Volební potenciál lidovců chcípl, nebo pošel?

Ovšem že i člověk velmi konzervativních názorů může mít rád domácí zvíře a jeho smrt vnímat velmi podobně jako úmrtí lidského člena domácnosti. Nejde o nic divného, kromě starozákonních citátů k tomu vyzývá např. odkaz Sv. Františka z Assisi. To že veterinář v čele „křesťanských demokratů“ nemá o křesťanské tradici ani tušení je tedy mj. důkazem toho, jakým je Bělobrádek křesťanem – jeho víra je vírou „na baterky“.

Pokud již Bělobrádek podobné názory chová, s ohledem na volební potenciál své strany by si měl přinejmenším dát pozor, aby se jimi veřejně nechlubil, natož pak je druhým vnucoval. Empatičtější chovatelé domácích mazlíčků bez ohledu na světonázorovou a politickou orientaci totiž právě dostali zprávu, že lidovecký předseda je bezcitný technolog smrtících injekcí, který si jejich hlas nezaslouží. Což znamená, že nejde jen o bezcitnost, ale navrch ještě o hloupost.

Bělobrádkovo chování však obsahuje i další sdělení, které překračuje rámec specifické tematiky práv zvířat i křesťanství. Jde totiž o názornou zprávu, jak si lidovecký předseda představuje hodnotu. Ne jako něco obsahového, ale konstruuje ji teprve nadřazením příslušné věci (lidského života) nad jinou (život zvířete), kterou zadupe do prachu, aby tu první mohl vyzvedávat. Je zřejmé, že kdyby zvířeti přiznal umírání, stál by bezradně před faktem, proč by měl mít lidský život ještě nějakou specifickou hodnotu. Proč by smrt člověka měla být zprávou, nad níž se pozastavíme, vezmeme-li nad kralickým překladem na vědomí, že „Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná“ (Kaz. 3, 19).

Podobně uvažují fanatičtí nacionalisté o svých národech. Nedovedou říci, co je na předmětu jejich kultu skutečně cenného, pokud současně nesnižují a nepomlouvají jiné národy a etnické skupiny, jimž má být údajně předmět jejich pseudonáboženského uctívání nadřazen. Bez nadřazování pro ně zkrátka není hodnoty. To je nejširší, mezinárodní kontext Bělobrádkova extempore. 

Bývalý fanoušek skinheadské skupiny Orlík Pavel Bělobrádek by o tom mohl zastáncům bělošské nadřazenosti z fleku přednášet.

***

Poté co se ČSSD na jaře nepochybným příklonem k národnímu socialismu stala pro kosmopolitní a liberální elektorát nevolitelnou, řada českých osobností, například politolog Jiří Pehe, vyjádřila podporu menšímu koaličnímu partnerovi, straně KDU-ČSL. Tato strana si jednak pěstuje úzké vazby na zahraničněpolitické kruhy v USA, jednak má jít údajně o jednu z mála „slušných“ demokratických stran, které v České republice ještě působí.

Otázka zda a nakolik lze uvnitř lidovců nalézt jakousi hranici mezi Čunkem a Bělobrádkem je od té doby zcela logickým předmětem sporu. V sázce je mj. image KDU-ČSL coby údajně prozápadní a křesťanskodemokratické strany.

Pokud na kritiku evidentní bezcitnosti svého nadřízeného podrážděně reaguje relativizujícími výroky poslanec Gabal, který uvnitř strany reprezentuje pomyslnou atlantickou kotvu, je to více než pochopitelné. Propagandistická technika označovaná v anglicky mluvícím světě výrazem whataboutism bývala sice sovětským vynálezem, to však rozhodně neznamená, že by ji nebylo možno použít i v jiném kontextu. Jestliže předseda mé politické strany pronesl něco strašlivého, co nedokážu nijak obhájit, proč se místo toho nebavit raději o tom, že „v USA bijí černochy – v Západním Německu sledují komunisty – v ČR si část veřejnosti odmítá všímat utrpení uprchlíků“? – A takovou hru lze hrát potom donekonečna, například: Proč se nebavit o tom, že k vyhození Středoevropské univerzity z Prahy Klausem se mlčelo, ale teď se verbálně statečně bojuje proti Orbánovi? – Konce nevidět.

Ale o to vše jde až ve třetí, čtvrté, páté řadě.


Hlavní zpráva z celé Bělobrádkovy kauzy pár týdnů před volbami zní: Image křesťanskodemokratické strany západního střihu současné KDU-ČSL ani dost málo nesedí.

Není zde článek celý?