Charlie Gard a euthanasie

Extrémistické krajně levičácké neomarxistické úřady, soudy a politici vládnoucí ve Veliké Británii si nejenže osobují rozhodovat o tom kdo má žít a kdo má zemřít, ale ba co víc osobují si rozhodovat i o tom, kdo jakou konkrétní smrtí zemře, respektive o tom, kdo jakým konkrétním způsobem bude popraven. Ve čtvrtek 27.7.2017 po definitivním vynesení quasi rozsudku smrti nad 11-měsíčním Charlie Gardem se jeho matka psychicky zhroutila a ještě předtím než upadla do mdlob vykřikla na soudce větu: „A co kdyby to bylo Vaše dítě?“

Odhlédnouce ode všech dalších absurdit tohoto případu je paradoxní, že zatímco trestní soud by nějakého dospělého masového vraha odsoudit k trestu smrti nesměl, tak naopak občanskoprávní soud malé nevinné 11-měsíční dítě, které nic špatného neudělalo odsoudit k faktickému trestu smrti může.

A to ještě k tomu navíc zhruba posledních dvacet let ve Veliké Británii vládnoucí zvrácený extrémistický krajně levičácký neomarxistický režim je natolik cynický, že nejenže vraždí ať již z politických anebo jak tomu bylo v tomto případě Charlieho Garda z ekonomických důvodů nepohodlné lidi proti jejich vlastní vůli, či v případě nezletilých dětí vraždí tyto jejich děti proti vůli jejich vlastních rodičů, a navíc ještě k tomu má tento podlý extrémistický krajně levičácký neomarxistický režim ještě k tomu tu nehoráznou drzost, že tuto vraždu tzv. „euthanasií“, a to navíc ještě k tomu navíc vraždu provedenou nikoliv snad nějakým otrávením, smrtící injekcí, zastřelením či oběšením, ale mnohem krutějším a trýznivějším způsobem, a to udušením.

Anglický 11-měsíční chlapec Charlie Gard trpěl onemocněním svalové atrofie, co znamená že jeho břišní svaly byli v důsledku svalové atrofie příliš slabé na to, aby sílou svého vlastního břišního svalstva byl schopen se sám nadechnout či vydechnout, tj. aby sílou svých vlastních břišních svalů byl schopen sám – bez pomoci podpůrného dýchacího přístroje sám dýchat. A na základě soudního rozsudku extrémistického krajně levičáckého soudce mu neomarxističtí krajně levičáčtí extrémisté v bílých pláštích úmyslně odpojili podpůrný dýchací přístroj a následných pět minut se sadisticky kochali a vyžívali pohledem na to, jak se malý Charlie Gard dusí až kým nezemřel…

Ze srdce všem těm extrémistickým krajně levičáckým neomarxistickým politikům a jejich novinářům, jakož i již zhruba dvacet let zločineckému krajně levičáckému neomarxistickému extrémistickému režimu věrně sloužícím zločincům v bílých pláštích i zločincům v soudcovských talárech a bílých límečcích bych dopřál nejen smrt a popravu, a to nikoliv nějakou obyčejnou smrt  popravu, ale smrt a popravu stejně krutou a trýznivou jako měl Charlie Gard. To v porovnání s neuvěřitelnou trýznivosti smrti Charlieho Garda je dokonce i takové oběšení fakticky pohodovou smrtí. Totiž abych do vysvětlil, u kdysi v minulosti oběšených zločinců bylo ohlédacím lékařem do úmrtního listu napsána jako příčina smrti „udušení z oběšení“ nicméně toto „udušení“ nebylo ani zdaleka tak kruté a trýznivé jako tomu bylo u Charlie Garda. Oběšení buď vede k zlomení vazu a tím pádem okamžité smrti, a i v tom případě kdy ke zlomení vazu nedojde, utažení lana kolem krku a stlačení hlavní krční tepny krkavice vede k tomu, že se podráždí nerv Nervus Vagus, což vede okamžitě k upadení oběšeného do hlubokého bezvědomí, no a pak v stavu hlubokého bezvědomí začne docházet k pozvolnému dušení oběšeného, smrt se dostaví následně za cca 20 – 30 minut. To udušení proto, že se člověk nemůže nadechnout a ani vydechnout je mnohem krutější.

Před několika lety vypukla aféra v Polsku, když několik osazenstev sanitek spojených s patology jako organizovaná zločinecká skupina prodávajících lidská srdce, ledviny a jiné orgány po několik měsíců vraždilo některé pacienty tím, že jim vpichli .injekci určenou k uvolnění svalů, která těmto pacientům uměle způsobila fakticky stejnou atrofii břišních svalů jakou měl Charlie Gard a tito pacienti nemohouce se v důsledku uměle vyvolané atrofie břišních svalů nadechnout ani vydechnout zemřeli stejně krutou smrtí jaké byl úmyslně usmrcen Charlie Gard. Ze srdce všem těm britským extrémistickým krajně levičáckým neomarxistickým politikům, novinářům, lékařům, soudcům, potažmo dalším osobám majícím podíl na této trýznivě kruté smrti Charlie Garda bych dopřál každému jednomu z nich jednu tuto injekci určenou k uvolnění svalstva, respektive uměle způsobující svalovou atrofii aby si i oni mohli „vychutnat“ tuto velice krutě trýznivou smrt o které s nehorázně cynickou drzostí tvrdí, že byla údajně prý „v nejlepším zájmu Charlie Garda“.

Případ vraždy tzv. „euthanasií“ 11-měsíčního anglického chlapce Charlie Garda ve své bestiální krutosti, sobectví s bezohlednosti je ještě horší než byl případ „euthanasie“  oné sedmdesátileté Holanďanky s jejíž vraždou souhlasili její vlastní děti, zatímco s vraždou Charlieho Garda jeho vlastní rodiče nesouhlasili. V tom případě „euthanasie“ sedmdesátileté Holanďanky v podstatě nešlo o nic mimořádného ani zvláštního. Byla to zcela běžná, rutinní „euthanasie“ jakých jsou bez souhlasu, ba dokonce i bez vědomí obětí tohoto zločinu provedeny tisíce a tisíce. Pouze jen – viděno z pohledu samotných vrahů – souhrou několika nešťastných náhod tento konkrétní případ na rozdíl od tisíců a tisíců jiných případů vyplul tento případ na povrch, respektive dověděla se o něm veřejnost.

O co šlo? Nejprve byla ona sedmdesátiletá oběť této tzv. „euthanasie“ bez svého vědomí lékařkou nadopovaná uspávacími prostředky. A zatímco se lékařka bavila s jej dospělými dětmi povídaje si s nimi jakoby nic o tom, že brzy Vaše matka usne a teď ji dáme smrtící injekci nebo infuzi (tento detail si již přesně nepamatuji) postihla vrahy viděno z jejich pohledu první nešťastná náhoda, tj. sedmdesátiletá pacientka, která měla již po oněch uspávadlech tvrdě spát se jim nečekaně probudila. A současně druhou nešťastnou náhodou bylo to, že těsně před svým úplným probuzením v polospánku, polomrákotách již zřetelně slyšela že ji lékařka hodlá teď zabít. No a sedmdesátiletá paní hned se začala zuřivě vzpírat a opakovaně stále do kola a do kola opakovaně křičet „Já nechci zemřít!! Já chci žít!!“.Lékařku to však nijak ale nevyvedlo z míry, určitě to nebylo poprvé co se jí stala tato malá komplikace kdy se jí nechtěně probudil pacient dříve než ho stihla zavraždit. A proto lékařka zcela rutinně křikla na její děti: „Držte mi ji ať jí mohu píchnout tu smrtící dávku!!“, no a její děti hned přiskočili aby pomohli lékařce překonat fyzický odpor jejich sedmdesátileté relativně fyzicky zdatné vitální matky permanentně se zuřivě vzpírající a křičící stále dokola: „Já nechci zemřít! Já chci žít!“. Pokud si snad někdo naivně myslel, že po tomhle to ona lékařka a její děti vzdají, no tak to byl skutečně velice naivní. Lékařka by tím přišla o finanční odměnu za tzv „euthanasii“ a děti by museli pak asi nejméně dalších dvacet let čekat na své dědictví, neboť šance, že by jejich sice sedmdesátiletá, nicméně ale přesto relativně dobrým zdravím a vitalitou překypující jejich matka, že by snad přirozeným způsobem zemřela v dohledné ne příliš vzdálené době, v to příliš doufat tedy vzhledem k matčině zdraví a vitalitě rozhodně nemohli. A tak se rozhodli, že tu „euthanasii“ nevzdají ale dotáhnou do konce. Vždyť jak jinak, jde  zde přece o to nejlepší dobro jejich milované maminky viďte?

Ale tu najednou postihla je z pohledu těchto vrahů již třetí nešťastná náhoda, a to že se tam najednou nachomítla nějaká cizí osoba a současně čtvrtou nešťastnou náhodou bylo, že táto cizí osoba k vrahům nepatřící patrně asi ani nebyla zcela uzrozumněna s vraždou dotyčné sedmdesátileté paní tzv. „euthanasií“. Tohle vše je pro vrahy doposud stále ještě jen malá nepříjemnost. I kdyby nás dotyčná cizí osoba udala no tak co se může stát? Lékařka to obvinění popře a tak to minimálně zůstane jako „tvrzení proti tvrzení“. Navíc kdo by si dovolil pochybovat o pravdomluvnosti tak důstojné osoby jako je samotná paní doktorka – lékařka? Vždyť je to směšné! A to ještě navíc děti zavražděné jako spolupachatelé vraždy své matky by ovšemže zcela jednoznačně potvrdili jako pravdivou tu verzi událostí, kterou by řekla lékařka – jejich hlavní spolupachatelka na vraždě jejich matky. A nakonec by ještě ona svědkyně vraždy jejich vlastní matky byla trestně stíhána za údajné křivé obvinění….

Ale bylo to pro vrahy horší, neboť z hlediska vrahů došlo zde k páté nešťastné náhodě. Totiž ta cizí osoba měla mobilní telefon, který použila jako nahrávací kameru a ten zápas vrahů se starší vražděnou ženou natočila. Vrahové sice si byli vědomi, že jsou natáčeni, nicméně byli momentálně na 100% zaměstnáni zápasem s vitální fyzicky relativně zdatnou sedmdesátiletou ženou a proto v dané době nemohli proti svému natáčení nic podniknout. Riskovali by jinak totiž že chvilkové oslabení náporu svých vrahů by ona vražděná sedmdesátiletá žena mohla eventuálně „zneužít“ aby se jim třeba vymkla a utekla jim pryč, čím by z její „euthanasie“ nakonec nebylo nic. Vrhnout se na osobu, která je nahrává  cílem sebrat jí mobil a zničit její důkaz o právě proběhlém zločinu totiž mohou až mohou až když násilím zlomí odpor oné „euthanasií“ vražděné ženy alespoň natolik, že mají jistotu, že již nebude schopna jim utéci a že tedy skutečně zemře. O to se ostatně také i pokusili, nicméně dotyčná osoba to patrně i předem tušila a proto při prvém náznaku jejich protiútoku jim utekla pryč i se svým mobilem a důkazem proti nim, který již nebylo možné popřít.

A tak tento konkrétní případ na rozdíl od tisíců a tisíců jiných uzřel světlo světa a lidé se o tom dozvěděli. Byť i nakonec vrahům se nestalo vůbec nic, žádný trest, žádná sankce, dokonce ani jen žádná pokuta. Lékařka dostala pouze jen jakési formální písemné napomenutí. Bylo to velice trapné a ubohé. Ani toto napomenutí totiž nebylo napomenutím za spáchanou vraždu, ale spíše – alespoň to budí ten dojem – za její diletantský způsob provedení, že řeknu-li to natvrdo byli vrahové tak neprofesionálně hloupí, že připustili aby oběť vraždy mohla křičet že nechce zemřít a že chce žít a navíc aby tento její křik mohla slyšet nepovolaná osoba, která to zneužila a natočila na svůj mobil, aby pak údajně prý mohla lživě vzhledem k tomu, že stará pani křičela že nechce zemřít a že chce žít pokusit se zpochybňovat vůli sedmdesátileté pacientky zemřít… atd. atd.

V Belgii zase jeden lékař tzv. „euthanasií“ zavraždil katolickou řeholnici i navzdory tomu, že ona i navzdory opakovanému nátlaku pokaždé kategoricky odmítla akceptovat tzv. „euthanasii“ své osoby, a lékař který jí přesto nakonec tzv. „euthanasií“ zavraždil do jejího chorobopisu zapsal, že provedení „euthanasie“ své osoby tvrdošíjně odmítala výlučně pouze z důvodů svého ovlivnění náboženstvím v důsledku čehož údajně prý nebyla způsobilá racionálně uvážit to, co je dle názoru onoho lékaře – vraha údajně prý pro ni to nejlepší…

Jinak ale vždy a všude když se euthanasie zaváděla se takticky postupovalo tzv. „salámovou metodou“. Na úplném počátku pro to aby takový zákon vůbec prošel se v prvotní verzi uvádělo že musí být vždy splněny tyto čtyři podmínky: za prvé, že se to týká pouze jen smrtelně nemocných pacientů jejichž smrt již nelze nijak odvrátit, za druhé, že jsou tito pacienti navíc vystaveni nesnesitelným bolestem, které nelze nijak utlumit na snesitelnou míru, za třetí že se jedná o dospělou zletilou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům a za čtvrté, že dotyčná osoba zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku projeví zcela svobodně svou vůli zemřít „euthanasií“ písemným vlastnoručním souhlasem plus celé to bude úředně zdokumentováno ve formě notářského zápisu. A důvodová zpráva k onomu zákonu navíc též pokaždé přesvědčovala poslance, že půjde o zcela výjimečné případy, kterých bude v celém státě jen několik málo ročně. Ergo – když ptáčka lapají, hezky mu zpívají…

Jakmile se to ale přijalo, tak to bylo jako otevření Pandořiny skřínky, potažmo jako vypuštění „Džina“ z láhve, kterého již nikdy nic nepřinutí aby se vrátil zpátky. A salámovou metodou se euthanasie začala dalšími novelami onoho zákona dále rozšiřovat na stále další a další případy. Padla první podmínky, že proč jen smrtelně nemocní když je splněna druhá podmínka že pacient je vystaven nesnesitelným bolestem, které nelze nijak utlumit na snesitelnou míru. Novelizací se zavedl nový termín „kvalita života“ a ruku v ruce s tím padla i druhá podmínka vždyť pokud platí první podmínka, že se jedná o smrtelně nemocného pacienta jehož smrt již nelze nijak odvrátit je jeho kvalita života velice mizerná a proto ani není třeba aby byl ještě navíc vystaven nesnesitelným bolestem, které nelze nijak utlumit na snesitelnou míru. Padla i třetí podmínka že se musí jednat o dospělou zletilou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, neboť tohle je prý nespravedlivé vůči nezletilým dětem jakož i vůči těm zletilým osobám, které v důsledku svého stavu bezvědomí, duševní nemoci, stařecké nemoci, potažmo jiných důvodů nejsou ať již objektivně a fakticky schopné anebo vzhledem k dané restriktivní legislativě nejsou subjektivně právně způsobilé takový projev vůle učinit. A brzy na to padla i čtvrtá podmínka, zejména odpadl obligatorní notářský zápis, protože je to tak velmi zbytečně finančně drahé a administrativně byrokratické a náročné. A nakonec padl i písemně projevený souhlas, to by totiž bylo diskriminační vůči těm co buď neumí anebo ze zdravotních důvodů nemohou vůbec či nejsou schopni psát atd. a tedy stačí i jen verbální souhlas což je úplné otevření se masovému vraždění lidí „euthanasií“, neboť „euthanasií“ zavražděný člověk již nikoho nemůže žalovat, nikoho nemůže udat, na nikoho si již nemůže nijak stěžovat…

A víte jaký tento zákon o euthanasii má dnes název? V různých státech světa se ovšemže používají  různé jazyky, ale jinak odhlédnouce od použití daného příslušného jazyka té či oné země je jinak název onoho zákona o „euthanasii“ vždy úplně stejný a tento název zákona o euthanasii například v českém jazyce zní „Zákon o důstojné smrti“. Jaká čirá náhoda! Taková obrovská náhoda!! Je to až k nevíře, že čirou náhodou v různých zemích světa údajně prý nezávisle na sobě dotyčnému zákonu o euthanasii dali čirou náhodou úplně všude opět čirou náhodou úplně stejný název!!! Že by snad nechtěná telepatie???

Jsem-li věřící křesťan – katolík, tak tedy moje náboženská víra ještě vůbec neznamená, že jsem snad nakloněn věřit nějakým pověrám více než jsou pověrám ochotni věřit atheisté. Možná je tomu dokonce právě naopak. Víra v pověry je těžký hřích hned proti prvnímu Božímu přikázání a já si toho velice dobře vědom. Kromě toho já i jinak ačkoliv si vědu nesmírně vážím, či spíše právě proto, že si vědu nesmírně vážím jsem měl vždy velmi silné pochybnosti a výhrady vůči existenci takových pseudovědeckých pověr jako jsou takzvané parapsychologické jevy, konkrétně jako jsou například údajná hypnóza, telekinéza či telepatie. A obhájce těchto pseudovědeckých pověr jsem vždy pokládal za přinejmenším vyšinuté jedince,ne-li přímo za blázny…

Nicméně ale pokud zde nenajdu jiné logické vysvětlení, tak možná i já nakonec uvěřím v telepatii, a to tím spíše jak se ukázalo v ˇPoslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky rektor Univerzity Masarykovy v Brně profesor Zlatuška a několik dalších poslanců z řad politického hnutí ANO 2011 nejen že předložili v tomto volebním období Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky 2013 – 2017 návrh zákona – pod názvem div se světe – „Návrh zákona o důstojné smrti“, ale ba co víc přibližně v stejné době (respektive o něco dříve) byl „Návrh zákona o důstojné smrti“ předložen také i v Španělsku a navíc div se světe čirou náhodou když mi o několik měsíců tento španělský „Návrh zákona o důstojné smrti“ dodatečně poskytli moji internetoví španělští přátelé, tak jsem při jeho četbě měl pachuť z představy, že ho Španělé opsali od českých poslanců, což vzhledem k časové prioritě španělského „Návrhu zákona o důstojné smrti“, před vznikem českého „Návrh zákona o důstojné smrti“ logicky není možné aby Španělé opisovali od Čechů. A tak asi mi teď zůstává jen ta šílená představa o nějaké nonverbální parapsychologické telepatické komunikaci mezi Španěly a Čechy, která asi španělským poslancům umožnila opsat od svých českých kolegů „Návrh zákona o důstojné smrti“ dříve, než ho čeští poslanci dali na papír.

Doufám, že ironii mého předešlého odstavce jste všichni pochopili a tudíž nebudete se nijak pozastavovat nad nesmysly, které jsem napsal o odstavec výše. Jinak pokud jde o Českou republiku, tak vláda České republiky naštěstí vydala k tomuto „Návrhu zákona o důstojné smrti“ negativní stanovisko, a posléze tento „Návrh zákona o důstojné smrti“ který nezískal důvěru vlády České republiky byl po zásluze odložen mezi méně důležité návrhy zákonů. A teď navíc je již i zřejmé, že tento „Návrh zákona o důstojné smrti“ v tomto volebním období 2013 – 2017 Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky již nebude z časových důvodů poslanci Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky meritorně projednán.

Tak či onak ale jsem velice rád, že tento návrh zákona chtějící zavést v České republice tzv. „euthanasii“ nemá v našem státě podporu žádné parlamentní politické straně, a to dokonce tento návrh skupiny poslanců politického hnutí ANO 2011 a čele s rektorem Univerzity Masarykovy v Brně profesorem Zlatuškou nezískal oficiální podporu dokonce ani svého vlastního politického hnutí ANO 2011. A jsem rád, že čeští poslanci jako celek nejsou žádní hlupáci, a že dokonce i většina z těch českých, moravských a slezských poslanců, kteří jinak zcela jednoznačně podporují umělé potraty jsou naopak zcela jednoznačně proti euthanasii. Ostatně nelze popřít, že je to od nich zcela rozumné,  racionální a zejména pak pragmatické. Pokud jde třeba o umělé potraty, zde si takový osobně pragmatický poslanec totiž může sobecky říci si „nuž pročpak bych nepodporoval umělé potraty když já sám nyní již umělým potratem zabit býti nemohu..“ Ano, viděno z ryze sobecky pragmatického hlediska je to skutečně tak – nikdo z nás již narozených již dodatečně umělým potratem zavražděný být již nemůže. Nicméně ale toto co platí v případě umělého potratu, v případě tzv. „euthanasie“ neplatí!!

Každý z nás kým žije na tomto pozemském světě muže být zavražděn euthanasií. Proto každý, dokonce i ten nejcynitštější sobec si musí uvědomit, že i pro něho je eventuální zavedení tzv. „euthanasie“ velice dvojsečné. V případě eventuálního zlegalizování tzv. „euthanasie“ dnes by mu to eventuálně sice mohlo být k užitku, neboť by třeba touto formou mohl i když formálně sic ne přímo DE IURE legálně ale zato stoprocentně DE FACTO quasi-legálně díky této tzv. „euthanasii“ zavraždit své rodiče, zbavit se svých nákladů ve prospěch nemocných a starých rodičů plus ihned mohl zdědit jejich majetek. O nějakých třeba dvacet let později však ale totéž co sám provedl svým rodičům by zase pro změnu naopak mohli jeho vlastní děti provést jemu samému. Vždyť když on (či ona) tak velice toužil po majetku svých rodičů, že je předčasně z tohoto světa odpravil na druhý svět díky tzv. „euthanasií“, aby jejich majetek mohl zdědit, nuž tak proč by jeho vlastní děti měli být méně sobecké než byl on vůči svým vlastním rodičům a rovněž tak nevyužít ke svému vlastnímu prospěchu tuto tzv.“euthanasii“ když je to tak ekonomicky výhodné???

Ano, je známo, že „revoluce požírá své vlastní děti“. A to platí i o revoluci neomarxistické! Podle hesla „Kdo druhému jámu kope sám do ní padne“, určitě mnozí z těch co nějakým způsobem podporovali ať již tzv. „euthanasii“ anebo tzv. „asistovanou sebevraždu“ nakonec ironií osudu sami byli někým zlikvidování touto jimi původně podporovanou tzv. „euthanasii“, a obdobně tak mnozí z těch co původně podporovali zavedení tzv. „asistované sebevraždy“ sami byli později někým – pro koho to bylo ekonomicky výhodné – nakonec ZA-SEBEVRAŽDĚNI.

Na závěr bych ještě uvedl, že tzv. „euthanasie“ je „vynález“ Hitlerova nacistického Německa. Začalo to tím, že v roce 1941 Goebbelsovo Ministerstvo propagandy natočilo propagandisticky vysoce dokonalý film „“Ich klage an“ (v překladu: „Žaluji“) propagující tzv. euthanasii. Byl to propagandisticky dojímavý film o lásce jistého lékaře s jistou ženou, která onemocněla na nevyléčitelnou smrtelnou nemoc a hrozně trpěla, a proto tento lékař z lásky a soucitu k této milované ženě ji z milosrdenství podal na její úpěnlivé prosby smrtící lék, přičemž hlavním těžištěm tohoto propagandistického filmu byl detailně zachycený soud s tímto lékařem v Německu, kde se právě tento soud stal fakticky tribunou tohoto souzeného lékaře až to propagandisticky málem vypadalo tak jako kdyby morálně on soudil krutý německý justiční systém neumožňující smrtelně nemocným a navíc k tomu ještě i těžce trpícím lidem toužícím zemřít smrt z milosrdenství. Je až překvapivé a šokující, že v tomto nacistickém propagandistickém filmu z roku 1941 jsou na obhajobu tzv. euthanasie  používané úplně stejné propagandistické argumenty, jaké dnešní liberálové a jiné stoupenci tzv. „euthanasie“ na obhajobu této tzv. „euthanasie“ používají i dnes v naší současnosti..

Po druhé světové válce byli autoři scenáře, režiséři a další osoby spolupodílející se na vzniku tohoto nacistického propagandistického filmu o „euthanasii“ za tento film odsouzeni na trest smrti a popraveni, oběšeni. Vzhledem k tomu, že tito zločinci spolupodílející se na vzniku nacistického propagandistického filmu „Ich klage an“ v roce 1941 nebyli obžalováni ze žádných jiných zločinů, je tudíž zřejmé, že jejich tresty smrti oběšením jim tudíž byli uloženy výlučně pouze jen za jejich podíl na vzniku tohoto nacistického filmu propagujícím tzv. „euthanasii“. V této souvislosti vzhledem k nejnovějšímu politováníhodnému politickému vývoji ve Veliké Británii mající za následek plnou akceptaci tzv. „euthanasie“ mně tudíž zcela logicky napadá tato kacířská otázka: Bude snad Velká Británie jako člen protinacistické tzv. „Velké Trojky“ – co se tady zcela logicky nabízí –  požadovat též dodatečnou revizi svého tehdejšího postoje vůči propagaci „euthanasie“, respektive rehabilitaci spoluautorů filmu propagujícího „euthanasii“ „Ich klage an“ z roku 1941, když kromě podílu na tomto kontroverzním filmu nespáchali a tedy ani nebyli odsouzeni ke svým trestům smrti za nic jiného?

Henryk Lahola

loading…

Není zde článek celý?