sice silou nasměrovanou nikoliv proti národům, ale proti rozněcovatelům.

Putina jednoznačně začínají vtahovat do trychtýře řešení, která čímdálvíc rozněcují v národě nenávist k moci a osobně k němu. Jsou to především ekonomická řešení přenášející tíhu krize z elity na národ.

Jestli nezmění přístup a nepřinutí elity, aby se na krizi podílely v mnohem větší míře, než dříve, povstání smete stát. Ale sílu zastavit něco takového má pouze diktátor, Führer. Pouze on může, opíraje se o lid, podřídit elity své vůli a vyjít z krize. Pravda, diktátorovi potom nepoděkují, ale proklínají ho. Dokonce i tehdy, měl-li úspěch. Štěstí měl pouze španělský Franco, ale to je výjimka. Vychod z krize systému bez diktatury není ve všeobecnosti možný.

Celý rozdíl je jen v tom, že v socialistické ekonomice je taková diktatura možná ve formě příznaků válečného komunismu, kdežto v kapitalistické ekonomice ve formě fašismu.

Žádná třetí možnost. A potměšilý termín “mobilizace” podstatu problému spíš zatemní, než osvětlí.

Neboť“mobilizace” bývají různé. Bývá mobilizace podle Stalina, nebo podle Hitlera.

Putin jednoznačně není Stalin, stejně jako Mussolini nebyl Hitler. Není dokonce ani Franco, ani Pinochet.

V tom případě velmi riskuje, stane-li se Nikolajem II.

A to on velmi dobře chápe.

A udělá všechno, aby to nedopustil. Tomu jednoduše nasvědčuje celá logika všech jeho minulých činů.

Ale pro to, aby mohl elity vážně přitlačit, potřebuje Putin fenomenální výsledek při volbách. FENOMENÁLNÍ.

Тakový výsledek, který mu umožní potřebnou sociální základnu pro čistku elity a změnu jejího formátu. Řečeno přímo, pro dávkované měkké represe. To naopak za žádnou cenu nechtějí připustit liberálové.

Právě odtud pramení síla Navalného, který traktuje naprosto reálné nešvary moci.

Nectnost Navalného je pouze v tom, že on, i jím kritizovaná moc jsou jako nanajští hoši, pouze imitující boj. Ale překazit Putinovi jeho fenomenální úspěch tento kašírovaný boj může. A hry potom budou pokračovat s rostoucí silou.

Jestliže se Putin bude bát nepopulárních řešení, jak se jich bál Gorbačov, může skončit stejně, jen s tím rozdílem, že místo zámku v Německu na něj bude čekat cela v Haagu. A hrob hned vedle Miloševiče. A když v Rusku něco praskne, nebývá to žádná slabota.

A proto je Putin POVINEN provést čistku elity. Opakuji – POVINEN. Jestli chce přežít a zachránit Rusko. Takové parchanty nelze nechat na pokoji. Ale přistoupit k tomu může pouze na základě FENOMENÁLNÍHO vítězství ve volbách. Jestli k tomu nedojde, politika lavírování bude pokračovat, a skončí tím, že lavírujícího zaženou do kouta.

A odtud rovnou do Ipatjevova domu (Pozn. překl. Ipatjevův dům, místo v Jekterinburgu, kde v roce 1918 údajně postříleli carskou rodinu).

A není důležité, zda v té době půjde o příjmení Putin, nebo nějaké jiné.

Protože do kouta nebudou zahánět vládce, ale Rusko.

Аle to už je docela jiná rozprávka.

Aleksandr Chaldej

Zdroj: http://www.liveinternet.ru/users/rosavetrov/post419074720/

loading…

Není zde článek celý?