Jsme blbci. Proč tolerujeme idiocii a šlendrián?

Lázně s dětma vypadaj cca tak, že přijedete
a dostanete rozpis procedur na každej den, s přesným časem kde máte
být, např.: “9:15 tělocvična”

Běžný, pracovní, den v lázních vypadá
tak, že nějaký dospělý člověk, obvykle matka, táhne nasraný děcko k
nějakýmu baráku, kde má být v určitým čase na danou proceduru.

Lázně jdou od dvou let, pro všechny děcka jsou procedury stejný. Letos
tam máme obě: skoro pětiletý Oskar a dvouletá Ester. Předpokládá se, že
dvouletý děcko zvládne každý den např. proceduru “řízená terénní chůze”,
že tedy půjde půl hodiny zvoleným směrem v tempu starších dětí.

Kdo
jste nikdy neviděli dvouletý děcko, tak to funguje zhruba tak, že
určeným směrem jde tak maximálně 10 metrů, než ho zaujme něco
zajímavějšího, jako je například klacek, kámen nebo kaluž. Půl hodiny v
kuse nepůjde nikam a nikdy. To odmítal i Oskar, když mu byly tři a půl.
Takže dospělý doprovod může děcko buď buzerovat a přemlouvat, aby někam
šlo, nebo se “nějak” domluvit s personálem.

Nějak udělat se to
musí, protože pobyt hradí pojišťovna a ta chce vidět, že děcko
absolvovalo předepsaný procedury. Lékař/ka nějaký procedury napsat musí,
protože to chce pojišťovna. S odkazem na absurdnost všeho vás doktor
odkáže na personál, “se kterým se nějak domluvíte”.

Dostanete se tak do
situace, kdy všichni ví, že není možný dodržovat předepsaný režim, ale
všichni musí předstírat, že se tak děje. Běháte tak po areálu s papírem a
sbíráte razítka, která potvrzují, že se vše děje dle plánu. Jste s
děckem dvě hodiny na hřišti a uprostřed hry ho někam odtáhnete, protože
má nařízeno někam půl hodiny jít nebo skákat půl hodiny v tělocvičně.
Něco podobnýho sice dělalo předchozí dvě hodiny, ale za to razítko pro
pojišťovnu nedostanete.

Nic z toho co děláte nedává žádný smysl.
Jednotlivé činnosti nejsou nijak přizpůsobeny tomu, zda je dítěti 2, 3, 5
nebo 12 let. Odpovědnost je hozena na rodiče, kteří to “nějak” vyřeší.
Zatímco dětem je ukradený, jestli běhají venku nebo v tělocvičně, rodiče
po nich řvou, že už musí někam jít, protože v papíru maj napsaný, že v
10:30 se bude dělat tohle! na určitým konkrétním místě.

Jak přesně
prospívá malým dětem, že je vytáhnete o půl osmý z postele, protože musí
poskakovat v 8 v tělocvičně, odkud je táhnete zpátky, protože 8:45 je
snídaně; nebo je táhnete v 9:00 od snídaně, aby s plným žaludkem skákaly
v tělocvičně, se mi nepodařilo zjistit. Pochybuju, že existuje vědecká
studie, která by dokázala potvrdit, že je na léčbu průdušek nebo náběhu
na bronchitidu zrovna tohle nutný.

Ale ta naprostá absurdita všeho
vlastně není to, co mě na tom fascinuje nejvíc. Mě na tom nejvíc
fascinuje fakt, že na to všichni bez keců přistoupí. Že ten dav rodičů
nezapálí kancelář vedení lázní, že nežalují pojišťovny, atd. Že ani mezi
sebou neřeší, že nic z toho nedává smysl, ale jen se s vážnou tváří
zabývají, kdy a kde mají s děckama být, protože to maj napsaný na
papíře.

Fascinace ale není údiv. Takhle totiž funguje celá země.
Natřený fasády, napsaný pravidla a všichni tady s nějakým papírem běhají
pro potvrzení, že se chovají dle očekávání. Nikdo proti ničemu
neprotestuje, protože to na papíře napsaný není.

Během toho
pobíhání vám prostě dochází, že žijeme v nesmyslný simulaci opravdovýho
života, které se nejspíš – snad – odehrává někde jinde. Snad. Celá země
je postavena na předpokladu, že “se to nějak udělá”, aby to vypadalo, že
se něco doopravdy udělalo. Ostatně rčení “zlatý český ručičky” je
postaveno na tom, že sice nic pořádně nefunguje, ale nějak se to
zbastlí. V tom jsme dobří. A pak v předstírání, že je vše OK.

Do
těch lázní samozřejmě jezdit nemusím, ale potý, co se vše “nějak udělá”,
můžu děcka vzít a vyrazit do okolních kopců. Jet vlakem do Javorníku a
čumět s nima v dešti a mlze do prázdna. To za to stojí.

Nicméně, to není to hlavní. Hlavně jsem chtěl říct, že sem vyfotil Ester s koťátkem.

Není zde článek celý?