Změny státních hranic po revolučním roku 1989

Po skončení 2. světové války se vítězné mocnosti dohodly na novém uspořádání světa a zdálo se, že ta dohoda bude platit furt. U nás, tedy v Evropě, to skutečně bylo v platnosti málem jako zákon až do onoho přeslavného revolučního roku 1989. Jinde ve světě se ale státní hranice měnily, neboť většina nejenom anglických kolonií se osamostatnila a tak vznikly nové státy. Třeba v roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na převážně muslimský Západní Pákistán a Východní Pákistán (od roku 1971 nezávislý Bangladéš) a na převážně hinduistickou Indii. Vznikl stát Izrael a v Africe bylo těch změn hranic až moc. Dokonce i v Evropě vznikl v roce 1983 nový stát s názvem Severokyperská turecká republika. Republika Kypr se rozdělila na dvě části, neboť severní část vojensky obsadilo Turecko. EU i NATO předstíraly, že nic nevidí, že se vlastně nic nestalo, že je všechno v pořádku. Ono pomoci vojensky Řecku proti Turecku, nebo naopak Turecku proti Řecku, by jaksi nebylo vhodné, vždyť oba státy byly a ještě i jsou členy NATO. Jinak ale v Evropě pořád platila tzv. Jaltská dohoda a nikdo neměl zájem cokoliv na tom měnit.

Po revolučním roku 1989 (či kontrarevolučním? „A nadělajú chudoby“, tak charakterizoval probíhající převrat můj otec) se změny státních hranic v Evropě staly přímo módou a rozmnožily se jak houby po dešti. Holt svoboda s demokracií začaly řádit, měly volnou ruku. Změny poválečného uspořádání státních hranic začalo Německo. Zanikl stát Německá demokratická republika (NDR). Spolková republika Německo (SRN, na východě označovaná jako NSR), ho spolkla jak jahodu dne 3. října 1990. Nazvalo se to „německé znovusjednocení“. Sice z Anglie i odjinud zaznívaly hlasy proti sjednocení, neboť panovaly obavy z posilování Německa, ale na to sýčkování nikdo nedbal, změna hranice proběhla klidně a bez problémů.

Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) zanikl dne 26. prosince 1991. Na jeho troskách vzniklo množství samostatných států: Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Ukrajina, Uzbekistán a Turkmenistán. Sovětský svaz byl rozparcelován na množství málo životaschopných států a státečků. Sen amerických elit se uskutečnil. Životní úroveň obyvatelstva, která už tak nebyla příliš vysoká, se prudce a drasticky snížila. Vše bylo rozkradeno čili zprivatizováno. Skoro nikdo už nevěřil, že by se Rusko mohlo někdy zmátořit.

Československo po 74 letech od svého založení zaniklo 31. prosince 1992 z rozmaru Klause a Mečiara. Obyvatelstva se nikdo neptal. Možná to bylo i dobře. Češi už nemohou Slovákům vyčítat, že na ně doplácejí a Slováci nemohou naopak vyčítat nám, že jejich země je pouhou českou kolonií. Spokojenost s rozdělením je oboustranná.

Jugoslávie se rozpadala postupně. V červnu 1991 vyhlašuje svoji nezávislost Slovinsko a Chorvatsko. V listopadu 1991 Jugoslávii opouští Makedonie. V dubnu 1992 je mezinárodně uznána Bosna a Hercegovina. Od března do června 1999 se do války na straně kosovských Albánců zapojilo NATO. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno jednotkami NATO, po této vojenské akci skončila válka v Kosovu. Na základě deklarace nezávislosti z roku 2008 byla vytvořena Kosovská republika. Mnoho států ovšem Kosovo neuznává, my Češi ale ano. Srbsko jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006. Rozbití Jugoslávie bylo jednoznačně v režii Německa. Ono socialistická republika Jugoslávie, stát jižních Slovanů se 25 milióny obyvatel, musel být nutně zničen, protože drze odmítal zavádět ve své zemi liberálně tržní kapitalismus. A co kdyby němečtí pracující chtěli zavést něco podobného u nich doma? Naprosto nepřijatelné, že?

Jaké budou další změny, je sice ve hvězdách, ale když už se to tak rozjelo, proč by se nemohlo pokračovat a měnit státní hranice i nadále, no ne? Co když třeba v Irsku protestantští anglikáni na severu budou přinuceni stěhovat se domů do Anglie? A proč by nemohli Baskové ve španělsku mít svůj vlastní stát? Usilují o to přece už docela dlouho. Na severu Itálie průmyslová Lombardie otevřeně odmítá dotovat chudé regiony jihu. Nevraživost mezi Valony a Vlámy by se také snadno vyřešila samostatností obou.

A možná i jinde propukne nezvladatelná touha po samostatném státu. V současnosti je kandidátem na rozpad státu Ukrajina, je to docela reálné a na spadnutí. A samozřejmě to přímo souvisí s politikou Polska. Polští vlastenci už málem oficiálně žádají připojení Lvova – přece Lvov byl vždycky polský! Na Ukrajině je spousta krajů, kde se mluví převážně maďarsky a rumunsky, copak ti obyvatelé by nebyli rádi připojení ke své domovině? No, ještěže Turci nežádají připojení Krymu a okolí – možná vyčkávají, až nastane příhodnější čas.

Změnit hranice států někteří intoši svými intelektuálskými výplody přímo přivolávají. U nás k tomu vede bratrské přátelení se s Bernd Posseltem, který pronesl, že Benešovy dekrety jsou nebezpečným rakovinovým nádorem na evropské jurisdikci, které musí být konečně odstraněny. Po Berndtovi tatáž slova zopakovalo kníže Schwarzenberg přímo v české televizi. Naše území se zase o třetinu zmenší. Bude to někomu vadit? Ministrům Hermanovi a Bělobrádkovi to určitě vadit nebude. A ještě větší, přímo obrovitánští intoši hlasitě prohlašují, že Rudá armáda nás neosvobodila od německého nacismu a fašismu, nýbrž nás okupovala. Intošská chátra – lze to nazvat jinak? Tak dobře, ale z toho logicky vyplývá, že Sudety budou zase součástí Německa. Přepisujete a přehodnocujete historii, takže musíte nést i důsledky toho. Změna hranic Putinovi bude úplně lhostejná. Chtěli jste to? Tak to máte! Důsledky si ale asi neuvědomují, holt není jim dáno. Anebo to velice dobře vědí! To je pravděpodobnější. No jo, ale co Plzeň? Tu přece osvobodili (ne-okupovali) Američané. No co, za odměnu si v Plzni mohou zřídit nějakou větší vojenskou základnu.

V ruském tisku se podivují, že v Polsku dokonce v Parlamentu odhlasovali, že Polsko nebylo osvobozeno Rudou armádou, nýbrž jí bylo okupováno. Poláci zašli ještě dál než my, Češi. Takže ruskému vedení nebude zbývat nic jiného, než zpochybnit západní hranici Polska s Německem, ať se to území, které jim vlastně daroval Stalin, zase vrátí tam, kde před osvobozením bylo. A na ukrajinský Lvov a Volyň na východě mohou zapomenout, neboť celistvost Ukrajinského státu je přece neporušitelná. Jaké území potom bude patřit státu zvanému Rzeczpospolita Polska? Ani přístup k moři nebudou mít! Bude to Putinovi nějak vadit? Silně bych pochyboval. Ta případná změna polských hranic proběhne samozřejmě demokraticky, svobodně a lidskoprávně, humanitárního bombardování ani nebude potřeba.

Tak jak to teda bude? Budou se měnit hranice států? Nebo přece jenom zdravý rozum nabude převahu?

Není zde článek celý?