Jan Burian: Stává se z nás buranov Evropy. Stát jako firma je zničení demokracie

Písničkář Jan Burian chystá nové album. Kromě psaní písniček a cestování se ale často vyjadřuje k politické situaci v naší zemi. Celá situace je podle něj smutná, stejně jak to, jak se změnila duše českého člověka. Největší zkouškou ale podle něj budou nadcházející podzimní volby, které mohou naši zemi zásadním způsobem změnit.

V jednom z vašich posledních fejetonů popisujete setkání s paní, která vám řekla, že je rasistka a nestydí se za to. Jak se to stalo, že v České republice vznikla situace, ve které je možné podobnou věc veřejně říci?

Mám pocit, že je to otázka jakési výchovy. Rozhodujícím momentem podle mého názoru bylo, když jsme vstoupili do Evropy a přestalo se mluvit o tom, že tam vstoupíme. Věci se přestaly hodnotit jakýmikoli civilizačními měřítky a zůstala jenom ekonomická kritéria. Podepsali jsme smlouvy, máme volný obchod, ale zapomněli jsme na to, jak jsme nevychovaní ve srovnání s lidmi ze Západu. V jiném fejetonu jsem popisoval situaci, kdy moje kamarádka ve Švédsku sebrala ze země láhev a hodila ji do koše. Za deset minut jsem se jí zeptal, proč to udělala. Ona ale vůbec nevěděla o čem mluvím. „Jakou láhev?“ ptala se. Jiný můj kamarád, tady v Česku, sbírá střepy a hrozně u toho nadává. To je ten rozdíl.

Pak jsou tu média, která nevychovávají. Novináři opustili ideu veřejnoprávnosti a platí pro ně pouze idea o tom, že informace je zboží. Nechtějí lidi informovat a vychovávat, a to ani v České televizi nebo v rozhlase, raději se řídí sledovaností a vybítají si informace podle prodejnosti. To je morální zločin.

Poslední věcí je, že elity, společenské i politické, udělaly z některých věcí normu. Když prezident řekne v rozhovoru z Lán, což je velmi důstojné místo s dlouhou tradicí, sprosté slovo, které se neříká ani normálně, maximálně mezi fotbalovými chuligány, rozhodně to snižuje laťku toho, co je možné. Nemluvím jen o prezidentovi, ale i o jiných politicích, kteří mají možná pozitivnější politický program, ale neudrží nervy na uzdě. Stává se z nás buranov Evropy. Jsme přitom v jejím středu. Kdybychom byli na periferii, chápal bych to více.

Připadá vám to v posledních letech čím dál horší?

Do jisté míry ano. Veřejný prostor se totiž uvolnil. Ta paní, která se sama označila za rasistku, by se za to měla stydět a v noci přemýšlet nad tím, co s tím bude dělat. To se neděje.

Zmiňoval jste veřejnoprávní média, vy sám dobře znáte Českou televizi. Co je na ní špatně?

Stejně jako jsme neudělali reformu zdravotnictví, máme zaostalé školství, jsou mezery i zde. Novinářům jsme nevštípili, co je to veřejnoprávnost. Do té nesmějí zasahovat peníze. Já si jako koncesionář neplatím média za to, abych byl baven. Chci vědět, co se děje, abych se mohl orientovat a kultivovat. Opuštění této myšlenky je velká chyba. Ředitel televize je trénovaný ze soukromé sféry a má úplně zvrácený pohled na to, jak má vypadat veřejnoprávnost a kultura. Tento člověk slouží byznysu, nikoli tomu, k čemu je povolán. Jestli se toto nevyřeší, nemáme moc velkou šanci se z tohoto problému dostat.

Jak vidíte ostatní média? Jaký vliv má jejich vlastnictví?

Za první republiky noviny patřily stranám. Ale každý to věděl a měl jasno v tom, kdo co říká a proč. Nezávislí novináři si hledali místo, kde mohli mluvit. Jenže dnes nevíme, co si myslí pan Kellner, pan Křetínský nebo pan Babiš. Víme jen to, že řídí své vlastní noviny podle sebe tak, aby pro ně byly prospěšné. To je kafkárna, něco, co by ve vyspělém demokratickém systému nemělo vůbec existovat. A nebo pouze na úrovni bulváru.

Často jezdíte na Island, dobře ho znáte. V čem je jiný než Česká republika?

Na Islandu se například tak dlouho nemluvilo o korupci, až došlo k finanční krizi, která mimo jiné z korupce vznikla. Situace už se ale uklidnila. Je to malá země, tudíž jsou její obyvatelé citliví na to, co se jim říká zvenčí. Druhá věc je, že se tam velmi rychle vracejí věci do starých kolejí. Přijde skandál, vyřeší se, ale není to jednoduché, protože nejsou lidé. Například teď volby vyhrála strana, která tu finanční krizi v podstatě způsobila. Islanďané jsou ale vzdělaní a angažovaní. Některé věci jim opravdu vadí. Když se premiérovo jméno objevilo v tzv. Panama Papers, do ulic vyšlo třicet tisíc lidí a byli tam tak dlouho, dokud neodstoupil. To je přitom desetina národa, u nás by to byl milion. To se u nás neděje. Ale možná by ani nemuselo, stačilo by, kdyby parlamentní systém fungoval tak, jak má.

Není to ve všem vzorová země, ale prostě standardní západní stát. Má své problémy stejně jako všude, ale zejména v kultivovanosti politiky jsou mnohem, mnohem dál. Jen doufám, že se i my budeme posouvat spíše dopředu.

Jak tenhle posun mohou ovlivnit volby?

Tyto volby nejspíš přinesou zničující zkušenost. Téměř žádnou stranu nemůžeme volit s čistým svědomím. Máme tu strany, které jsou evidentně na scestí, tedy strany jako firma. Když tohle řeknete někomu ve světě, vůbec nechápe, jak je to možné, a zhrozí se. Idea státu jako firmy znamená zničení demokracie. A pak tady máte strany s komplikovanou minulostí, ČSSD nebo ODS. Jejich pohled na Evropu je divný. Češi si nechali zničit své evropanství, skoro žádná strana není proevropská. Pravicové strany se najednou začaly hlásit k nacionálnímu socialismu. Vlastně k fašismu. Jejich xenofobní výroky jsou neuvěřitelné a v normálním demokratickém systému by to stačilo na odstoupení politiků. A tady je to téměř volební program. Volby parlamentní mě daleko víc děsí než ty prezidentské. Je to bohužel zkušenost, kterou si musíme odžít. Mě už ale příliš nebaví stále si odžívat nová traumata tohoto typu. Nicméně doufám, že to nakonec povede k poučení.

K poučení politiků?

Voličů. Dokud se nepoučí voliči, nepoučí se ani politici. Pořád ještě existuje idea, že jsou to naši zaměstnanci, nikoli majitelé tohoto státu, o což usiluje hnutí ANO. To nikdo nevidí, že to, co ANO chystá, je v podstatě privatizace státu?

Hodně cestujete. Jak vnímáte vliv migrační krize na celou situaci?

Jedna věc je migrační krize a druhá věc je to, jak se o ní mluví. Je to mediální záležitost, apel na člověka, který nic neví, nic nezažil a bojí se vystrčit hlavu ven. Nejvíce to funguje na lidi, kteří neumějí cizí jazyky a nikam nejezdí. Bohužel. Přesně na tu paní, která si myslí, že rasismus není nic špatného. My jsme ve středu Evropy a často si připadáme jako samozřejmí nositelé kultury. To je základní problém. Není to tak. Sami se musíme kultivovat. Když člověk vyjede ven, není zavalen žádnou migrační krizí. Vidí civilizované země, kde společnost funguje a řeší své problémy. Když jsem se jednou ve Švédsku vracel z mejdanu, potkal jsem tzv. nového Švéda, člověka tmavé pleti. Usmál se na mě a pozdravil mě, protože Švédové mají ve zvyku se zdravit. To byl ten terorista, co mě měl zastřelit? Jsem upřímně nešťastný z toho, co se s duší českého člověka stalo. Jak snadno jsme se nechali zmanipulovat a nehledáme původce této manipulace, a přimkneme se spíš k němu, než abychom na sobě začali pracovat a nebo alespoň neměnili svůj hodnotový žebříček k horšímu. V dějinách si přece vždycky jedno království připravovalo půdu pro obsazení druhého království tím, že je zbavilo hodnotového žebříčku. Protože lidé zbavení hodnotového žebříčku jsou ochotni přistoupit na cokoli, co jim přinese nějaký řád. To by mohla být tragédie. Vezměte si jen tu strašnou ostudu, že jsme za celý rok přijali pouhých dvanáct uprchlíků. A zkuste dneska vyslovit jen to samotné slovo uprchlík někde v hospodě…

Odráží se vaše pocity ze současné situace také ve vaší tvorbě?

To má dvě roviny. Jedna je taková aktuální, kdy člověk upozorňuje na věci, o kterých je dobré mluvit. Já o politice na svých koncertech spíše mluvím, než že bych hrál písničky. Ty jsou nadčasová záležitost.

Druhá věc je, že by se člověk měl snažit nepoddávat se nekulturnosti, která jej atakuje. Každý by se měl pokoušet sám kultivovat a jít příkladem, o to se snažím, ale nemusím se do toho nijak nutit, jde to poměrně samo. Důležité je přitom nevzdávat touhu po skutečném umění, neničit se tezemi, jaké musí být. Mělo by být svobodné a umělecké hodnoty se na pocitech a myšlenkách lidí vždycky odrazí. Lidé se často diví, jak krásné některé písničky mohou být. My máme spolek Osamělých písničkářů, což je asi třicet velmi talentovaných lidí, kteří píší krásné věci. Nikde se nevysílají, protože veřejnoprávní rozhlas je orientován jinak. Dnes si ale lidé mohou najít cestu díky internetu a na koncertech.

Kultura sama o sobě člověka kultivuje, je stejně důležitá jako zdravotnictví a vzdělávání. Bez ní bychom neměli sebereflexi, nevěděli bychom, kdo jsme, jak cítíme, kam máme jít. To, že někdo říká, že umělci jen natahují ruce a chtějí peníze, je jeho nemoc. To je pohled nemocného člověka. Už od starého Egypta nebo Číny je přece jasné, že bez kultury bychom nevěděli, že jsme lidé. Byli bychom jen zvířátka, která hledají žlab, ve kterém se nejlépe nažerou. To je nutné zdůrazňovat zvláště v době, kdy jsme pod tlakem zoufalců, kteří si myslí, že je všechno jenom otázka peněz.

Chystáte další desku?

Jsem ve finální fázi desky, která se jmenuje Jihotaje. Trochu erotický pohled. Je to dvojalbum natočené se skupinou, která se jmenuje Bizarre Band. Osm muzikantů s klasickým hudebním  vzděláním  i přístupem. Posluchači na ní najdou dvanáct mých nových písní a dvanáct písní, které si vybrali oni. Tohle album by mělo zhodnotit poslední období mé práce. Přestože poslední dobou píšu hlavně fejetony, mám příjemně plodné období i v poetické oblasti. Píšu básně a skládám nové písničky.

Není zde článek celý?