Srpen a "moudrost davu"

Rozčilenost byla v textech takřka všudypřítomná a v podstatě neartikulovatelná, kdežto mesianismus se projevoval zřetelně v idolech, které si tehdejší Čechoslováci horečně stavěli. Švýcarsko východu, první propojení socialismu s demokracií, příklad pro celý svět – všechno chiméry dnes o to smutnější, že s jistotou víme, jak dopadly.

Zatímco skupina vojenských expertů napůl zastřeně uvažovala o převzetí kontroly nad vlastní armádou ZDE a později i nad plánem obrany ZDE, „lid“ podporovaný v bezstarostnosti politickým vedením blouznil o tom, jak prý všem ukážeme. Vystřízlivění z opilosti vlastní imaginární důležitostí zemi v noci na 21. srpna přineslo půl milionu vojáků, 800 letadel a 6 300 tanků.

Ovšemže tehdejší sny se od dnešních výrazně lišily. Předsrpnové Československo bylo sebevědomé, po dvaceti letech života za dráty se toužilo otevřít světu a začlenit se do něj. Pomyslný ideový vektor směřoval zevnitř ven, základní tón byl optimistický.

Dnešní Česká republika je zemí poznamenanou postkomunistickým komplexem chudého příbuzného, značná část obyvatel by dráty na hranicích opět uvítala, neboť – jak to vidí – by prý zemi oddělily od okolního světa předurčeného ke zkáze multikulturalismem. Ideový vektor míří zvenku dovnitř, ke svérázu národního švejkování; základní tón je pesimistický.

Nicméně rozdíly by pozorovatele neměly mást. Podobně jako v roce 1968 většina veřejnosti odmítala vnímat reálné parametry možných změn – v zásadě přicházela v úvahu buď kádárizace, nebo úplná „jugoslávská“ roztržka nesoucí v sobě hrozbu vojenské invaze – také dnes si řada lidí nechce uvědomit, co je nebo není možné politicky dosáhnout. A krajní možnosti jsou nyní také dvě: Udržet se v centru evropského integračního projektu, dát zemi politickou reprezentaci ochotnou riskovat spor s oposmluvními kompradorskými oligarchy a začít postupně posouvat strukturu české ekonomiky směrem k jádrovým státům unie – nebo z jádra vypadnout a zmítat se ještě nějaký čas coby ekonomická polokolonie na rozhraní německého, ruského a čínského vlivu, dokud dlouhodobá frustrace z chybějícího rozvoje a intenzivní podvratná činnost Kremlu nepřivodí definitivní politické přepadnutí na východ.

Zatímco před srpnem si Čechoslováci malovali růžové sny za hranicí reality poháněni mesianismem, dnes převládá paranoidní defenzívní nacionalismus. Jenže zaměňovat paranoiu se střízlivostí by byla chyba.

Veřejnost dnes není ve věci celkové zahraničněpolitické strategie v průměru o nic moudřejší než před půlstoletím. Také dnes si mnozí nechtějí uvědomit míru ekonomické závislosti na odběratelích českého zboží, iluzornost údajné ruské nebo čínské alternativy a případné politické důsledky rozhodnutí vydat se opět východním směrem.

Co se určitě dramaticky změnilo je rozsah aspirací. V roce 1968 se Češi domnívali, že jim chybí jen malinký kousek k tomu, aby byli světoví. Dnes pěstují retrokult a mlčky se jím přiznávají k pocitu, že prohnilá 80. léta byla prý vrcholem, že na víc prostě nemají. Ostalgie už zašla tak daleko, až velké části veřejnost přestala být proti mysli možnost, že se premiérem stane osmdesátkový vekslák s podporou nereformovaných komunistů a okamurových rasistů. Lépe se totiž vysněnému ideálu přiblížit neumějí.

Před půlstoletím se „lid“ dokázal zbavit ideologického jedu stalinismu jen mesianistickým delíriem. Dnes řadí zpětný chod od aspirací na přičlenění k vyspělému Západu a hodlá se vrátit do míst, jež za sebou zanechal při cinkání klíči na náměstích.

Nejen že tento staronový cíl dávno neexistuje a nezhmotní se ani sebezarputilejším pěním odrhovaček Michala Davida; v té podobě, v jaké si jej nepamětníci a selektivní pamětníci vybavují, dokonce nikdy neexistoval.

A moudrost davu oslavovaná Robejšky není o nic pošetilejší než kdysi, třebaže se místo k údajné světodějnosti upnula k provinciální normalizační idylce.

Není zde článek celý?