Návrat generálů –hrdinů. Asapovova smrt by měla lekat ty, kteří se z ní radují. Názor

Smutná novina ze Sýrie o další ruské vojenské ztrátě vyvolala ohlas mezi těmi, kteří se radují z každého problému, potíže, prohry, neúspěchu a tragédie Ruska. Ale tentokrát úroveň zlomysnosti překročila průměrnou statistiku. Důvod je jednoduchý: objevila se zpráva o smrti velmi vysoce postaveného důstojníka – generálporučíka Valerije Asapova.

Kdyby tito lidé byli trochu chytřejší, pochopili by, že se nemají z čeho radovat. A nejde jen o morálku a etiku.

Během posledních let se začalo často mluvit o nejrozsáhlejší transformaci a modernizaci ruské armády. Výsledky jsou takové, že je může vidět na vlastní oči každý, kdo chce.

Změny, k nimž došlo i dochází, se dotkly absolutně všech oblastí armádního života. Byly odstraněny nedostatky, které, jak se zdálo, během posledních let organicky přirostly k ruské armádě, počínaje šikanou, nesprávnými vztahy a využíváním vojáků na stavbách generálských chat místo vojenské přípravy.

A vojenské úspěchy — ať už je to krymská operace nebo současná syrská kampaň, názorně dokazují, že současná ruská armáda není jen krásný obrázek, na nějž je příjemné se dívat 9. května na Rudém náměstí. Současná ruská armáda je skutečně bojující a vítězící bojová mašina, řešící zadané úkoly.

Ale to ještě není všechno.

Dokonce i v těch nejtěžších a nejpochmurnějších obdobích pozdního a post-SSSR Rusko neztrácelo víru ve své vojáky. Ale generálové… generálové byli něco úplně jiného.

Ano, veřejnost znala několik jmen důstojných generálů, ale jako souhrný pojem byl generál během posledních desetiletiletí v Rusku objektem veřejného pohrdání.

Kvůli mnoha věcem.

Za napudrovanost, lhostejnost k podřízeným, za slavné generálské chaty, za fenomén „ne, synku, generálem nebudeš, protože generál má svého syna,“ dokonce i za zevnějšek. Většinou velmi silní, upřímně řečeno tlustí sovětští a postsovětští generálové vypadali směšně a značně nevýhodně na pozadí svých štíhlých a sportovních amerických kolegů.

To se — stejně jako mnoho jiného během posledních let — změnilo téměř nepozorovaně. Rusko najednou zjistilo, že z jeho generálů se stali pevní a štíhlí muži v polní uniformě s unavenýma očima a vtipným jazykem, čestně a správně plnící svou povinnost tam, kam byli vysláni sloužit.

Objevující se podrobnosti doplnily barevnost a hloubku novému obrazu ruských generálů, například když se ukázalo, že náčelník Generálního štábu Valerij Gerasimov je zahalen přímo do mýtického oblaka v očích Západu a je mu přisuzováno autorství doktríny hybridní války, která je údajně základem veškeré ruské zahraniční politiky. Syrská kampaň umožnila Rusku uvidět své generály z druhé strany.

Neuběhl ani týden od prolomení blokády jednotky ruské vojenské policie u Hamy. V čele této operace stál 49-letý generálmajor Viktor Šuljak, který získal titul Hrdina RF jako 26-letý kapitán námořní pěchoty za lednové boje v roce 1995 v Grozném.

Další jméno, které se proslavilo až posmrtně — 51-letý generálporučík Valerij Asapov. Služební záznamy jsou ohromující: boje o Groznyj, Jižní Osetie, dokonce i ukrajinská vojenská rozvědka obvinila Asapova, že právě on pod pseudonymem Primakov v letech 2015-2016 velel domobraně a armádě v DLR.

A právě Asakov zahynul při plnění své vojenské povinnosti v Sýrii na podzim 2017.

Tak je to. Právě ve strohých řádcích jeho životopisu se ukrývá důvod, proč by ti, kteří se radují ze smrti generála, měly brzdit svou zlomyslnost.

Svým životem a svou smrtí Valerij Asapov společně se svými kolegy-generály i nadále slouží zemi.

Rusko bylo vždy hrdé na své vojáky.

Ale teď, díky Valeriji Asapovovi, Viktoru Šuljakovi a mnoha jejich kolegům s velmi velkými hvězdami na výložkách, je znovu hrdé i na své vojevůdce.

Ti, kteří Rusku nic dobrého nepřejí, by se měli zamyslet, jestli se mají zlomyslně radovat za takových okolností a jestli je vůbec důvod k radosti.

Názor autora se nemusí shodovt s názorem redakce.


Není zde článek celý?