Trump a Chávez, bratři v triku: O bezvýchodnosti promýšlení světa pradědečků

Ve studii pro John F. Kennedy School of Government prozkoumali Roman Inglehart a Pippa Norrisová 268 politických stran z 31 zemí ZDE. Na materiálu testovali dvě hlavní hypotézy vysvětlující vzestup populismu v posledních dvou dekádách. První tvrdí, že populistická vlna má především ekonomické příčiny – nemajetní se bouří proti ekonomické nejistotě vyvolané globalizací. Druhá hypotéza pracuje s předpokladem, že populismus představuje především odmítavou kulturní reakci (cultural backlash) na procesy vyvolané globalizací. Závěr autorů? Antiglobalizační populismus je sycen především kulturními faktory.

Připravovaná kniha ze stejné autorské dílny ZDE se bude podrobně zabývat fenoménem populistického autoritářství. Co si pod ním představit?

Populismus prosazuje lidovou suverenitu a přímou demokracii za každou cenu – tj. i za cenu zválcování práv menšin, odmítnutí expertízy, opuštění ústavního systému brzd a rovnováh, ústavních zvyklostí nebo rozhodování volených zástupců. Příznivci vyjadřují důvěru ve vedení „nemainstreamovými“ představiteli, kteří s nimi udržují přímý kontakt prostřednictvím veřejných shromáždění, televize a sociálních médií.

Autoritářství se vyznačuje prosazováním politiky založené na maximalizaci bezpečnosti vůči outsiderům, xenofobním nacionalismem, zdůrazňováním konvenčních morálních norem a netolerancí k multikulturalismu.

Ne všechny populistické strany jsou autoritářské a ne každé autoritářství je populistické. Teprve vzájemná kombinace obojího vytváří výbušnou směs ohrožující liberální demokracii.

V grafu ZDE založeném na průzkumu Chappel Hill Expert Survey z roku 2014 ZDE nalezneme v populisticko-autoritářském kvadrantu tři české politické strany: ANO, tehdy ještě jednotný Okamurův Úsvit a Machovy Svobodné. Zbývá dodat, že po změnách k nimž za poslední tři roky (a zejména v posledních měsících, po ohlášení odchodu Bohuslava Sobotky) došlo v ČSSD, mj. se sílícím vyhraňováním se vůči minoritám nebo zdůrazňováním nacionalismu a xenofobie, se i tato strana výrazně posunula do populisticko-autoritářského kvadrantu.

Nominální levicovost či pravicovost populistických autoritářů má až druhotný význam. Brexitéry, Donalda Trumpa a Huga Cháveze spojují stejné postupy, mj. inscenace atrapy politické participace s využitím metod vynalezených zábavním průmyslem („politik jako rocková hvězda“), zatímco opravdu klíčová rozhodnutí jsou nakonec přijímána vskrytu a autoritativně, na základě osobní svévole vládce neomezované institucionálními rámci, v úplně jiném kontextu než představuje inscenovaná „transparence“.

Trump i Chávez oslovili „odstrčené“ dělnictvo, ale přesto je jeden označován za „pravicového“ a druhý za „levicového“. S mírnou nadsázkou lze říci, že u podobných politiků znamená rozdíl v „levicovosti“ a „pravicovosti“ asi tolik, jako rozdíl mezi kávou z automatu načepovanou s mlékem nebo bez mléka.

Pokud jde o otázku, nakolik zákonitě dochází ke kombinaci populismu s autoritářstvím, přesnou odpověď zřejmě přinese až výše zmíněná připravovaná kniha. Není však od věci již nyní připustit hypotézu, že metody masového inscenování atrap politické participace používané populisty samy automaticky vytvářejí mimořádně silný potenciál pro budování kultu osobnosti, který představuje jeden z klíčových předpokladů vzniku autoritářské politiky.

Upřednostňovat tvrdošíjně levo-pravé vidění politiky znamená kromě jiného ztratit schopnost vidět Trumpa a Cháveze jako součásti jednoho a téhož kontinua kulturně podmíněné nepřátelské reakce na globalizaci. Vede to k analytickému sebezaslepení a nemožnosti porozumět soudobé politické dynamice.

Trumpistické, chavistické či corbynistické reakce na globalizaci, ať už se tváří kapitalisticky či antikapitalisticky, všechny mobilizují do boje s propojeným světem atavismy z dob relativně homogenního národního státu. To co mají společného je mnohem důležitější než co je rozděluje.

Postup robotizace v příštích letech rozbije podmínky zásadně důležité pro klasické způsoby organizování průmyslové pracovní síly ve velkém měřítku – a povede k dalšímu vystupňování mocenské nerovnováhy mezi prací a kapitálem.

Roztříštěnost pomyslné masy námezdních zaměstnanců, veliká rozrůzněnost podmínek, za nichž budou pracovat, výrazná role specifik různých odvětví služeb, v nichž ještě zůstanou, to vše plus řada dalších faktorů v ještě daleko větší míře než dnes podkopá pokusy vybavit tyto lidi jakýmsi společným „třídním vědomím“ a sjednotit je ke společné akci jinými způsoby než těmi, které byly právě popsány.

Levicovost a pravicovost se ocitají na druhé koleji a pomalu budou odsouvány kamsi na kolej třetí. Do popředí místo toho vystupuje postoj ke globalizaci, rozdíl mezi těmi, kdo ji chtějí modifikovat, regulovat, doladit, a těmi, jimž se jen – řečeno s Finkielkrautem – stýská po teple předsudku předchozích vývojových fází.

Zmíněná dynamika nepochybně přinese ještě řadu tragédií, na druhé straně však obsahuje i prvky nechtěné komiky.

Jedním z nich je obvinění vznášené jedinci oidipálně nafixovanými na levo-pravou optiku (ve smyslu naučené neschopnosti překonat rodiče/předka), že ti kdo opouštějí jejich zastaralý poznávací (???) aparát se údajně proviňují „nadstranickostí“.

„Nadstranickost“ ovšem k podmínkám věcné analýzy oproštěné od historických přežitků rozhodně nepatří…

Není zde článek celý?