Věčné štěstí přichází do 4D domácích multikin…

Anne Applebaumová poukazuje na nejpalčivější problém současnosti, jímž je naprostá nekontrolovatelnost šíření informací a jednoduchost jejich falzifikace tváří v tvář analogově uvažující společnosti. Potenciál, který se otevřel v digitální dimenzi, stal se rychle – a přirozeně – nástrojem mocenských struktur v jejich věčné snaze o totéž: okupovat veřejný prostor a zformovat myšlení a postoje lidí do podoby, která vyhovuje jejich záměrům. 

To ale není nový fenomén. Masová manipulace probíhala v jakémkoliv historickém období, jen k tomu využívala jiných prostředků. Důležitá je možnost koncentrovat dostatečně velký dav, ať už fyzický nebo virtuální, okolo jednoho tématu a vzbudit strach. To je princip, který doposud nebyl překonán, pouze se adaptuje na prostředky komunikace. Dav na náměstí, dav srocený okolo rádií nebo dav roztroušený na digitálních sociálních sítích je stále jen masa, kterou je možné ovládat pomocí stejného jednoduchého principu.

Něco se ale změnilo. Je zjevné, že digitální dav není možné tak jednoduše vytrhnout z jeho pomatení a ukázat mu, jak hluboce se mýlil, jako se to dělo v dobách monopolu na informace v rukou establishmentu. Dnes je možné zasahovat do informačního prostředí v jiných zemích s neuvěřitelnou lehkostí, jak ostatně Applebaumová dokazuje na příkladu s pravděpodobnou intervencí americké ultrapravice na podporu autoritářské polské vlády proti demonstrantům.

Politická reprezentace je natolik omezená, zbabělá a převážně zkompromitovaná vlastním angažmá na těchto projektech, že se nedaří tuto prioritní agendu nastolit jako téma veřejné diskuse, ačkoliv se některá média čas od času snaží tak činit, jako třeba týdeník Respekt svým speciálem o dezinformacích. Je skandální, pokud politik s akademickým statusem, jako Petr Fiala, podlézá podnikatelské šmíře a „gratuluje Ivo Valentovi k Parlamentním listům“. Prostituce ilustrující žalostný stav diskursu na toto téma.

Ale to ještě není dystopie z nejhorších, byť slovo absurdní bychom mohli dnes a denně vytáhnout nad mediálním obsahem a úrovní společenské (ne)rezistence vůči ubohosti manipulace mnohokrát. To, co se blíží, není horor strachu z věčného zatracení pod digitální dekou strachu z imigrantů nebo cigánských gangů. Mnohem větším nebezpečím je velmi reálný a vysoce pravděpodobný vývoj směrem k uvržení do iluze věčného štěstí, k čemuž skutečně stačí zajistit základní příjem, jenž je ekonomika schopna zajistit, a drobný technologický pokrok směrem k plné využitelnosti virtuální reality pro každodenní potřeby běžného člověka v režimu 24/7. 

Historický okamžik, který je spojen s touto technologií,nespočívá v samotném technologickém pokroku. Spočívá v tom, že princip okupace strachem, na jehož základě je možné manipulovat dav k čemukoliv, může být nahrazen principem iluze nekonečného štěstí a z toho reziduující naprosté letargie, netečnosti ke všemu, mimo ohrožení samotného zdroje iluze. Jinými slovy, velkou část společnosti je možné naprosto paralyzovat, pokud bude možné udržet ji ve stavu odmítnutí reálných problémů a jejich nahrazení virtuálním uspokojením.

Těžko předvídat, k čemu může takový stav věcí vést. Povede k tomu, že se omezí vliv populistů, protože lidé, kteří jsou nejvíce náchylní manipulaci strachem, budou uvrženi do dimenze věčného štěstí? Povede k hegemonizaci a oligarchizaci moci v rukou těch, kteří budou tyto nástroje ovládat, k vytvoření neprostupné kasty a reverzi k digitálnímu feudalismu? Dojde k destrukci demokracie, která nutně vyžaduje společenská angažmá v rozhodovacím procesu o reálných problémech, které je třeba řešit?

To všechno reálně hrozí. Jedinou možností, jak to zvrátit, je zvýšený tlak na technologické společnosti, které doposud vyvíjely technologie bez jakéhokoliv ohledu na společenské dopady, které způsobí. K zachování demokracie je důležité velmi pečlivě sledovat dopady technologického pokroku na život společnosti a intrusivní vliv makro i mikroprocesů, které ve společnosti probíhají. Češi se opět budou muset spolehnout na to, že to za ně někdo vyřeší, neboť jsou ovládáni diletanty. Otázkou ovšem je, jak velká část české společnosti by vůbec protestovala proti modelu „chléb a věčná digitální hra“. Mám v tomto směru značné obavy…

Není zde článek celý?