Jeden den kluk, druhý den holka, rodiče žalují školu!

Čtete dobře, britští křesťanští rodiče žalují školu, jež takto útočí na zdravý osobnostní vývoj jejich dítěte, které v šesti letech prohlásila za „transgender osobu“.

„Věříme, že je špatné u velmi malých dětí podporovat transgenderismus – kluci jsou kluci a holky jsou holky. Pohlavní porucha je něco, co my křesťané musíme vnímat s láskou a pochopením, ale ne v prostředí základní školy,“ argumentují rodiče a já s nimi souhlasím. Na jedné straně, výchova muslimských dětí jejich rodiči k lecčemus ne úplně „košer…“ se zhusta hájí stylem – je to jiná kultura, musíme respektovat jejich náboženské vyznání, je to jejich lidské právo…, ale jde-li o rodinu křesťanskou, tak najednou jako by onen respekt k náboženské víře a lidským právům vzal za své.

Křesťanští rodiče v Anglii chtějí soudit školu, která děti tlačí do transgenderových rolí

Bojovníci za tuhle queer/LGBT/gender ideologii si ovšem asi neuvědomují, jak nebezpečná může být pro malé děti sugesce, a také existenci tzv. syndromu falešných vzpomínek, jenž často prokazatelně způsobil sugestivně kladenými otázkami psychologa u člověka falešné přesvědčení, že byl v dětství pohlavně zneužíván, typicky jedním z rodičů nebo příbuzných. A stejně tak může genderová výchova malým dětem vsugerovat, že jsou jiného pohlaví, než je to jejich biologické, případně že jsou někdy to, někdy ono, jak je zrovna napadne – ve stylu – mám jít na ježka, nebo si nechat háro až po kolena? Zkrátka pohlaví si můžete, dětičky, střídat jako ponožky, je to „naprosto v pořádku“.

„jak obtížné je implantování nepravých vzpomínek jednotlivcům. Nejslavnějším příkladem testu je tzv. dítě ztracené v obchodním domě, zahrnující několik základních bodů pro konstrukci vzpomínky – pět až šest let věku, pláč, pobíhání po obchoďáku a nápomocnou starší osobu, která nakonec dítě vrátí rodičům. K experimentu jsou vybrány osoby, kterým se nic podobného prokazatelně nikdy nepřihodilo. Výsledky jsou překvapivé. Sugesci, podpořené svědectvími příslušníků rodiny a opakovanými rozhovory, podléhá i 25 % účastníků. Ti posléze nejenže prohlašují, že si na událost, kterou při prvním sezením jasně popřeli, vzpomínají, ale při třetím řízeném rozhovoru ji už sami obohacují o nové detaily. Fantazií doplní vzpouzející se skládačku paměti a dokud nejsou seznámeni s faktem, že se jedná o lež, vůbec o svých vzpomínkách nepochybují. Vybavují si pocity, zvuky i obrazy.“

Syndrom falešné paměti: Mohou vzpomínky podvádět?

V podstatě takhle mohou „správně“ ideologicky indoktrinovaní terapeuti, asistenti, poradci, učitelé či vychovatelé tímto způsobem účinně dětem vymývat mozky. A stačí krátké proškolení v základech techniky „přesvědčování, co je to jediné správné…“, tj. ideologické manipulace.

Nezbývá než doufat, že rodiče se u britských soudů svých práv nakonec domohou, že to nedopadne odebráním dítěte ve stylu norského Barnevernu. Pokud soud prohrají, může to, obávám se, byť nejsem věštec ani prognostik, otevřít Pandořinu skříňku sociálně-inženýrských experimentů na dětech ve stylu Dr. Josefa Mengele.

Držím palce rodičům!

Není zde článek celý?