Masaryk nás učil, jak se vzepřít populismu a zabedněnosti. Srovnání se Zemanem je drtivé

Prezident T.G. Masaryk | FOTO: archiv F24

Při smutném pohledu na současný Pražský hrad a na ohrožení, jemuž čelí česká demokracie v konfrontaci s populistickými „novými pořádky“, je velmi užitečné myslet na Tomáše Garrigue Masaryka. Masaryk není jen stránkou z učebnice o vzdálených dobách, kdy bylo všechno jinak. Mezi námi stále žijí lidé, kteří se narodili v Masarykově době. Osmdesáté výročí jeho odchodu je dobrou příležitostí k přemýšlení o tom, kdo to byl a co po sobě zanechal, i o tom, co možná mohl dělat lépe.

Masaryk si byl vědom své zvláštní identity. „Já chci být já i po smrti. Nechci se rozplynout v nějakou metafyzickou kaši,“ napsal při svých úvahách o náboženství. Byl věřící, třebaže veřejně akcentoval více morálku než nadpřirozeno a i před Bohem stál jako sebevědomá osobnost, která lpí na rozumovém zvládnutí reality. A právě toto spojení dávalo jeho osobnosti zvláštní ucelený ráz, díky němuž uměl čelit i silné kritice a určit si vlastní směr.

Rád bych se pokusil popsat, které Masarykovy výkony považuji za nejvíce inspirativní pro naši dobu.

1. Masaryk antipopulista

Při všeobecném oslavování T. G. Masaryka jako otce české demokracie bychom neměli zapomenout, že se dokázal postavit – obrazně řečeno – proti všem, neboli hlavně proti tzv. většinovému názoru. Na konci 19. století Masaryk nebyl vůdcem národa. Mnoho lidí, kteří mluvili za národ, v něm vidělo spíše národního škůdce. Masaryk se v roce 1886 jasně postavil za nutnost kritického zkoumání rukopisů Královédvorského a Zelenohorského až po zjištění faktu, že jde o padělky. Přitom zcela demaskoval převládající českou žurnalistiku i elitní publicistiku v tom, že je ve skutečnosti nezajímá pravda, nýbrž jen vlastní potřeby. Tuto tradici tu máme bohužel dodnes.

Ještě mnohem tvrdší střet zažil Masaryk během svého odvážného vystoupení proti antisemitskému fanatismu během hilsneriády. Na obranu židovského tuláka Leopolda Hilsnera souzeného pro domnělou vraždu křesťanské dívky se postavil proto, že se mu hnusilo, že soud rozhodoval pod zuřivým tlakem široké společenské objednávky a také na základě pověry o židovských rituálních vraždách. Kdyby dnešní investigativní novináři znali tento ohromný a statečný Masarykův výkon, tak by nemohli tak nezodpovědně podporovat lidové antikorupční vášně a všechny ty lži o kmotrech a zlojedech, které nahrazují individuální a nepředpojaté posuzování viny a neviny. Masaryk přitom nevedl tento konflikt z klidu své akademické pracovny. On dokonce stál i přímo proti davu rozlícených a zfanatizovaných studentů, kteří na něj křičeli, že poškozuje jednotu národa, a ohrožovali ho přímo i fyzickým násilím.

2. Masaryk demokrat

Masaryk napsal mnoho statí o demokracii. Zabýval se jí nejen z hlediska teoretického ideálu, nýbrž velmi prakticky jako poslanec rakouské říšské rady. Dnešní volání po přímé demokracii a zpochybňování smyslu politických stran by mu bylo zcela proti mysli. Pro Masaryka je podstatným prvkem demokracie pluralita stran a názorů. Proto pro něj mohlo být hledání pravdy a humánního postoje vyšší hodnotou než tzv. národní jednota. Když řekl, že demokracie je diskuse, tak tím nemyslel jalové vznešené plácání, nýbrž důkladné dohadování o tom, co je správné a prospěšné. V éře agonie habsburské monarchie nebyl tento směr ještě tak jednoznačný a samozřejmý. Postavil se totiž nejen proti autoritativní vládě založené na sepětí trůnu s oltářem, nýbrž také proti anarchismu a komunismu. U komunismu do hloubky pochopil jeho potlačování individuality, a tudíž totalitní charakter ještě předtím, než se objevily praktické pokusy ho realizovat.

3. Masaryk a západní orientace státu

Masaryk stanovil demokratický kurz pro budování československého státu už tím, že o jeho vzniku jednal ve Francii a ve Spojených státech. Jako dokonalý znalec ruských poměrů se dokázal vzepřít českým rusofilům, a to jak těm, kteří viděli záchranu slovanství přímo v říši ruského cara, tak proti novorusofilům, kteří toužili po vytvoření slovanského bloku v čele s novým, demokratičtějším Ruskem. Masarykovi se v podstatě hnusila zaostalost a otrocká mentalita ruské společnosti a přes nejrůznější sympatie k různým proudům ruského myšlení se jasně postavil na stranu západních demokracií. Dnes se může zdát, že jejich možnosti a ochotu stavět se za nově vzniklé Československo přecenil. Tento problém je ale mnohem složitější. Masaryk vybral nepochybně praktičtější a modernější cestu a navzdory svým častým úvahám o slovanství dal akcent na západní orientaci češství.

Nabízí se i naznačit, v čem mohl Masaryk chybovat. Je dlužno říci, že takové kritické úvahy jsou vždy namístě s tím, že člověk nemůže přeceňovat vlastní možnosti vhlédnutí do daných dobových souvislostí. Navíc autor tohoto textu není historik, nýbrž novinář. Následující poznámky jsou tedy jen jakousi malou a dobře míněnou provokací s cílem pěstovat kritické myšlení.

Mé otázky nad Masarykem jsou tyto:

Masaryk přeceňoval husitství a dával mu anachronický smysl. Ve svém díle několikrát mluvil o husitské reformaci jako o demokratizačním pokusu českého národa. U Husa zaměňuje jeho snahu o opravu církve za snahu o zlomení teokratické vlády a tím i nastolení demokratičtějších a humánnější společnosti. Basilejská kompaktáta, která kompromisem ukončila fanatické náboženské války, chápe jako české mravní selhání. Tyto Masarykovy postoje, které viděly v náboženské reformaci jasný modernizační směr, narážejí občas na historickou pravdu a hlavně zcela zbytečně potlačují kulturní vazbu české společnosti na jihozápadní katolickou Evropu, která nebyla zdaleka tak tmářská. Antikatolický ráz první republiky nepřinesl nic moc dobrého a přispěl nakonec k mnohem silnější vazbě na komunistické Rusko, než mělo třeba katolické Polsko.

Masarykův ideál konstitutivního československého národa narážel na realitu tak složitých národnostních poměrů v novém státě, že je třeba přemýšlet, zda se v případě Československa nejednalo o nerealisticky ambiciozní projekt. Na 6,6 milionu Čechů a 2 miliony Slováků tu připadalo více než 3 miliony Němců, 700 000 Maďarů, 460 Rusínů a 80 000 Poláků. Více než třetina obyvatelstva nemohla Československo dost dobře považovat za svůj vysněný stát. Masaryk se mnohokrát pokoušel „naše Němce“, jak cíleně opakoval ve snaze jim podat ruku, integrovat do českého politického systému, ovšem už jako poraženou sílu v národní revoluci. Podporoval německou kulturu i školství a vybízel k přizvání německého ministra do československé vlády. Ovšem o faktickou systémovou a politickou iniciativu, která by mohla zabránit budoucí tragédii v českoněmeckých vztazích nebo ji alespoň umenšit, se nepokusil. Přitom inspirace v konstrukci ústavního systému mnohonárodnostních států tu již byly. Kupříkladu ve Švýcarsku a v Belgii. Tragédie, k níž došlo po zneužití tohoto problému Hitlerem a poválečným vyhnáním německého obyvatelstva, poškodila české země fatálním způsobem a odřízla českou společnost od vyspělé západní kultury. Byl to druhý, nezamýšlený a nechtěný příspěvek k uvrtání do ruského chomoutu, na němž se tak nešťastně podílel Masarykův žák a přítel Edvard Beneš.

Poslední otázkou je, zda kult prezidenta Osvoboditele, prezidentské sídlo na Hradě a demonstrace vlády prezidentem, který jezdí na koni, nevnesla do české novodobé státní tradice prvky skryté monarchie, s nimiž se trápíme dodnes. Hrad jako alternativní mocenské centrum nesvědčí české parlamentní demokracii.

Bylo by ale přehnané říkat, že za mocenskou předimenzovanost dnešní prezidentské funkce v České republice může T. G. Masaryk. Zodpovědnost za chování Miloše Zemana nenese Masaryk, nýbrž jen Miloš Zeman, který je v mnoha ohledech přesným Masarykovým opakem. Jak v chování a v sebekázni, tak i v celém způsobu myšlení a politické orientace.

Masaryk je obrovskou inspirací pro budoucnost a neustálým podnětem k přemýšlení. Zeman je jen smutnou epizodou přítomnosti.

Není zde článek celý?