Hrdinové kapitalistické práce

A
třetí překvapení je, že pro změnu pro nikoho není překvapením jedna věc,
která mně naopak přijde jako vlastně přelomové zjištění. Totiž že lidé
pracující za mzdy u dolní hranice přijímají svůj osud smířeně, pokorně,
až bych možná řekl „otrocky“, dokonce s jakýmsi šibeničním humorem, když
si jdou pro měsíční výplatu, která jiným stačí tak na dvě hodiny:
„budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem“, jak zaznělo v
reportáži. Jak málo často se tam stává, že člověk s prací sekne a jde o
dům dál, kde mu dají zfleku o polovinu víc (a nabídky dnes samozřejmě
jsou). Jak silným faktorem je „jistota“ dané práce (čti: tady mně ztráta
zaměstnání fakt nehrozí, protože kdo by to šel za pár šupů dělat). Jak
silným faktorem je kolektiv, který při té bídě drží pohromadě a pomáhá
si. A jak nemilosrdně toho zaměstnavatelé – kterými je často i instituce
placená z veřejných peněz, jako je fakultní špitál – využívají.

Jen
shodou okolností jsem v nedávné době byl účastníkem dvou diskusí o
práci s lidmi, které dobře osobně znám a o kterých jsem přesvědčen, že
jsou pracanti a v daném oboru i „fachmani“. Berou celkem málo a v jednom
případě s nimi šéf dělá věci, proti kterým jsou zkušenosti p. Uhlové
ještě čajíček a kteří si do stáří zhuntované zdraví (faktem je, že to je
„vykoupeno“ o kus vyšší mzdou, ale nic zázračného). V diskusi oba
uznali, že kdyby s tím sekli, tak mají okamžitě za rohem nabídku na to
samé o třicet, čtyřicet procent víc.

Ale neseknou.

Nerozumím tomu. Zapadá to ale dobře jako dolní díl skládačky, když si
vzpomenu na pár let starou diskusi s jedním významným německým
zaměstnavatelem, který tu má továrnu a Čechy si nesmírně chválí –
šikovní, pracovití, ukáznění – to jinde v Evropě nenajdu, dodával.
Reportáž Saši Uhlové dodává dalších několik slov, které ovšem on už v
rozhovoru se mnou neřekl.

Ve spojitosti s tímto zmíním dnes hodně
probíranou problematiku minimálních mezd. Často zmiňovaným argumentem
je, že některé slušně prosperující země Evropy institut minimální mzdy
vůbec nemají – například Švýcarsko. (Takže proč bychom ji museli mít my,
že?) Jenomže k tomu chybí podstatný dovětek: v těchto zemích totiž
došlo k tomu, že oborové (nikoli odborové) organizace, tedy ony různé
Verbandy sdružující firmy (tedy zaměstnavatele!) podnikající v daných
segmentech dospěly k tomu, že si dohodly minimální úrovně mezd pro
jednotlivé džoby ve svých oborech. Nikoli jako zákon, ale jako ujednání,
které je učiněno a které se tudíž následně dodržuje. Dohoda se dá opět
konsenzuálním dohovorem ve Verbandu změnit podle vývoje situace – éra
krize, éra prosperity atd. – a ve výsledku je benefitem pro celý obor.
Vytváří na pracovním trhu stabilitu a kvalitu a znamená nemrhání
pracovní silou: chci být kuchař, protože vím kolik si vydělám, tedy jsem
kuchař, postupně se zlepšuju, můj talent i výcvik je využit naplno,
udělám hodně práce a ta je kvalitní. Nepraštím s vařečkou a nejdu dělat
přepojišťovacího agenta a následně řidiče kamiónu jako u nás.

Je to
dobré pro konkurenční prostředí, protože když všichni v daném oboru
platí svoje lidi víceméně stejně, nezískává se konkurenční výhoda tím,
že bych přemýšlel, jak vyzrát na konkurenci tím, že budu shánět lidi s
tím, že jim zaplatím co nejmíň to jde – ale získávám konkurenční převahu
tím, že si to zorganizuju s co největší efektivitou, s co nejvyšší
kvalitou, s co nejzajímavější inovací, popřípadě se vším tímto
dohromady.
Samozřejmě, jak už bylo vícekrát řečeno, následovat
švýcarský model bychom mohli tehdy, kdyby u nás žil dostatek Švýcarů,
tedy asi tak 10 miliónů. Pokud ne, je plošné a postupné (!) zvyšování
minimální mzdy prostředkem sice trochu humpoláckým, neflexibilním, s
možnými některými negativními efekty zejména v případě silné ekonomické
krize, ale zřejmě nic rozumnějšího se u nás nyní dělat nejde. Do
sofistikovaných a vycizelovaných řešení jsme ještě nedorostli; časem to
ale přijde.

Není zde článek celý?