Muriel Blaive: My jsme taky pořád necestovali. Neměli jsme na to peníze

Francouzská historička Muriel Blaive poskytla rozhovor časopisu Týden (11. 9.). Nedávno se její výroky staly předmětem kontroverzí. Především jde o její odmítání použít pojem totalitní režim pro celou epochu komunistického panství.

Jde do značné míry o spor jazykový, který má ale dopady dost praktické a totalitní právě pro Ústav pro studium totalitních režimů, ve kterém působí.

Právě v ÚSTRu, jehož činnost je bohužel závislá na momentálním složení politické garnitury, nastaly změny po posílení vlivu levice v Senátu. Došlo k výměně vedení a řadě vyhazovů konkrétních lidí, takže k jakési malé normalizaci. Sama Muriel Blaive je součástí tohoto dění, čímž se nechce říci, že ho podnítila. Je ale otázkou, jestli to vnímá.

Historička také soudí, že „od počátku jasný problém s totalitarismem v názvu, který jaksi diktuje výsledky výzkumu“. Tam ale nejde o problém v názvu, že by se předem mělo vědcům říci, k čemu mají dojít. To by bylo, jako kdybychom jiným výzkumným ústavům diktovali, jak se mají jmenovat. Mít Ústav pro výzkum velkého třesku by někdo mohl napadnout s tím, že jsou některé vědecké osobnosti, které teorii velkého třesku nezastávají.

Podle ní (označuje to za svůj soukromý názor) dosavadní výzkum „přináší rozpačité výsledky, například o zabitých lidech na hranicích.“

„Být zastřelen u železné opony je jednoznačným příkladem odporného charakteru komunistického režimu a je třeba uctít památku těchto obětí. Přitom i zde je to občas složitější, než se zdá. Při bližším pohledu na jednotlivé případy se ukázalo, že ze tří stovek bylo sto cizinců a jen menšina z onoho zbytku se snažila utéct kvůli politickým motivům – alespoň podle toho, co dnes lze rekonstruovat. Mezi zastřelenými byli například zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením, kteří se báli rodičů. Další problém je, jak zacházet s mrtvými pohraničníky. Byli oběťmi, protože kdyby tam nebyla železná hranice, nepadli by třeba na elektrický drát a nezahynuli? Nebo jsou viníky jako orgán moci, i když tam třeba nesloužili dobrovolně? Naším cílem je pochopit jednotlivé strategie.“

To je sice pravda, pochopit každodennost tehdejšího režimu je samozřejmě důležité, ale není to nic nového. To už tady dávno udělali jiní, nejen historici. Dost výstižně to popisují i spisovatelé jako Josef Škvorecký, Zdena Salivarová, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a mnoho dalších. Máme tu i práce, které nikdo moc nezná, třeba sociologický projekt „SAMISEBE“, kde sociologové na základě své zkušenosti popisují, jak se tu žilo, třeba potíže s bydlením a tak dále. Začali už v roce A 1991 a výsledek vyšel v roce 1999 pod názvem Otevřená minulost: autobiografická sociologie státního socialismu. Odkaz ZDE.

Nebylo by spravedlivé podezírat Muriel Blaive z toho, že by temné stránky režimu neznala. Popisuje je, pokud jde o fakta, s větší znalostí, než mají někteří jiní. Spor o to, jestli mluvit v nějaké fázi o totalitě v jiné o diktatuře je ale skutečně akademický. Ten režim byl totalitní nikoli v tom, že všechno řídil, ale že po celou dobu své existence mohl zcela řídit tu oblast života, kterou si právě vybral. Mohl třeba bezdůvodně komukoli sebrat pas, což samozřejmě neznamenalo, že ho sebral všem. Mohl bezdůvodně kohokoli nechat zavřít, ale zavřel dle svého výběru jen někoho.

Ďábel je skryt v detailech. Když už je řeč o zavřených hranicích, dostala historička i dotaz na možnost svobodného cestování:

„My jsme zase snili o tom, jaké to asi je, rozhodnout se ráno pro výlet do Londýna a odpoledne vyrazit, aniž by nám to někdo dovolil. Máte výhodu nadhledu zvenčí, ale umíte si to představit? I drobnosti, jako třeba marně toužit po desce oblíbené kapely nebo džínách?“

Blaive opovídá: „Tady panuje představa, že my na Západě jsme pořád cestovali. Když se nám zachtělo, zaletěli jsme si třeba do New Yorku. Ale nikdo to nedělal, neměl na to peníze, ani to nebylo v sedmdesátých a osmdesátých letech tolik zvykem, to přinesla až globalizace. Z Československa ale cestovalo mnohem více lidí, než je obvyklá představa, nejen komunistické kádry, i když samozřejmě ne tak volně. Měli jsme v něčem velmi podobný životní styl, v mnoha aspektech běžného života byl podle mě větší rozdíl mezi Evropou a Amerikou než mezi východní a západní Evropou. Měli jsme sice tu možnost, ale také jsme jeli autem na dovolenou někam ne moc daleko.“

To je právě ten problém. Říci, že „v mnoha aspektech běžného života byl podle mě větší rozdíl mezi Evropou a Amerikou než mezi východní a západní Evropou“ prostě není pravda. Ten rozdíl byl ve všech aspektech, od cestování až po pořádání koncertu v poslední sokolovně (které se tak nemohlo oficiálně říkat, protože byl Sokol zlikvidován). Když se řekne, že „cestovalo mnohem více lidí, než je obvyklá představa“, je otázka, co je to obvyklá představa. To přece víme, že se mohlo do NDR jet koupit dětské boty a pak je s pocitem tísně převážet přes hranici. Problém byl v možnostech. Francouzský chudý měl výběr, koupí si to, nebo něco jiného, bude mít nové auto později a poletí do New Yorku, nebo auto hned a nepoletí do New Yorku. Tady na výběr nebylo. I na Západ se cestovalo. Pokud to dotyčnému povolila Státní bezpečnost, státní banka, zaměstnavatel. Takže v naprosté většině případů ne.

Paní Blaive fakta zná, ne že ne. Jen se svým přístupem k některým pojmům a snahou zjistit další detaily vpadla do doby, kdy skalní komunisté a jejich ideoví sourozenci přešli od teze „nebylo všechno špatné“ k tezi „to podstatné bylo tehdy lepší“. Třídní boj, který není třídní boj, se nám nějak zostřil, jak se neostalinisté a část levice pokouší historické vnímání otupit.

Jednou budou historici možná zkoumat, jak to bylo v ÚSTRu v době posílení politické levice a jak se vyjednávalo a nevyjednávalo ohledně vyhazovu ideových odpůrců.

Není zde článek celý?