Mučedníka svatého Václava nechal národ trpět i tisíc let po jeho smrti

Svatý Václav, na den jehož svátku byl umístěn státní svátek s poněkud sekulárním a sterilním názvem Den české státnosti, si musel vytrpět svoje. Ač světec, přece jen byl mrtvý a tak musel snášet ohledně interpretace své postavy ledacos.

V pátek 19. května 2000, když se návrh na tento svátek projednával ve druhém čtení ve Sněmovně, pronesl svou řeč tehdejší předseda české vlády Miloš Zeman. Pravil (citujeme podle stenografického záznamu): „Tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace. Jak víte, vždy jsem se vyjadřoval razantně, aby si to lidé zapamatovali, a nevidím důvod, proč bych svoji razanci opouštěl. Svatý Václav do našich dějin vstoupil velmi rozporně. Měl některé skvělé myšlenky, např. roční export 300 volů do Němec by mohl být prováděn i v současné situaci, čímž by se výrazně zvýšila kvalifikační struktura české populace. (Smích v sále.) Ale vedle těchto myšlenek, pro které si svatého Václava vážím, je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem. Myslím si, že není náhodou, kolegyně a kolegové, jestliže svatováclavská tradice byla tradicí druhé republiky, jestliže svatováclavská tradice byla tradicí protektorátu, jestliže v této zemi byla udělována svatováclavská orlice Emanuelem Moravcem. A pokud to náhodou nevíte, tak poslední velkofilm, který se koncem druhé světové války z příkazu německých okupantů natáčel na Barrandově – naštěstí nebyl dokončen – byl velkofilm, který se jmenoval Svatý Václav… Jestliže tedy shrnu tento historický význam, táži se, kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace. Myslím si, že hlasování to prokáže. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)“

Poslanec Zdeněk Jičínský zase řekl: „Tradice svatováclavská je spojena s druhou republikou a s protektorátem a to je něco, co z naší moderní historie vyčlenit nelze, jako by to neexistovalo. Kdybychom tuto skutečnost nebrali na vědomí, tak všichni ti, kdo bojovali za druhé světové války proti nacismu, by se tímto cítili uraženi.“

Vypustit z názvu slova svatý Václav navrhl poslanec Vlastimil Tlustý. Vojtěch Filip navrhl vrátit návrh zákona výborům k novému projednání.

Naši poslanci byli tehdy plní kreativity. Poslanec Augustin Bubník „Navrhl jsem, že by měl být svátkem také den, kdy se vyhrálo mistrovství olympiády v Naganu. Navrhoval bych však ještě také, abychom šli dopředu. Pokaždé když naši sportovci vyhrají mistrovství světa, měli bychom ten další den, kdy celá republika je na nohou, zařadit do svátků a dnů pracovního klidu, protože stejně nikdo nepracuje. Děkuji. (Bouřlivý potlesk a smích v sále.)“

Nakonec tedy máme den české státnosti, kde se svatý Václav vynechal.

Lepší něco než nic, jak to ale bylo s tím zneužitím svatého Václava za druhé republiky a protektorátu?

Je pravda, že po katastrofě mnichovské dohody měli mnozí občané, často katolíci a jejich intelektuálové, pocit, že „na jejich slova došlo“. Československo bylo podle nich založeno na vratkých duchovních základech a přitom katolíci patřili stále – aspoň formálně – k většině národa. Oficiální ideje ale vycházely z koncepce Palackého pojetí dějin a husitské doby jako vrchol našich dějin. Pro ně bylo stržení Mariánského sloupu v prvních dnech existence republiky zlým znamením.

Když pak přišla nacistická okupace, mnoho z nich se stáhlo do ústraní a na následném kolaborantském řádění se nijak nepodíleli. Po roce 1945 se jim ale jejich postoje z let 1938 – 1939 měly dost za zlé.

Hned 28. září 1939 píše Národní práce:

Svatováclavské tradice se chopili jiní a to především snaživí činovníci v protektorátním tisku.

Hned 28. září 1939 píše Národní práce: „Pod jeho korouhví táhnou česká vojska do pole, aby ubránila zemi. Tak, jako symbol české pospolitosti a jeho snažení, žije Václav i v nás. A i nám dnes na rtech alespoň na okamžik utkví jeho: Nedej zahynouti!“

To se psalo v době, kdy česká vojska nikam netáhla a bylo jasné, že hned tak táhnout nebudou.

Nezůstalo ale jen u „nezahynutí“, ale došlo i na ospravedlnění usmíření se se stavem věcí. V Lidových novinách vyšel 29. září 1939 článek Tradice svatováclavská: „Loni na podzim a letos na jaře jsme šli cestou svatováclavské tradice. Třeba ovšem připomenout, mluvíme-li o česko – německém poměru za Václava, že závislost českých knížectví na Říši byla právní a faktickou skutečností, vytvořenou již před Václavem. Přináležitost Čechů k Říši neznamenala nikdy, ani v době před sv. Václavem, ani po ní, nějaké otrocké podrobení Německé říši. Pekař, jehož se Němci v mnohém dovolávají, dobře rozpoznal, že to bylo jen uznání císařské svrchovanosti, uznání nadnárodního křesťanského imperia, které se považovalo za dědice moci římských císařů.“

Národní práce 21. listopadu 1941, v době, kdy probíhala „první heydrichiáda, se tvrdí v článku Svatováclavská tradice: „Svatováclavská tradice skýtá v sobě poznání, že Čechy a Morava budou vždy velké s Říší a vždy slabé bez Říše. Ukazuje nám však také nutnost, aby obyvatelstvo konečně vyvodilo důsledky z této dějinné zkušenosti co do vnitřního chování a výchovy mládeže.“

Na zkažení mládeže není nikdy pozdě, ale nacistům a kolaborantům na to nebyl dán potřebný čas. Bylo to v době, kdy prezident Hácha předal Reinhardu Heydrichovi klíče od korunovačních klenotů. 2. září 1941 pronesl Heydrich pověstnou větu: „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“.

Už po jeho smrti následkem atentátu v A-Zet píše 3. června 1942 šéfredaktor Národní politiky Jaroslav Křemen: „Český národ nepůjde za sluhy Churchillovými. Český národ zůstane národem svatého Václava a v jeho šlépějích se svými zákonnými představiteli jistě prokáže znovu v hodinách rozhodujících svou schopnost vidět své místo, svůj úkol, své poslání a zajištění své budoucnosti tak, jak před tisíci lety mu ukázal kníže Václav.“

(Křemen se pak v roce 1947 hájil před Národním soudem větou, která pak skoro zlidověla: „„Kdybych to nedělal já, přišel by na moje místo jiný, který by vyhovoval Němcům ještě více.“ Křemen ale vyhovoval, protože – krom jiného – vyhrožoval svým redakčním kolegům, že je nechá poslat do koncentračního tábora.) Život mu zachránila milost od prezidenta Beneše a byl nakonec v roce 1960 propuštěn na amnestii.

A tak bychom mohli pokračovat. Za protektorátu se udělovalo vyznamenání Svatováclavská orlice – Čestný štít protektorátu Čechy a Morava. Bylo to jediné vyznamenání udělované v protektorátu a za dobu jeho trvání ho dostalo asi tisíc Čechů Udělovalo se až do hořkého konce nacistického panství, naposledy 20. dubna 1945. Prosadil ho německý státní ministr Karl Hermann Frank a vzniklo při příležitosti druhého výročí smrti Reinharda Heydricha. Uniknout vyznamenání nebylo příliš možné, takže ho dostali třeba herci Vlasta Burian, Ferenc Futurista a Čeněk Šlégl, dirigent Václav Talich, režisér Otakar Vávra, spisovatel František Kožík nebo sochař Max Švabinský. Některé lidi prý hrozba udělení dovedla až k sebevraždě.

Pak už přišla doba komunistické vlád, kdy byla svatováclavská úcta spíše ignorována, protože zneužít na ni neměl ani ateistický režim celkem co. Největší protesty proti režimu se ale odehrávaly pod jeho sochou. Pravda, Václavské náměstí je svou velikostí a položením v centru pro demonstrace prostě vhodné, ale na druhou stranu jsme umístili sochu svatého Václava právě tam.

Jsou to někdy podivné dějiny a svatý Václav by nejspíš úplně nechápal, co někteří jeho potomci dělají. Ne snad kvůli nějakému vztahu s německou říší, tehdy i svatí panovníci uvažovali pragmaticky, ale kvůli té morální spoušti všude kolem. Ještě jsme se z toho nevzpamatovali.

Není zde článek celý?