Marie L. Neudorflová – Demokracie, která není

Milí přátelé, Myslím, že všichni cítíme, že se lidé stávají alergičtí na slovo demokracie. Zdravý instinkt jim napovídá, že politika, kterou máme není demokratická, že se nezajímá o důležité potřeby nás všech, o kulturní, sociální a mravní úroveň národa, o jeho bezpečnost a budoucnost. Stali jsme se druhořadým státem politickou i sociální pozicí v Evropské unii, kolonií ve vtahu k Německu, terčem mocenských hrátek a tlaků, abychom nesli hrozivé důsledky jejich problémů, na nichž nemáme nejmenší podíl. Tato situace je důsledkem jejich nedemokratismu, nezodpovědnosti, ba i dědictvím kolonialismu v mezinárodních vztazích, kde silnější státy vnímají slabší národy jako snadný terč svých expansivních a zištných zájmů.

Když naši velikáni zakládali demokratické Československo, T. G. Masaryk měl nejvíce ujasněné ideály a principy pro jeho stabilitu a demokracii, z nichž v mezinárodní oblasti byl nejdůležitější požadavek respektu velkých národů a státu k malým, k jejich historii, kultuře, k jejich pozitivnímu potenciálu, neboť jiné přístupy přinášely destrukci a utrpení. Bylo důležité, že se Masarykovi v tomto smyslu podařilo přesvědčit amerického presidenta a řadu dalších politiků. Nebylo jejich vinou, že vývoj šel brzy jinudy v důsledku nedostatečného úsilí o rozvoj podmínek k demokracii uvnitř řady států, zvláště Německa, které bylo svou historií a politickou ideologií orientováno hlavně na expanzi. Po desetiletí se netajilo svým pohrdáním menšími, zvláště slovanskými národy.

Po pádu komunismu se nedemokratická, expansivní a asociální podstata západního neoliberalismu a nadnárodních korporací začala znovu rychle prosazovat a postupně ovlivňovala jak EU tak poměry v jednotlivých zemích, včetně naší. Podle nich Demokratické instituce mají sloužit především k ochraně soukromých podnikatelských zájmů, zájmům nadnárodních korporací, bez zřetele na sociální, kulturní a mravní úroveň občanů a národů. Ty jim jsou naopak na obtíž. Politickou úroveň veřejnosti a její angažovanost vnímají jako nebezpečnou pro svou moc. Proto jejich stálé úsilí držet společnost atomizovanou, veřejnost politicky nevzdělanou, desinformovanou a desorientovanou, soustředěnou hlavně na své soukromí. Proto tlaky na přepisování historie, zdůrazňování nedůležitého, soukromého, nerozlišování důležitého od nedůležitého, aby se možnost poučení z dějin zcela vytratila.

Chápání demokracie jen ve prospěch podnikatelských zájmů, ignoruje historické, duchovní a mravní dimenze lidí, neumožňuje veřejnosti efektivně kontrolovat politicky mocenskou vrstvu, která má vždy inklinaci svou moc zneužívat. Nedemokratické neoliberalistické pojetí demokracie nám je vnucováno jako jediná možná forma demokracie. I politickým stranám chybí společný základ obhajoby potřeb, úrovně a zájmů veřejnosti, národa, státu. Bez takového společného nejsou politické strany ve skutečnosti demokratické. Takto chápanou demokracii, která demokracií není, nesmíme přijímat. Musíme usilovat o skutečnou demokracii, v níž jsou občané respektovanou součástí politického systému a mají podstatný vliv na politiku.

Když se podíváme do moderní historie, úroveň evropských národů se vyvinula z tlaků zdola, z ponižované a utlačované většiny, z konfliktů mezi mocnými a většinou lidí, z ideálů a odvahy osvícenců, humanistů a demokratů, kteří chápali pokrok ve velmi širokém, nejen materialistickém a technologickém smyslu. Osvícenci věřili, že každý člověk má právo vzděláním rozvíjet svůj pozitivní potenciál kulturní, odborný a mravní, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, a musí mít možnost efektivně ovlivňovat politiku ke svému prospěchu. Součástí byla také idea, že lidé, kromě vzdělání, musí sdílet určité humanitní ideály a principy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek, že ne expanze silnějších národů na úkor slabších, ale smysluplná práce a spolupráce jsou cestou ke slušné úrovni lidí, ke spravedlnosti a ke stabilitě.

Existence hluboce integrované komunity, národa, státu, byla nezbytnou podmínkou pro komunikaci o společných problémech a jejich řešení ve prospěch většiny, obecného dobra. Národ, byl cenným výdobytkem historického demokratizačního vývoje, podmínkou pro demokracii. V současnosti neoliberálové, globalisté a nedemokraté všeho druhu, záměrně integritu národů nejrůznějším způsobem narušují. Zvykly si používat pojem nacionalismus jen v negativním smyslu a ignorovat jeho pozitivní stránky.

Když naši velikáni jako Palacký, Havlíček, Masaryk, Beneš, Štefánik vědomě rozvíjeli kulturní, vzdělaneckou a politickou úroveň českého a slovenského národa, probouzeli v lidech sebeúctu, sebedůvěru ve své pozitivní schopnosti, ve svou cenu. Rozvíjení úrovně obou národů od 19. století je historický unikát, plný inspirace a poučení, k jehož humanitním a mravním hodnotám a ověřeným metodám, dnes ponižovaným, bychom se měli vědomě vracet. Centrem byly nejen humanitní a demokratické ideály, důraz na znalosti a poučení z historie, ale i silná víra v rovnocennost malých národů s velkými, v jejich schopnosti přispívat vlastní prací ke své úrovni a tím i k úrovni civilizace a právu na respekt. Celý proces probíhal navzdory podmínkám a mocenským vrstvám s jejich scestným pocitem superiority a sobeckými zájmy. Vlastenecky orientovaná inteligence se svým tvořivým a pozitivním vztahem k vlastnímu národu a její obětavá účast v demokratizačním procesu, byla rozhodující pro úroveň českého národa, který svou iniciativou nadšeně přijímal ideály mající úctu k jeho schopnostem, pozitivnímu potenciálu a důstojnosti.

Humanitní a demokratické ideály, jako součást rozvoje jednotlivců a národa, jsou stále aktuální. Obsahují hluboký respekt pro jednotlivce a národy jako duchovní, kulturní, mravní, historické a sociální entity. Věrnost humanitním ideálům, realistický idealismus podložený znalostmi, přinášely postupně téměř zázračné výsledky včetně demokratického Československa s vysokou kulturou a sociálním cítěním. Nebylo jeho vinou, že Evropa nečelila v počátcích německé brutální expanzi. Dědictví humanitních a demokratických ideálů, které nás úspěšně pozvedaly v minulosti, je pro nás závazné, pro přítomnost i budoucnost. Spolehlivější pouta a oporu pro důstojnou existenci, současnou i budoucí, nemáme. Toto dědictví je třeba trvale bránit slovem, skutky i železem.

Marie L. Neudorflová, Veřejný projev, Praha, 9. září 2017.

loading…

Není zde článek celý?