Ještě jednou k epigonství

Kazem
českého ultraliberalismu není jen to, že je epigonský, on je především
mravně ubohý, přízemní a hloupý: tím však nejspíš demaskuje
podstatu ultraliberalismu vůbec, jinde ještě maskovanou jistým kulturním
nátěrem; nám naši ultraliberálové ukázali skutečnou dřeň „liberálního“
myšlení (takže jeho epigonství je vlastně výhra), ale mně nejde do hlavy
hlavně otázka, jak mohou lidé obecně za touto chimérou kráčet tak
neochvějně dál, ba vyměnit jedny její hlasatele (když se jejich ubohost
stala neúnosnou) za jiného, který je jejím ztělesněním vůbec nejhorším:
tím myslím Babiše.

Myslíte, že by skutečná „poptávka“ po někom rovném a
spravedlivém takového politika nakonec nevyvolala? Jenže u nás není
především ona poptávka, a tím je to horší: jak už jsem někde řekl, Čech
je ona lafontainovská a pascalovská třtina, která se za nepohody ohnula –
ale už se nenarovnala a dál se jen plazí.

Ve své poslední
knize mám pasáž o českém „pragmatismu“, na níž mi poměrně záleží, a na
jejím konci stojí: „Proto říkám, že z nás už kloudná myšlenka do skonání
věků nevypadne, budou se holt líhnout v jiných hlavách někde jinde. Náš
dějinný potenciál se vyčerpal. Jsme už jen takoví udržovací, cizím
slovem paliativní…“ V této věci se tedy s panem Dolejším rozcházím
méně, než se zdá, a někdo by mi dokonce mohl vrátit poznámku o
přemrštěnosti.
Problematika „epigonství“ mi ve skutečnosti
přijde příliš ošemetná, a možná nepodstatná, takže s touto kategorií
vlastně ani příliš neoperuji: co všechno bych musel zvážit, aby ta úvaha
obstála!

Česká politika První republiky působí vskutku dost uboze:
jakési nevábné rejdění kolem nedotknutelného Masaryka.

Přesto si
nemyslím, že musel být československý projekt neúspěšný, nebýt
ostatních, horších důsledků špatného „versailleského“ míru, zvlášť té
obrovské německé frustrace, k níž jsme bohužel svou troškou přispěli;
ale ne dávkou největší.

Nelze přece opomenout, že toto období poměrně
přízemní politiky je zároveň obdobím velkého kulturního rozkvětu, kdy
dokonce sebevědomé české měšťanstvo po sobě zanechává stopy, za které se
dodnes nemusíme stydět: stačí srovnat architekturu a užité umění první
třetiny 20. věku s dnešním barbarstvím „podnikatelského“ nebo spíš
veksláckého „baroku“ a výhradním úspěchem kýče a kýčařů v umění (i když
zářné výjimky se tu najdou, ale právě že jen výjimky). Spolupráce vysoké
kultury a horní společenské vrstvy tehdy zjevně ještě fungovala.

Pokud
však soudíme meziválečnou českou politiku, měli bychom se rozhlédnout,
zda je na tom okolní Evropa té doby lépe: Francie, náš tehdejší vzor,
určitě ne, je to dost podobná přehlídka průměrnosti, jako skoro celá
Třetí republika.

To, že ze sebe Francie nakonec v krizi vydala člověka
formátu de Gaullova, je skoro až zázrak. Ale ta politická mizérie je ve
Francii rovněž spojena s obrovským kulturním rozmachem.

Naproti tomu
Edvard Beneš jako čs. ministr zahraničí byl v té době osobnost stěžejní a
jako přesvědčený budovatel Společnosti národů by měl být dodnes uznáván
za význačného předchůdce toho, co dnešní svět potřebuje jako sůl:
politické a právní integrace na planetární úrovni.

Pokud jde o
epigonství kulturní, jsem ještě rozpačitější: nelze požadovat, aby
literatura, malířství a sochařství, hudba, architektura, fotografie,
film plodily jen samé velikány a samá veledíla. Právě naopak: každá
kultura stojí na obrovském množství tvůrců druhého, třetího, čtvrtého
řádu, kteří se zkrátka snaží.

Ve Francii je daleko víc (vydávaných)
podprůměrných spisovatelů než u nás, ti ovšem nepřejdou přes jistý práh
věhlasnosti, takže o nich nevíme, a myslíme si, že jsme jediný národ se
spoustou grafomanů.

Z toho kulturního humusu pak občas vyrostou velcí
umělci a velká díla, ale jen proto, že ti lidé v počáteční nejistotě
také našli odvahu snažit se. Ta odvaha musí tedy být povzbuzována, ale
také tlumena tíže nezdaru. Snažit se podle svého talentu, abych ten
talent vůbec ozkoušel a poznal, mi přijde vždy úctyhodné, a je to
vždy k větší chvále bytí, takže bych umělecké epigony v žádném případě
neurážel… pokud by zůstali na tom místě, které jim patří.

Zrníčko
krásy, které stojí za to, se totiž najde u každého. Francouzští
renesanční básníci, kteří založili novodobou francouzskou poezii a
rozhodli se také prosadit francouzštinu jako jazyk všelidské komunikace,
byli ostatně za epigony prohlašováni od začátku a jsou někdy dodnes
(Ronsard opisoval Horatia s nestoudností až geniální).

Skutečný
problém vidím v tom, jsou-li žebříky ve společnosti zbudovány tak
paskřivě, že usnadňují vzestup právě epigonům a velké tvůrce shodí hned z
druhého stupínku. Tomu se však dosud nikdy a nikde úplně nezabránilo,
vždy jde jenom o intenzitu křivdy, a tedy ne o epigonství samo, ale o
smrad a temnoty, ve kterých si libuje společnost vůbec.

Není zde článek celý?