Útok v Barceloně ukázal náznaky naší otupělosti vůči teroru

Když teroristé pod vlajkou Islámského státu poprvé zaútočili v Paříži, svět byl zděšen. I Česká republika se pár dní nemohla vzpamatovat a jako by se zastavil čas. Přišlo totiž něco, s čím nikdo nepočítal a nebyl na podobnou situaci připraven. A předně, francouzské hlavní město je relativně blízko a mnozí čeští občané ho navštívili. Následoval Brusel, Mnichov, Berlín, Manchester, Londýn a způsob vnímání se měnil. Důkazem je i včerejší útok v centru Barcelony.

Nedá se říct, že bychom byli lhostejní nebo že by nám nebylo obětí líto, ale onen moment překvapení, šoku a instantního strachu jaksi vyprchává. Nyní už bereme zprávu o teroristickém útoku jako samozřejmost a někdy už jí ani nevěnujeme zvýšenou pozornost.

Je to patrné hned v několika ohledech. Vzkazy na sociálních sítích už nemají takovou intenzitu, a pokud byste třeba včera večer chtěli najít někoho, kdo má přes svou úvodní fotografii na Facebooku španělskou vlajku, těžko by se vám to podařilo.

Stejně se změnil i přístup médií. Dříve stačila pouhá zmínka o útoku, který by se dal označit za teroristický a hned weby on-line sledovaly dění na místě. Dnes o zajímavosti informace bohužel patrně rozhoduje počet obětí.

Době se přizpůsobila i Česká televize, které se nedá upřít snaha o co nejpodrobnější zpravodajství o teroristických útocích. Množství hostů, živé vysílání z místa tragédie, program až do pozdních hodin. Taková byla praxe veřejnoprávního média. Včera se však ukázalo, že ani zde už není vše jako dřív.

Charlie Hebdo bylo zlomovým okamžikem stejně jako Bataclan nebo Nice. Zlomil se v nás však především cit pro vnímání lidského utrpení. Nebo jsme jen otupěli a 13 mrtvých lidí už nám v boji s terorismem připadá jako nutná oběť? Těžko říct, ale pokud vnímáme barcelonskou tragédii tak laxně, jak se ve čtvrtek ukázalo, měli bychom stejně okrajově věnovat pozornost různým Okamurům a Řádům národa a nenechat se vmanipulovat do rolí, které by nás mohly časem velmi mrzet.

Není zde článek celý?