Spisovatel Vyhlídka: Volby 2017 ovládnou jen Bohové arény

I hlasy idiotů se ve volbách počítají. A politici, co umí počítat, vědí, že pitomců je v českém národě nejspíš daleko víc, než inteligentních jedinců. Proto se zaměřují na zisk jejich hlasů. Získání hlasů jednodušších lidí je přece daleko snadnější, než těch nepočetných, kteří uvažují. Ti intelektuálně slabší, nevyhranění, bývají do poslední chvíle voliči nerozhodní. Nejcennější! Mezi prosté poddané vyjíždí nejčastěji osobně Andrej Babiš/ANO. Nakonec, proč by ne. Může si to jako miliardář dovolit. A chudí, často nejspíš i duchem, jej rádi vidí. Andrej totiž přiváží koblihy, klobásy a nově rovněž „knihu pohádek“ O čem sním, když náhodou spím. Pokud není Babiš Drákula, je už jen název lživou propagandou, vzešlou z dílny „Makáme“.

Kam Andrej šlápne, tam se mu daří. I přes to, že na knize prý pracoval tým PR specialistů a mnozí ji přirovnávají k Hitlerově autobiografii Mein Kampf, jde na dračku. A podle známého hesla „Kdo maže, ten jede“, získá Andrej zřejmě v nejbližší době i nějaké to literární ocenění. Můj kamarád Ivan Brož, náš zesnulý velikán literatury faktu, říkal, že dřív se vydávalo méně hodnotných knih, dnes se vydává cokoli, když to někdo zaplatí. Tato kniha je dobrá investice.

Andrej je tím, koho v antickém Římě nazývali Bůh arény. Kamkoli přijede, strhne dav. Jeho oficiální stránka na facebooku to dokládá. Mínění, že mnozí, co se s ním fotografují, jsou jen zamindrákovaní strejcové a tety, nebo nagelovaná mládež s rukama za zády, je snad chybná. V každém případě fotky existují a jsou na FB. A mínění národa určuje FB, TV Nova a Blesk.

A ta selfíčka s Andrejem frčí. I kdyby zrovna nefrčela, jde to narafičit. Málokdo z českého stáda si všimne třeba toho, že holčička dělající si selfíčko s Andrejem, nekouká do telefonu, ale do objektivu oficiálního fotografa, tedy jiným směrem, než politik. Bombastická hesla ze stránky na FB však jenom křičí, jaká to byla jízda, jaká to byla paráda a že příště pojede zas.

Andrej možná objevil ve FB svou vlastní Wunderwaffe, zázračnou zbraň, která mu pomůže vyhrát volby. Jeho oficiální stránka má k dnešnímu dni 129.110 fanoušků a přestože toto ještě nejsou volební hlasy, vezmu jed na to, že jeho výjezdy mu jich přinesou desetkrát tolik. Přece v české kotlině dobře funguje šeptanda: „Ségra, dnes byl u nás Babiš a byla to paráda. Fakt!“ Setkání s VIP si každý i rád přikoření, aby usadil obdobné loosery, jako jen on, co tam nebyli.

Opravdu to připomíná výjevy ze seriálu Spartakus: Bohové arény. Když proléval krev třeba gladiátor Gannicus, šílel amfiteátr stejně, jako když Babiš nějakému „Nikomu“ podá ruku. Co naplat, Češi, co si chodí vybíjet mindráky na prodavačkách v maloobchodních řetězcích, mají náhle pocit, že je Někdo bere vážně. Kdybych byl ženskou v antické Capui, která se dostane na místo, kde jsou chléb a hry, odhaloval bych ňadra a řval: „Andreji, tohle všechno je tvoje!“

Ať si o něm myslíme cokoli, Andrej je se svým one-man show pravým Bohem arény. Umí to. Ostatním stranám jakoby chyběli šampioni. Máme strany zlodějů a tunelářů. Máme strany, jež jsou vedeny těmi, pro které ve stranách zlodějů a tunelářů nezbylo místo. Máme strany, které se zaprodávají cizině a kšeftují hlavně s dotacemi. Máme hodně stran, ale málo je v nich Bohů arény. Při souboji se šampionem připomínají šedé myšky, či psíky, co žadoní o hozenou kost.

Získat hotového šampiona je složité, protože politická aréna je rejdištěm různých existencí. Bývalými herci počínaje, přes regionální oligarchy a lokální zloděje, po přihrblé podržtašky, které byste nenechali ani doplňovat brigádně regály v obchodu. Partaje, co už pochopily, že bez šampiona nikdy nedosáhnout primu, neochotně vyhledávají nadějné kandidáty. Ale proč neochotně? Inu, schopný bijec znamená o jedno místo v radě, zastupitelstu či parlamentu pro osvědčené budižkničemu méně. Upadající partaje by nejradši tahouny na „vedlejší úvazek“, bez politických ambicí, kteří by odvedli všechnu práci za šedivé myšky, či laškovní psíky.

Dobrým kandidátem na šampiona arény, byť druhého řádu, je Václav Klaus ml. Kdyby už nic jiného, je to syn bývalého prezidenta. A píše komentáře zdařilé, mohl by přiblížit lidem tolik Topolánkem otřepanou ODS. Vždyť každá doba si žádá své polopravdy a tohle je nová krev! Tragicky smutná politická scéna jinak nenabízí nejspíš nikoho, koho může soudný volič brát vážně. Situaci dokresluje stav, kdy do vrcholné politiky míří zbrojaři, demagogové a všichni ti, co umí dělat dobrý kšeft za státní peníze, popřípadě je jejich ksicht známý stádu z televize.

Ve chvílích, kdy se „věci serou“, se pracující vrstvy nejčastěji dívaly úplně doleva. Ať už tam byli tribuni lidu, nebo komunisté. Pohled, jenž se tady skýtá, nutí zatleskat Goergi Orwellovi. Jeho bestseller 1984 líčí v závěru útěk hlavního hrdiny do lůna opozice, aby tam ale našel jen organizaci řízenou stejnými lidmi, co vymysleli Velkého bratra. Prostě místo, co má odchytit nespokojené. A buď je umírnit, nebo znechutit, nebo zlikvidovat. U KSČM vítězí znechucení.

Ne, že by zde nebyly rovněž pohádky, jako má Babiš. Snad dokonce i pravdivější příběhy. Mé nejoblíbenější by se mohly jmenovat „Jak jsme bez svolení prodávali sídlo partaje“, „Jak jsme sto milionů od Číňanů nechali poslat na firemní účet, namísto stranického“, „Jak jsme prohráli krajské volby, aniž by hlavouni přijali odpovědnost a rezignovali“, „Jak hlasování o gripenech bylo nejvýnosnějším tělocvikem“ a jiné. Frašku zvanou „KSČM nabízí možnosti zapojení do práce ve prospěch levice“ nakonec předseda Vojtěch Filip napsal osobně na sedmém zasedání ÚV KSČM dne 24.6. tohoto roku. „Nabízíme těm, kteří chtějí skutečně pomoci se změnou situace, aby namísto organizování dalších stran a hnutí využili naši širokou členskou základnu a aby se zapojili do naší práce, případně, pokud takový subjekt vznikne, aby rozšířil SPaS a pomohl s komunálními a senátními volbami v roce 2018,“ znělo prohlášení, které by se dalo přeložit i slovy: „Potřebujeme členy. Lidé nám nevěří a zakládají radši jiná levicová hnutí. Za naši devizu považujeme ještě pořád širokou členskou základnu, byť se stále tenčí. Udělejte tu práci za nás, páprdy nahoře, co sedíme v PSP. A když už máte hnutí, tak bezplatně pomozte!“

Když už někdo mele o pomoci partaji, podíval jsem se www.hlidacsmluv.cz na letošní dárce peněz pro KSČM. Nebyl tam Vojta Filip, nebyl tam Jiří Dolejš, nebyla tam Kateřina Konečná vysedávající v Evropském parlamentu s půlmilionovým platem. Nebyl tam žádný z právníků, kteří si na okresních a krajských výborech přihřívají svou polívčičku – vysedávajíce za slušné sumy v dozorčích radách, kam je vynesly hlasy zoufalých důchodců, matek samoživitelek, či otroků kapitálu, kteří si naivně myslí, že rudá nálepka na čele oportunisty z KSČM je zárukou lepších zítřků. Kdyby tam měli červený kosočtverec, našlo by se pořád dost slepých zastánců.

Ke dnešnímu dni na partaj kromě jiných podle portálu přispěli europoslanec Jaromír Kohlíček (letos 300.000 Kč), poslanci Josef Zahradníček (letos 77.000 Kč), Josef Šenfeld (letos 76.950 Kč), Jiří Valenta (letos 38.454 Kč), ale třeba i takový dlouholetý matador, tahoun a dříč v poli krajské politiky Zdeněk Štefek, jenž se svými celkem 12.164 Kč není na čele listiny dárců, ale snad co měsíc posílá pravidelně po nějakých patnácti stovkách. Kde jsou ti, co vedou a kvičí?

Už v Bibli je příběh chudé ženy, která dala kostelu v několika drobných mincích víc, než muž, co daroval velké penízky z drahého kovu. Dala vše, co měla. Ovšem tito charakterní lidé dali bez ohledu na částku a svůj výdělek něco na ideologii, zatímco to mohli nechat být jako jiní, kterým stačí vědomí, že korunky dodá na příspěvcích babička, co nemá dost pro vnoučka, aby mu koupila třeba nové kolo. Samozřejmě jsou i jiní, co přispívají méně viditelným způsobem.

Ať už vezmeme třeba Václava Špírala, komunistu, co zdarma vytvořil grafiku třetího dílu mé ságy Lví stíhač. Filipovi a Dolejšovi nepřispěl na „kafe zdarma“, ale investoval svůj čas, aby mohl vyjít dobrodružný román pro levicového čtenáře. Odhadovaná cena jeho služby? Určitě 8.000 Kč podle sazebníků mně známých grafiků. Lidská hodnota pro mne? Nepředstavitelná. A takových lidí je kolem komunistické strany mnoho, bohužel, nikdy nedostanou příležitost utkat se s Bohy arény, protože primus je jim odpírán těmi, kteří si nejspíš nad ideologii cení svého přátelství s lobbisty. Bohužel, až partaj pošlou do kopru, odejdou tito lobbisté, kteří se nepřátelí s člověkem, ale s funkcí, skrz kterou mohou ovlivňovat směr toku veřejných financí.

Abych porovnal přínos Andrejových cest k užitku z nicnedělání nejrůznějších šéfíků KSČM, nahlédl jsem dnes na facebookovský profil osobnosti Vojtěch Filip. Proti 129.110 like u lídra ANO stojí neuvěřitelných 117 lidí, kterým se to líbí, – často osobních přátel a kolegů. Určitě se najde někdo, kdo řekne, že většina voličů KSČM jsou lidé bez počítače. Odpovím: To jsou ale ti přesvědčení. Proč pořád přesvědčujeme přesvědčené? To není cesta k titulu Boha arény.

Je úsměvné, že můj profil, tedy komerčně neúspěšného spisovatele, má více než dvojnásobek like, než profil veřejně známé osobnosti, šéfa hnutí reprezentujícího masovou pracující třídu. Bude to nejspíš tím, že tento člověk její zájmy příliš nereprezentuje. Neumí to jako Andrej, co reprezentuje úplně jiné zájmy, než zájmy dělníků. Má dokonce ještě méně příznivců, než můj zapadlý autorský e-shop na adrese www.vyhlidka.dobrodruh.net. Svého času jsem mu navrhl, ať pomůže mému románu, aby byl vidět. Že se to vrátí, protože je levicový a čtenáři zahlasují podle svého hrdiny ve volbách. Vojta mlčel. Teď bude mlčet zase čtenář. A zvítězí Bůh arény.

Vratislav VYHLÍDKA,

český spisovatel a komunista

loading…

Není zde článek celý?