Soudruh veršotepec aneb Zlikvidujem vás poeticky

Virtuální prostor sociálních sítí – zejména nekonečný vesmír politických debat – je neuvěřitelných figurek plný. Jedny spřádají šílené konspirační teorie, jiné sdílejí či tvoří texty, za jaké by je možná najal i soudruh Kim, kdyby o nich věděl, ještě jiné jen bezobsažně nadávají každému, kdo má něco proti komunistům, panu prezidentu Zemanovi a (zřejmě brzy již) trestně stíhanému Andreji Babišovi.

Nadávají obvykle sprostě, nenápaditě a s hrůznými pravopisnými chybami (jsou přece čeští vlastenci). A taky vyhrožují. Výhrůžky různých soudruhů lidovými soudy, zastřelením, pověšením, zavřením do lágru, které prý obnoví, jen co to tady zase vezmou do ruky, se ale opakují tak šablonovitě a tak často, že už to je docela značná nuda. Ovšem komunistické vyhrožování ve verších, tak to je jiný kafe, to tady ještě nebylo.

Na to musel přijít soudruh Karel Panuška, básník takového kalibru, až jsem chvíli zauvažovala nad tím, jestli se snad cestování časem nestalo skutkem a nebyl sem v rámci nějakého supertajného pokusu o zničení lidstva (ať žijí konspirace, no ne?) dopraven rovnou z padesátých let 20. století. Měla jsem za to, že od té doby už taková díla nikdo nemyslel vážně. Očividně jsem se však mýlila.

Na webové stránce Okresního výboru KSČM Písek můžeme číst „Básník Karel Panuška k nastávajícímu VÍTĚZNÉMU ÚNORU“. A pod tím báseň s údernými verši jako například:

Vše, co léta budováno,

do vínku nám bylo dáno.

Dáno nám i s podnosem,

smrdělo nám pod nosem.

Jak sugestivní. Kouzlo nechtěného, ale taky úplně cítíte, jak to všechno strašně smrdí? Zejména když komunistům nikdo nic „do vínku“ nedal. Docela sprostě si to nakradli. Dále ovšem poeta oznamuje:

Po příkladu našich předků,

nevolme už bandu zmetků.

Přijde potom jednou ráno,

po zlodějích vyvětráno.

Tady se zdá, jako by básník v náhlém prozření agitoval, aby lidi už nevolili komunisty, a těšil se na den, kdy už po těch neblahých zlodějích lidských životů i soukromého majetku už nezůstane ani pšouk. Ale kdepak, chyba lávky. Soudruh se jen neumí vyjadřovat. A má zcela jasno. Znárodňovat se bude. Nejlépe za recitace jeho zvučných veršů. To by tak hrálo, aby si „sebranka“ nechala, co jí právem patří. Taky to slyšíte pěkně do pochodu?

Pro dělníky cesty není,
než jít zvolit znárodnění.
Vrátí se nám od sebranky,
jak továrny, šachty, banky.

Hotovou perlou uvědomělé poezie pak je jiné dílo, ve kterém čteme:

Spí si klidně kojenec

nad ním letí spojenec.

Nevítám ty spojence

bombardují kojence.

Blaho dětí vůbec soudruhovi leží v hlavě, jak se vyznává v další dojemné básni. Nad houfy ubohých plačících hladových robat v otrhaných šatech, jakých jsou u nás plné ulice, nezůstane jedno oko suché.

Často děti jenom mohou
snít o hračkách za výlohou.
Smutné ráno vždy pak zruší
nádherné sny v dětské duši.
Ráno dítě vstává s pláčem,
slzami je polštář zmáčen.

Pak ve škole dětem běda,
v týdnu pět dní bez oběda.
A po starším sourozenci
k oblékání odsouzenci.

Poselství je ovšem jasné: Konec bídy, hladu a slz, komunisté se o vás, milé děti, postarají. Proč ne? Umějí to. Třeba jako když se pěkně postarali o děti, které se politickým vězeňkyním narodily a zemřely ve vězení a které pak komunističtí bachaři jako bezejmenné věci naházeli do hromadných hrobů na ďáblickém hřbitově.

Nic si líbit nenech, jsi husitou v genech, nabádá soudruh básník lid v názvu dalšího díla a pokračuje:

Do útrob se EU vnoří,
kdo zákony země tvoří.
Zakážeme levné hračky,
všem domácí zabijačky.
Ať nás EU chválí více,
ovar, prejt i jitrnice.

Moment, cože – jaký ovar? Proč by nám probůh EU měla zakazovat… aha, tak nic, to není o hradním osazenstvu, to je jen fáma o zakázaných zabijačkách.

Mýlil by se však, kdo by si myslel, že soudruh řeší jen takové přízemnosti, jako jsou jitrnice, jelita a špek. Na srdci mu leží blaho celého světa, a k tomu také poněkud freudovsky ještě kulky, jak dokazuje báseň s názvem Ve válečné vřavě ocitneš se hravě.

Teď běž volit, válku stopni,
strůjce válek někam kopni.
Válka není dobrodružství,
ustřelí ti kulka mužství.

Na svém facebookovém profilu pak propadá euforii.

PŘÁTELÉ,
dneska mi psal kámoš, co dělá v Haló Novinách, že prej mi tam zejtra, teda v pátek, vyjdou zas nějaky básničky… Na straně 11… Měly by bejt čtyři… Je to pro mě pocta a ráno mažu koupit noviny.

Člověk si skoro představí, kterak bývalý redaktor Haló novin a snaživý autor mnoha oslavných článků Jiřík Ovčáček se slzou dojetí v oku po večerech opisuje veršíky do památníčku. Samozřejmě teprve když skončí s každodenním usilovným hledáním Peroutkova článku, splní penzum plivanců na Twitteru a políbí obrázek pana prezidenta.

Svůj názor na kýžené uspořádání světa pak autor zveršoval dost jasně.

O svobodě furt jen vrčí,

ať už si jí někam strčí.

No, není nad upřímnost. Však aj súdruh Babiš povedal, nech jde pravda a láska do p*či. To bude asi to poetické souznění duší. Taky se říká, že trocha poezie nikoho nezabije. Někdy by ale skoro mohla.

Není zde článek celý?