John Pilger – Proč je Palestina stále problém

John Pilger (1)Když jsem poprvé přijel do Palestiny jako mladý reportér v 60. letech, zastavil jsem se v jednom kibucu. Lidé, které jsem tam potkal, tvrdě pracovali, byli plní elánu a nazývali se socialisty. Měl jsem je rád. Jednoho dne při večeři jsem se zeptal na siluety lidí ve velké dálce, za hranicí našeho obvodu. „Arabové,“ řekli, „nomádi.“ Ta slova byla téměř vyplivnuta. Izrael, jak říkali, míníce Palestinu, byl převážně pustinou a jedním z velkých činů sionistického podniku bylo to, že se poušť začala zelenat.

Jako příklad uvedli svou bohatou úrodu jaffských pomerančů, které se vyvážely do celého světa. Jaké to vítězství nad nepřízní přírody a lidskou nedbalostí.

To byla první lež. Většina citrusových sadů a vinic patřila Palestincům, kteří tuto půdu obdělávali a vyváželi pomeranče a grepy do Evropy od 18. století. Bývalé palestinské město Jaffa bylo svým předchozím obyvatelům známo jako „místo smutných pomerančů“.

V onom kibucu se slovo „Palestinec“ nikdy nepoužívalo. Proč, zeptal jsem se. Odpovědí bylo tísnivé ticho.

Ve všech kolonizovaných zemích děsí skutečná svrchovanost původního obyvatelstva ty, kteří nemohou nikdy zcela zakrýt skutečnost – a zločin –, že žijí v ukradené zemi.

Upírání lidství těmto lidem je dalším krokem – což Židé znají až příliš dobře. Napadání důstojnosti, kultury a hrdosti logicky následuje – tak jako násilí.

Následně po invazi na Západní břeh, kterou provedl dnes již zesnulý Ariel Šaron v roce 2002, jsem v Ramalláhu šel ulicemi zničených aut a zdemolovaných domů k Palestinskému kulturnímu centru. Izraelští vojáci tam až do rána tábořili.

Potkal jsem tam ředitelku centra, spisovatelku Lianu Badrovou. Její rukopisy ležely rozházené a roztrhané na podlaze. Pevný disk, který obsahoval její beletrii, a knihovnu s divadelními hrami a poezií vzali izraelští vojáci. Téměř vše bylo rozbité a znečištěné.

Ani jediná kniha nepřežila se všemi stránkami. A nepřežila ani žádná hlavní filmová kopie jedné z nejlepších sbírek palestinské kinematografie.

Vojáci se vymočili a vykáleli na podlahu, stoly, výšivky a umělecká díla. Výkaly pomatlali dětské obrázky a hovnem napsali „Zrozeni k zabíjení“.

palestina

Liana Badrová ukazuje Johnu Pilgerovi spoušť, kterou po sobě zanechali izraelští vojáci. Záběry pocházejí z Pilgerova dokumentu Palestina je stále problém (2003).

Liana Badrová měla slzy v očích, ale nebyla zlomená. „Znovu to opravíme,“ řekla.

To, co dohání k šílenství ty, kteří kolonizují a okupují, kradou a utlačují, pustoší a znesvěcují, je odmítnutí oběti podrobit se. A za to bychom měli my všichni složit Palestincům poklonu. Odmítají se podrobit. Pokračují dál. Čekají, než začnou znovu bojovat. A činí tak dokonce, i když ti, kteří jim vládnou, kolaborují s jejich utlačiteli.

Palestinský novinář Mohammed Omer nikdy nepřestal během izraelského bombardování Gazy v roce 2014 podávat reportáže. Bombardování na něj i jeho rodinu těžce dolehlo. Stál fronty na jídlo a vodu, které pak nosil přes sutiny. Když jsem mu telefonoval, slyšel jsem, jak venku vybuchují bomby. Odmítal se podrobit.

Mohammedovy reportáže, doprovázené drastickými fotografiemi, představovaly vzor profesionální novinařiny, který zahanboval servilní a bázlivé reportáže hlavního proudu v Británii a Spojených státech. Představa BBC o objektivitě – rozšiřování mýtů a vládních lží, což je praxe, na kterou je hrdá – je každodenně zahanbována lidmi jako je Mohammed Omer.

Po více než 40 let jsem dokumentoval odmítání palestinského lidu podrobit se svým utlačitelům: Izraeli, Spojeným státům, Británii a Evropské unii.

Jen sama Británie poskytla od roku 2008 licence k vývozu zbraní, raket, bezpilotníků a odstřelovacích pušek do Izraele v hodnotě 434 miliónů liber.

Mezi Palestince, kteří se proti tomu beze zbraní postavili a odmítli se podrobit, jež jsem měl tu čest poznat, patří:

–          můj zesnulý přítel Mohammed Jarella, který tvrdě pracoval pro agenturu OSN UNRWA. V roce 1967 mi poprvé ukázal palestinský utečenecký tábor. Byl to nevlídný zimní den a školáci se třásli chladem. „Jednoho dne…,“ řekl. „Jednoho dne…“

–          Mustafa Barghútí, jehož řečnická působivost zůstává nezkalená, který popisuje toleranci, která v Palestině existovala mezi židy, muslimy a křesťany než, jak mi řekl, „sionisté zatoužili po státu na úkor Palestinců.“

–          dr. Mona El-Farraová, lékařka v Gaze, která horlivě shání peníze na plastické operace pro děti znetvořené izraelskými kulkami a střepinami. Její nemocnice byla srovnána se zemí izraelskými bombami v roce 2014.

–          dr. Chálid Dahlan, psychiatr, jehož kliniky pro děti v Gaze – pro děti, které izraelské násilí dohnalo téměř k šílenství – jsou oázami civilizace.

Mrtvé dítě

Fátima a Násir jsou pár, jejichž dům stojí v jedné vesnici poblíž Jeruzaléma, označené „Zóna A a B“, což znamená, že tato půda byla určená pouze pro Židy. Žili tam jejich rodiče; žili tam jejich prarodiče. Dnes tam buldozery rovnají cesty pouze pro Židy, chráněné zákony pouze pro Židy.

Bylo kolem půlnoci, když Fátimě začaly porodní bolesti. Bylo to její druhé dítě a přicházelo na svět předčasně. Když dorazili na checkpoint s nemocnicí v dohledu, mladý izraelský voják jim sdělil, že potřebují nějaký další dokument.

Fátima silně krvácela. Voják se smál, napodoboval její sténání a řekl jim: „Jděte domů.“ Dítě se narodilo na místě v náklaďáku. Bylo promodralé zimou a brzy – bez lékařské péče – zemřelo kvůli prochlazení. Dítě se jmenovalo Sultan.

Palestincům jsou takové příběhy známé. Otázka zní: proč se o nich neví v Londýně, Washingtonu, Bruselu či Sydney?

V Sýrii je nedávná liberální věc – George Clooneyho věc [Clooney podporuje Bílé helmy, pozn. překl.] – štědře financována v Británii a Spojených státech, ačkoli ti, kteří z toho těží, tzv. rebelové, jsou převážně džihádistickými fanatiky – produktem invazí do Afghánistánu a Iráku a zničení moderní Libye.

A přesto není nejdelší okupace a rezistence v moderních dějinách uznána. Když se OSN náhle probudí a označí Izrael za apartheidní stát, jak to udělala letos, vyvolá to pobouření – leč nikoliv proti státu, jehož „hlavním účelem“ je rasismus, ale proti dotyčné komisy OSN, která se odvážila prolomit mlčení.

„Palestina,“ řekl Nelson Mandela, „je největším morálním tématem naší doby.“

Proč je tato pravda potlačována, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem?

O Izraeli – jako apartheidním státu, který se dopustil zločinů proti lidskosti a porušování mezinárodního právo více než kterýkoli jiný – mlčí ti, kteří vědí, a jejichž prací je uvádět věci na pravou míru.

Referování o Izraeli je předmětem zastrašování a je kontrolováno skupinovým myšlením, které požaduje mlčet o Palestině, zatímco poctivé novinářství se stalo odpadlictvím: metaforickým podzemím.

Samotné slovo „konflikt“ toto mlčení umožňuje. „Arabsko-izraelský konflikt“ – přednesou monotónně tito roboti před televizním čtecím zařízením. Když zpravodajský veterán BBC, člověk, který zná pravdu, hovoří o „dvou příbězích“, morální překroucení je naprosté.

Neexistuje žádný konflikt, žádné dva příběhy se svým vlastním morálním jádrem. Existuje pouze vojenská okupace vnucená jadernou mocností a zaštítěná největší vojenskou silou na zemi. A to je impozantní nespravedlnost.

Slovo „okupace“ může být zakázáno, vymazáno ze slovníku. Ale vzpomínku na historickou pravdu nelze zakázat, vzpomínku na systematické vyhánění Palestinců z jejich vlasti. Izraelci tomu v roce 1948 říkali „Plán D“.

Izraelský historik Benny Morris popisuje, jak byl první izraelský premiér David Ben Gurion dotázán jedním ze svých generálů: „Co bychom měli udělat s těmi Araby?“

Premiér Ben Gurion, píše Morris, „udělal odmítavé, energické gesto rukou“. „Vyžeňte je!“ řekl.

Sedmdesát let poté je tento zločin v intelektuální a politické kultuře Západu potlačen. Nebo je předmětem debatování či je pouze kontroverzní. Velmi dobře placení novináři, kteří dychtivě přijímají pozvání od izraelské vlády, pohostinnost a lichotky, pak sveřepě vyhlašují svou nezávislost. Výraz „užiteční idioti“ byl vymyšlen pro ně.

Přijímání cen

V roce 2011 jsem byl překvapen, s jakou lehkostí přijal jeden z nejuznávanějších britských spisovatelů Ian McEwan – člověk, který se koupal v záři buržoazního osvícenství – Jeruzalémskou cenu za literaturu v tomto apartheidním státu.

Odjel by McEwan do Sun City v apartheidní Jižní Africe? Tam také dávali ceny a všechny výdaje byly hrazeny. McEwan ospravedlňoval své jednání vytáčkami o nezávislosti „občanské společnosti“.

[McEwan uvedl: „Myslím si, že člověk by měl vždy rozlišovat mezi občanskou společností a její vládou. Je to Jeruzalémský knižní veletrh, nikoli izraelské ministerstvo zahraničí, kdo udílí cenu. Chtěl bych, aby si lidé uvědomili ten rozdíl – jde o literaturu.“ Pro-palestinští spisovatelé na to zareagovali: „McEwan se domnívá, že Jeruzalémský knižní veletrh, který uděluje cenu, představuje nevinnou občanskou společnost. Ve skutečnosti je veletrh pořádán jeruzalémským magistrátem, klíčovou institucí izraelského státu a hlavním nástrojem při ilegální kolonizaci Východního Jeruzaléma.“ Pozn. překl.]

Propaganda – jakou přednesl McEwan (se symbolickým klepnutím přes prsty) k potěše svých hostitelů – je zbraní utlačovatelů Palestiny. Stejně jako cukr je dnes obsažena téměř ve všem.

Porozumění a dekonstruování státu a kulturní propagandy je naším hlavním kritickým úkolem. Jsme vlečeni do druhé studené války, jejímž eventuálním cílem je podmanění a balkanizace Ruska a zastrašení Číny.

Když Donald Trump a Vladimir Putin spolu soukromě hovořili více než dvě hodiny na summitu G20 v Hamburgu – zjevně o nutnosti nejít proti sobě do války –, nejhalasnějšími oponenty byli ti, kteří si uzurpovali liberalismus, jako např. jistý sionistický politický komentátor z listu Guardian.

„Není divu, že se Putin v Hamburgu usmíval,“ napsal Jonathan Freedland. „Věděl, že uspěl ve svém hlavním cíly: učinil Ameriku opět slabou.“ Slyšte to zasyčení na zlého Vlada.

Tito propagandisté válku nikdy nepoznali, ale imperiální válečné hrátky milují. To, co Ian McEwan nazývá „občanskou společností“ se stalo bohatým zdrojem spřízněné propagandy.

Vezměme si výraz často používaný těmito strážci [guardians] občanské společnosti – „lidská práva“. Podobně jako další vznešený koncept „demokracie“ byl i pojem „lidským práv“ téměř úplně zbaven svého významu a účelu.

Podobně jako „mírový proces“ a „cestovní mapa“, byla i lidská práva v Palestině ukradena západními vládami a jimi financovanými vládními nevládkami, které si nárokují morální autoritu.

Takže když je Izrael vyzván těmito vládami a nevládkami, aby „respektoval lidská práva“ v Palestině, nic se nestane, protože všichni vědí, že se nemusí bát. Nic se nezmění.

Povšimněme si mlčení Evropské unie, která vychází vstříc Izraeli, zatímco odmítá dodržet své závazky vůči lidem v Gaze – jako např., aby životně důležitá trasa přes hraniční přechod v Rafáhu zůstala volná, což bylo opatření, se kterým EU souhlasila při jednání o zastavení bojů v roce 2014. Plán na přístav v Gaze, dohodnutý v Bruselu v roce 2014, byl opuštěn.

Komise OSN, kterou jsem zmiňoval, jejíž plný název zní Ekonomická a sociální komise OSN pro západní Asii, uvedla, že Izrael, cituji, „je zaměřen na hlavní účel“, kterým je rasová diskriminace.

Milióny lidí to chápou. To, co vlády v Londýně, Washingtonu, Bruselu a Tel Avivu nemohou kontrolovat, je to, že obyčejná lidskost se probouzí možná jako nikdy předtím.

Svět se probouzí

Lidé po celém světě začínají zvedat hlavu a jsou podle mého soudu mnohem uvědomělejší než v minulosti. Někteří již otevřeně vzdorují. Lumpárna v souvislosti s [požárem bytové věže] Grenfell Tower v Londýně spojila lidi dohromady a vyvolala téměř celonárodní odpor.

Díky lidovým kampaním dnes soudní moc přezkoumává důkazní materiály kvůli možnému trestnímu stíhání Tonyho Blaira za válečné zločiny. I kdyby to nevyšlo, jedná se o zásadní posun, který odstraní další překážku na cestě za uvědoměním si obludnosti zločinů státní moci: systematického pohrdání lidmi v Iráku, Grenfell Tower a Palestině. To jsou jednotlivé body, které čekají, až budou propojeny.

(Zkrácená verze projevu Johna Pilgera na Palestinském Expu v Londýně 8. července 2017.)

Zdroj: https://consortiumnews.com/2017/07/10/the-enduring-injustice-of-palestine/

loading…

Není zde článek celý?